Jak odstranit hlavní problémy unie

Cyril Svoboda

Perspektiva členství v Evropské unii, ještě nedávno tak nejasná a mlhavá, se nám stále více přibližuje a stává se reálnější. Zvláště po summitu v Göteborgu, který vyslal směrem ke kandidátským státům jednoznačné poselství: Proces rozšíření bude pokračovat s dosavadní intenzitou tak, aby ti nejlépe připravení mohli vstoupit již v roce 2003. Kdo k tomuto datu mezi nejlépe připravenými nebude, první vlna rozšíření ho mine. Je proto samozřejmé, že největší část naší "euroenergie" musí být napnuta směrem k vyjednávání o jednotlivých kapitolách, které se stává kritériem číslo jedna v hodnocení uchazečů na vstup do EU. Bylo by však krátkozraké omezit se pouze na toto.

Jako velkou chybu hodnotím skutečnost, že se v naší společnosti prakticky nediskutuje o další podobě unie, o jejím vývoji. V Evropě je tato diskuse už nějakou dobu velmi intenzívní a jsme svědky toho, že i nás chce unie do této diskuse vtáhnout. Je to logické - EU prochází v posledních letech rozšiřováním o nové a nové země, a to vyvolává stále větší nutnost vnitřní reformy, především rozhodovacího procesu. Změní se však nejenom rozhodovací proces, změní se celá dosavadní struktura unie. Jakou strukturu bude "nová" EU mít, se stává tématem celoevropské diskuse, v níž bychom neměli chybět.

Za jádro všech debat o budoucnosti EU považuji diskusi o evropské ústavě. Toto téma totiž není jen o vztazích mezi evropskými institucemi, ale i o ideovém rozměru evropské integrace. Přijetí myšlenky evropské ústavy znamená přijetí představy unie jako vnitřně jednotného a soudržného společenství s jasnými a právně definovanými pravidly fungování. Není divu, že mnohým českým eurorealistům je už samotná myšlenka evropské ústavy proti srsti: Je totiž rozhodujícím krokem k politické integraci, zatímco pravověrný eurorealista se velkým obloukem vyhýbá všemu, co jde za rámec regulované zóny volného obchodu. Mým přáním naopak je, aby se vývoj unie nezastavil.

V současné podobě EU vidím především dva problémy: Absenci jednoznačných pravidel hry mezi evropskými a národními institucemi a tzv. demokratický deficit. Od evropské ústavy očekávám, že tyto problémy odstraní. Že bude přesně definovat kompetence evropských a národních orgánů, případně kompetence sdílené, tak, aby občané věděli, kde leží hranice mezi národním státem a unií. Rozhodovací proces v EU je dále třeba demokratizovat - přiblížit občanům. V praxi to znamená, že občan musí být bezprostředním zdrojem legitimity všech orgánů a institucí, které se na rozhodovacím procesu v unii podílejí. Ať už se jedná o instituci národního nebo evropského charakteru.

V současnosti se na rozhodovacím procesu v EU podílí Evropský parlament, který je sice volen přímo, ale je spíše doplňkem než rovnocennou složkou procesu, dále Evropská komise, která je považována za ryze evropskou instituci, přitom její členové jsou vybírání národními vládami, a Rada ministrů, tvořená ministry národních vlád, ovšem fakticky rozhodující o normách evropského práva. Současný rozhodovací proces je tak složitým a těžko dešifrovatelným spletencem polonárodních a poloevropských orgánů.

Moje představa vychází z dvoukomorového Evropského parlamentu, kdy jedna komora bude volena přímo a druhá bude sestávat z členů národních parlamentů. Přímo volená komora bude rozhodovat o složení Evropské vlády, aniž by přitom byla vázána návrhy národních vlád. Této komoře bude zároveň Evropská vláda odpovědná. Nebude pochyb, které orgány v rozhodovacím procesu zastupují evropské a které národní zájmy. Právě tato nová legitimita rozhodovacího procesu musí být základem celé strukturální reformy EU.

Zapojovat se nyní do evropské diskuse o budoucnosti Evropské unie se někomu může jevit jako předčasné. Já to naopak považuji za výraz odpovědného přístupu k našemu budoucímu členství v EU. Evropské unii tím navíc dáváme najevo, že přípravu na vstup do EU bereme opravdu vážně.

Autor je předseda KDU-ČSL