Jak s krácením plateb?

Pokud se představitelé nevládních organizací zemědělců a dalších zájmových skupin z České republiky chtěli na úterním setkání se zástupcem generálního ředitele DG AGRI Mihailem Dumitru dozvědět nějaké konkrétnější informace o podobě Společné zemědělské politiky Evropské unie (SZP) po roce 2020, museli být více než zklamáni. Z obecných a nekonkrétních odpovědí nebylo prakticky možné nic vyčíst.

Svým způsobem to není překvapení - z veřejných vystoupení a vyjádření čelních bruselských představitelů je již delší dobu veřejně známo, že jsou velmi opatrní ve sdělování nějakých jednoznačných postojů, a tak trochu to ilustruje stav v celé Unii, která je příliš diplomatická a tím i neakceschopná a tím i částečně nepředvídatelná. To je však také jedním z hlavních důvodů obecné kritiky Bruselu, který ovšem takovou taktikou řady svých odpůrců nebo významných kritiků ještě dále rozšiřuje.

Mihail Dumitru je přitom úředník přímo odpovědný za přípravu systému přímých plateb a podpor směřovaných do rozvoje venkova, takže na rozdíl od pana Smrtky z cimrmanovské hry Vizionář může a má alespoň naznačovat. Zejména pro naši zemi je totiž klíčovým tématem možné zastropování dotací velkým zemědělským podnikům, a to nejen jako princip, ale z hlediska úvah o parametrech možného krácení dotací, například od jaké obhospodařované výměry nebo příjmu finančních prostředků na podnik by se tak mělo stát. Logicky proto tvořila diskuse o zastropování hlavní náplň setkání, na jeho konci však nebyli jeho aktéři o nic dál, než na jeho počátku. A pokud se nějaké náznaky budoucnosti SZP přece jen objevily, moc pozitiv v nich hledat nelze.

Například princip „politické diskontinuity“, který umožňuje změnu již přijatých a platných opatření v případě změny ve složení Evropské Komise. To je především pro zemědělství velmi rizikové, protože řada procesů a podnikatelských záměrů se vytváří dlouhodobě, stejně jako investiční plány, a pokud by nastala v průběhu sedmiletého rozpočtu EU nějaká zásadnější změna, mohlo by dojít nešetrným politickým rozhodnutím ke zmaření příslušných investic. Ostatně i zastropování a mantinely tohoto procesu budou ve finále politickým rozhodnutím, jak Dumitru konstatoval. Ani to však není dobrá zpráva pro Českou republiku, alespoň ne pro naše velké zemědělce, protože většinová politická vůle v evropských zemích zastropování podporuje.

Jistým signálem jsou v tomto směru i aktuální zprávy z Velké Británie, která, ač budoucí nečlen EU, zveřejnila před několika dny plány na omezení plateb velkým podnikům s tím, že do roku 2025 by země zcela upustila od plateb na plochu. Lze jen dodat, že Velká Británie byla v minulosti velkým podporovatelem České republiky v odmítání zastropování, a také proto byla nakonec ČR v tomto směru úspěšná. Pro větší podporu malých zemědělců na úkor velkých se koncem května vyslovil také Generální ředitel Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) José Graziano da Silva. Do třetice lze za signál k omezování dotací považovat aktuální návrh Evropské Komise, který počítá se snížením rozpočtu pro sektor zemědělství pro rok 2018, a například v oblasti přímých plateb má jít o redukci o 247 milionů eur.

To vše v praxi znamená, že pozice České republiky k nastavení Společné zemědělské politiky EU po roce 2020 musí počítat s několika scénáři, minimálně však se dvěma, přičemž „plán B“ by měl vycházet z předpokladu, že k zastropování dojde. Dokonce by měl být takový plán upřednostněn, alespoň v rozpracování z hlediska potřeb naší země v rámci nějaké zatím méně oficiální, zato však vážně pojímané koncepce. Základním principem „Plánu B“ pak musí být argumentace a konkrétní opatření, jak pro potřeby českého zemědělství a rozvoje venkova využít finanční prostředky ze zastropování tak, aby byly v souladu s prioritami Bruselu a tedy tak, aby o tyto peníze naše země nepřišla.

Ze všech evropských i neevropských signálů přitom vyplývá, že přijatelnými a Evropou podporovanými cíli při využití těchto peněz je především zlepšení stavu životního prostředí a tedy podpora veřejných statků, diverzifikace zemědělské produkce a tedy vytváření vyšší přidané hodnoty k primární zemědělské surovině, s tím související vytváření nových pracovních míst na venkově a v neposlední řadě podpora generační výměny v zemědělském podnikání. Dumitru v této souvislosti mluví o tom, že zemědělství by mělo být „odolnější“ a dotace „lépe zacílené“ - takto obecné fráze si ale může každý vyložit po svém. Právě v tom tkví jisté nebezpečí naší národní pozice - zcela jistě lze na řadě parametrů deklarovat, že prosazovaná strategie je s takovými cíli v souladu, a nepochybně by se dalo naplňování těchto cílů demonstrovat a odůvodňovat již i v programech platných pro současné sedmileté rozpočtové období.

Jenže realita je taková, že naše země sice nejnižší možné zastropování uplatňuje, ale způsobem, který vyhovuje průmyslovému zemědělství. Naše země sice přijala princip greeningu, ale ten žádoucí cíle – zlepšení stavu krajiny, kvality půdy a zachování zdrojů vody nenaplňuje. Naše země sice podporuje diverzifikaci zemědělských činností, ale spektrum možných činností zemědělců omezuje definicí aktivního farmáře. Jinými slovy – naše země volí při uplatňování evropské zemědělské politiky jakousi „třetí českou cestu“, jejíž směr se od evropského modelu zemědělství stále více odchyluje a tyto nůžky se stále více rozevírají. Je přitom téměř jisté, že v současné době jsou již nůžky natolik rozevřené, že po roce 2020 nedokáží z evropských dotací odstřihnout takový balík peněz, který by našemu zemědělství a venkovu při přijetí priorit SZP tak, jak je míní Evropa, reálně náležel.

Je velmi nešťastné, že zastropování vnímá jak ministerstvo zemědělství, tak představitelé průmyslových zemědělských podniků jako akt diskriminace a nepřátelství ze strany Bruselu, ale třeba i ze strany Asociace soukromého zemědělství ČR. I kvůli pokračujícím a stále četnějším extrémním projevům počasí je totiž v zájmu všech zemědělců, ale třeba i obcí a obecně venkova, aby se zlepšil stav naší krajiny, aby se zastavilo rostoucí riziko vodní eroze a aby půda byla ve stavu, kdy bude dávat dobré a konkurenceschopné výnosy. Stejně tak je v zájmu všech zemědělců a opět i starostů obcí, aby se snížila podnikatelská rizika plynoucí z turbulence cen zemědělských komodit, a aby bylo možné tato rizika kompenzovat příjmy z nezemědělských činností. Konečně je i v zájmu našich spotřebitelů, aby mohli konzumovat potraviny z prokazatelně tuzemských surovin od konkrétních výrobců, nejen nadnárodních (a národních) průmyslových koncernů. K tomu všemu přitom může naše zemědělství přispět, a to spíše přijetím principu zastropování a zároveň využitím peněz ze zastropování na veřejně prospěšné cíle, než tvrdošíjným lpěním na odmítnutí krácení dotací velkým podnikům, které přes všechny naděje a mlhy představitele DG AGRI stejně s vysokou pravděpodobností neprosadí.

Petr Havel