Jaroslav Šebek pro Deník Referendum: K zásadnějším změnám v našem zemědělství stále chybí vůle

„Po celou dobu členství České republiky v Evropské unii - a vlastně po celé polistopadové období - byla naše zemědělská politika zaměřena nikoliv na podporu malých a středních zemědělců a zpracovatelů potravin, ale velkých korporátních podniků. A to i přesto, že to odporovalo schváleným cílům a pravidlům Společné zemědělské politiky a že jde jen o minoritní část ze zhruba třiceti tisíc zemědělských podniků v naší zemi,“ říká pro Deník Referendum předseda ASZ ČR Jaroslav Šebek.

Tvorba cen potravin a šíře nabídky potravin tuzemského původu pro konečného spotřebitele se v současnosti stala palčivým problémem. Celá řada analýz se zabývá otázkou, kdo na růstu cen potravin vydělává, jak se do cen potravin promítají zvýšené náklady v celé vertikále výroby a prodeje potravin a jaké tedy jsou skutečné náklady zemědělců, výrobců a prodejců potravin. Jen velmi málo se ale mluví o tom, že na tomto stavu má výrazný podíl nevhodná struktura všech tří zmiňovaných článků, a zejména nedokonale transformovaná postsocialistická struktura našeho zemědělství.

Po celou dobu členství České republiky v Evropské unii - a vlastně po celé polistopadové období - byla naše zemědělská politika zaměřena nikoliv na podporu malých a středních zemědělců a zpracovatelů potravin, ale velkých korporátních podniků. A to i přesto, že to odporovalo schváleným cílům a pravidlům Společné zemědělské politiky a že jde jen o minoritní část ze zhruba třiceti tisíc zemědělských podniků v naší zemi.

Dokazují to i dlouhodobá statistická data, podle nichž v České republice dosáhne dvacet procent velkých zemědělských podniků na plných devadesát procent veškerých dotací a na jedno procento největších zemědělských podniků připadá pětadvacet procent dotací. Taková situace nemá obdoby.

Platí to i pro plochy obhospodařované půdy. Média obvykle zmiňují, že v naší zemi průměrná velikost plochy půdy na jeden podnik činí asi 133 hektarů. Málo se už ale zmiňuje, že na více než polovině půdy hospodaří podniky o ploše více než 1 100 hektarů a do této statistiky se navíc nepromítá významná majetková provázanost podniků působících v České republice.

Podpora rozvoje hlavně velkých zemědělských podniků tak mimo jiné znamená menší pestrost naší krajiny a s tím spojené větší problémy se vsakováním vody do půdy, vyšší riziko vodní a větrné eroze i pokles biodiverzity.

Menší a střední zemědělci a sedláci na rodinných farmách čelí navíc enormní české byrokracii, často nad rámec legislativy vyžadované Evropskou unií.

Při hospodaření v krajině, v produkci zemědělských surovin i ve výrobě potravin by mělo v České republice působit mnohem více subjektů, než je tomu v současné době. A tomu by také měla odpovídat zemědělská politika. Pokud se totiž za stávajících poměrů ocitnou v problémech průmysloví zemědělci nebo průmysloví výrobci potravin, nutně to znamená nižší nabídku potravin a vyšší riziko cenových výkyvů, jak jsme toho nyní všichni svědky.

Současná vládní koalice učinila první výraznější krok v podobě zvýšené platby na prvních 150 hektarů pro všechny podniky, což znamená podporu především pro mikropodniky a malé zemědělské podniky, kterých je naprostá většina. To však k potřebné restrukturalizaci našeho zemědělství a produkce či zpracování potravin zdaleka nestačí.

V celé řadě podpůrných programů v současném Strategickém plánu Společné zemědělské politiky, jímž se má česká zemědělská politika v příštích pěti letech řídit, zůstalo velké množství kritérií, která i nadále vycházejí vstříc největším zemědělským podnikům v naší zemi, a na některé dotační programy tak například sedláci z rodinných farem vůbec ani nedosáhnou.

K podobě tohoto dokumentu a způsobu jeho aplikace vznesla Asociace soukromého zemědělství desítky připomínek. Některé z nich byly akceptovány, celkové pojetí zůstává velmi podobné programovým dokumentům z předchozích období - tudíž hlavně nahrávající průmyslovým podnikům.

Zdroj: DeníkReferendum.cz