JEDNÁNÍ NEHOSPODAŘÍCÍCH VLASTNÍKŮ PŮDY

The behaviour of non-farming landowners

Helena Hudečková, Michal Lošťák

Adresa autora:

Provozně ekonomická fakulta, Česká zemědělská universita Praha

Abstrakt:

S rozvojem moderní (industriální) společnosti dochází všeobecně k oddělování vlastnictví (včetně půdního) od opravdového spravování majetku, které se čím dále tím více stává doménou zvláštní sociální vrstvy. V případě pozemkového vlastnictví je půda relativně stále méně obhospodařována těmi, kdo ji vlastní. V situaci, kdy se zformovaly dvě skupiny - nevlastníci hospodařící (ať už většinově nebo částečně) na pronajaté půdě a nehospodařící vlastníci (kteří půdu pronajímají) - se objevují otázky motivů jednání a strategií obou těchto skupin, pokud se týče půdy. Článek přibližuje některé momenty formované ekonomickými, sociálními a kulturními faktory, které ovlivňují tyto skupiny v jejich vztahu k nakládání a spravování půdy. Sleduje projekci obecně známého institucionálního (formálního a neformálního) rámce do způsobů nakládání s půdou a pokouší se uvažovat o tom, co ovlivňuje rozhodování vlastníků půdy, jak se svým majetkem naložit. V této souvislosti je položena i otázka na hranici sociologie a institucionální ekonomie - jak tyto strategie ovlivňují tzv. transakční náklady spojené se sjednáváním a vyjednáváním transakcí vztažených k vlastnictví a obdělávání půdy z pohledu právě přetvářejícího se institucionálního rámce u nás.

Summary:

The development of modern (industrial) society leads to the separation of ownership (incl. the landownership) from the cultivation of the property which is now in the hands of special social strata. As for the landownership, the issue that is discussed concerns the fact that the land is less and less cultivated by its owners. The formation of two groups - non-owners farming either minority or majority of rented land and non-farming landlords who rent their fields - poses the questions about motives of actions and strategies of these groups. This paper outlines some moments formed by the economic, social and cultural factors which influence both groups in their relations to the land management and land cultivation. The paper pursues the projection of generally known institutional frame (both formal and informal) into the ways of land management. The paper also attempts to think over the factors influencing the decision-making of the landowners in the issue of their land management. There is also asked one of the questions on the border between the sociology and institutional economics - how these strategies influence transactional costs related to landownership and land cultivation from the point of view of existing institutional frame in Czechia.

Klíčová slova:

nehospodařící vlastníci půdy, nájemci půdy, sociální jednání, transakční náklady, instituce

Key words:

Non-farming landowners, land renters, social actions, transactional costs, institutions

Úvod

S rozvojem moderní (industriální) společnosti je půda stále méně obhospodařována těmi, kdo ji vlastní. Odděluje se tak skutečné vlastnictví a nakládání s ním ze strany vlastníka (jež je často redukováno na pouhé vlastníkovo rozhodnutí, komu svůj majetek pronajmout) od skutečného spravování (ve smyslu vzdělání či kultivace) tohoto majetku ze strany jeho nájemce. Následkem této situace se zformovaly dvě skupiny - hospodařící nevlastníci, kteří obdělávají pronajatou půdu (většinově nebo částečně), a nehospodařící vlastníci, kteří půdu pronajímají. Existence těchto skupin přivádí k otázce, jaké jsou strategie a motivy jednání členů obou těchto skupin. Mají vlastníci půdy, jak předpokládá klasická teorie soukromého vlastnictví, skutečnou vůli založenou na předpokladu věčnosti ve vztahu ke správě svého majetku, aby tento majetek nadále kultivovali (Mlčoch 1996)? Jednodušeji řečeno, vlastník si přece nebude sám ničit to, co mu patří, ale bude se starat, aby mu i jeho potomkům majetek neustále přinášel prospěch. Neobjevuje se, na druhou stranu, mezi vlastníky půdy strategie “po nás potopa” (Mlčoch 1996), jež vede k nadužívání nereprodukovatelných zdrojů s cílem okamžitého zisku bez ohledu na budoucnost?

Tento článek, který je založen na některých zjištěních z výzkumného projektu podporovaného Research Support Scheme of the OSI/HESP, Grant No.: 1208/1997, se snaží přiblížit zatím spíše ve formě hypotéz určité strategie a motivy jednání, jež se mezi nehospodařícími vlastníky půdy vyskytují. Prezentovaná předběžná zjištění jsou podložena rozhovory s představiteli zemědělských podniků, místní správy a samosprávy a rovněž s některými vlastníky půdy ve třech sledovaných lokalitách.

Teoretická východiska

Základní otázkou postavenou v tomto článku je problematika korespondence mezi institucionálními rámci na úrovni makrosvěta (národní či globální společnosti), které mají většinou podobu formálních institucí (např. psané zákony s celostátní působností) s institucionálními rámci na úrovni lokálních mikrosvětů, které jsou zabydleny konkrétními jednajícími subjekty. Posledně zmíněné instituce mají převážně neformální charakter (např. zvyky, tradice či zažité způsoby nakládání s půdou existující v konkrétních sledovaných lokalitách) Výše popsaná situace však neznamená, že na úrovni makrosvěta neexistují neformální instituce a na úrovni mikrosvěta instituce formální.

Zmíněný pohled vztahu mikro- a makrosvěta prostřednictvím formálních a neformálních institucí může napomoci podchytit neformalizované instituce vyskytující se na konkrétních úrovních a obohatit tak praktickou politiku o informace z žitého světa konkrétních lidí (tj. ukázat, jak konkrétní lidé reagují na určité zákony či pravidla vznikající v makrosvětě mimo dosah jejich každodenního působení). Jinými slovy, zmíněný článek se pokouší ukázat, nakolik se přibližuje svět formálních institucí (psaných norem, “pravidel hry”) žitému světu s množstvím neformálních institucí (žitých zkušeností, zvyků). V této souvislosti se objevuje otázka tzv. trvale udržitelné koexistence obou světů (Kandert 1996). Zajímalo nás, jak tato koexistence vypadá a jak je dosahována v konkrétním případě nakládání s půdou. Vycházíme z předpokladu, že není-li této koexistence dosahováno, nesmírně rostou tzv. transakční náklady (viz např. Coase 1937; Mlčoch 1996) na provoz celého systému tvořeného interakcemi mikrosvětů a makrosvětů (tj. náklady na sjednávání, vyjednávání, monitorování a dodržování “pravidel hry” umožňující fungování obou světů jako systému jedné společnosti). Jsou-li tyto náklady příliš vysoké, tj. není-li dosahováno určitého stupně shody mezi mikrosvětem a makrosvětem (např. zákony neberou v úvahu konkrétní situace, nedostatečně definují “pravidla hry” či definují tato “pravidla hry” způsobem, že jejich dodržování je pro jednající subjekty nesmírně náročné a nákladné), potom se celý systém stává nefunkčním a jedinci hledají jiné institucionální způsoby (nejprve často neformálního charakteru), jak ony náklady minimalizovat a osvojit si daná pravidla tak, aby byla v souladu s jejich vnitřními zažitými představami. (s jejich mikrosvěty). V této souvislosti jsme rovněž sledovali, jak dalece mají tato neformálně utvářená pravidla své kořeny v minulých prošlých způsobech nakládání s půdou - tj. otázka tzv. path dependency (viz např. Swedberg and Granovetter 1992).

Konkrétní zjištění

Za základní prozatímní zjištění lze považovat skutečnost, že existuje poměrně velká mezera mezi formálními institucionálními rámci formovanými na úrovni makrosvěta a neformálními institucionálními rámci utvářenými v konkrétních mikrosvětech. Předpokládáme, že na úrovni mikrosvěta jde o snahu vyrovnat se s požadavky nově zaváděných formálních pravidel, jež určitým způsobem rozrušují zažité způsoby jednání. Tato snaha může být navíc kombinovaná s inercí prolongující zažité vzory chování, jež činily mikrosvět po dlouhou dobu své existence “pochopitelným” a jejichž užívání umožňovalo lokálním mikrosvětům fungovat.

Byly-li např. konkrétní zákony po r. 1989 konstruovány tak, aby byla zdůrazněna priorita soukromého vlastnictví, spočívající v osvojení (internalizaci) vztahu ke svému majetku z pohledu v úvodu zmíněné ideje věčnosti, potom jsme naplnění této představy v konkrétní žité skutečnosti mohli v našem výzkumu zatím velice obtížně prokázat. Např. ze zatím došlých dotazníků, ale i z našich rozhovorů je patrné, že lidé poměrně často považují za své skutečné vlastnictví pouze tu půdu, na níž nějakým způsobem hospodaří (a často se jedná pouze o samozásobitelské výměry), ale již ne tu půdu, kterou pronajímají. Zmíněná skutečnost stavící v konkrétní žité realitě (ne ve sféře práva formálně přesně definujícím vlastnictví) ostrou hranici mezi chápáním vlastnictví ukotveným pouze na majetek, který je vlastními silami majitele kultivován, a chápáním určitého “pseudovlastnictví”, které sice formálně patří dotyčnému, ale ten jej nekultivuje, a proto nepovažuje bytostně za své, má své kořeny již v dávné minulosti. Poukazují na ně např. práce českých sociologů Bláhy (1925) či Gally (1939) dokumentující, že pro rolníka je mnohem důležitější kultivace jeho vlastní půdy jím samým (hmatatelný efekt) než její pronájem. Tato situace byla paradoxně podpořena, i když v jiných rámcích, i v letech socialistického zemědělství, kdy právo užívat půdu stálo nad právem ji vlastnit. Skutečný pocit vlastnictví byl tak redukován spíše k té půdě, kterou (např. ve formě záhumenku) venkovan obdělával (a jež ve skutečnosti nemusela být ani formálně jeho), než k celé výměře jím formálně vlastněné půdy. Do takto zkonstruovaných představ o vlastnictví zasáhly nové zákony, nečinící rozdíl mezi vlastnictvím půdy obhospodařované přímo majitelem a vlastnictvím půdy pronajímané jiným. Je možné, že se takový svět stal pro některé vlastníky vzhledem k dříve zažitým vzorům chování nepochopitelným a stále proto považují za své skutečné vlastnictví pouze tu část, kterou osvojují vlastní prací.

Velice zajímavá se z pohledu nakládání s půdou jeví skupina, kterou jsme prozatím nazvali “distančními vlastníky”. Předpokládáme, že je pro ně typické, že půdu zdědili v období kolektivizovaného zemědělství, nikdy na ní osobně nehospodařili a nikdy neměli přímý kontakt se zemědělstvím a především bydlí poměrně daleko (často ve městech) od místa, kde se nacházejí jejich pozemky. Za vlastnictví sice považují všechny své pozemky, ovšem nazírají na ně primárně jako na určitý možný zdroj příjmů. Vlastnictví pro ně jinými slovy představuje určitý způsob příjmu či zisku, ale ne způsob kultivace či zvelebování tohoto vlastnictví (ona idea věčnosti).

Skupinu “distančních vlastníků” je možno porovnat s jinou námi konstruovanou skupinou - s “lokálními vlastníky”, pro níž je typické především žití v místě, kde vlastní pozemky (není však již nutné, aby na těchto pozemcích nějakým způsobem hospodařili a mohou tudíž představovat i příslušníky rozličných nezemědělských profesí). Pro tuto skupinu je ve srovnání s “distančními vlastníky” typické, že od vlastnictví půdy neočekává nějaký zisk, ale především se snaží, aby jejich půda byla obdělávána. Často jsme proto od nich slyšeli slova: “Jsem rád, že se o půdu někdo postará, co já bych s ní mohl dělat, vždyť už jsem (možno doplnit podle respondenta:) starý; nemocný; sám; nemám již žádné vybavení k hospodaření; rodina už by to dělat nechtěla.” Očekáváme, že motivy vlastnictví členů této skupiny, které jsme sledovali prostřednictvím dotazníkového šetření, budou méně racionálně kalkulující (ekonomizující) a budou mít v sobě více transcendentální náboj, přesahující zde a nyní. Možno se domnívat, že v těchto přístupech je určitý zárodek výše zmíněné ideje věčnosti vztažené k restauraci soukromého vlastnictví. Domníváme se však, že se jedná pouze o zárodek, protože ani tito “lokální vlastníci” neprojevují většinou větší vlastní snahu o kontrolu toho, jak je s jejich majetkem nakládáno.

Závěry

Na úrovni makrosvěta často existují představy, podpořené formálními institucemi (jako zákony či ekonomické modely), které při své projekci do mikrosvěta vyžadují, aby se jeho členové chovali přesně podle toho, jak daná formální pravidla předpisují. Podobně k mikrosvětům přistupují i jejich nečlenové. V případě, že takový přístup není v souladu se zažitými způsoby jednání v daném mikrosvětě, dochází k růstu výše zmíněných transakčních nákladů a vztahy se nesmírně komplikují. Z tohoto důvodu je vhodné si uvědomit, že v lokálních mikrosvětech existují mimo známá formální pravidla indoktrinovaná z úrovně makrosvěta i pravidla vlastní, často neformálního původu, jejichž účelem je adjustovat přijímaná formální pravidla potřebám místní komunity. Lidé si ve svých mikrosvětech modifikují pravidla infiltrovaná do těchto mikrosvětů z vnějšku (z makrosvětů). V případě, že sledování pravidel z makrosvěta je vysoce transakčně náročné (situace uvedená v poznámce pod čarou č. 7 by vyžadovala uskutečnit řadu operací směřujících k podpisu smluv), volí jiné institucionální uspořádání, které je často neformálního charakteru a které ony náklady snižuje.

Článek se pokusil na velice omezeném prostoru názorně ukázat, jak konkrétní jednání v žitých mikrosvětech často nekoresponduje s představami vtělenými do institucí formovaných na úrovni makrosvěta, kdy se předpokládalo, že obnovení vlastnických práv povede ke skutečné zainteresovanosti spravovat svůj majetek, aby nedocházelo k jeho devastaci. Avšak právě proto, že skutečná starost o vlastní majetek je vysoce transakčně nákladná (vlastník musí s najímatelem neustále vyjednávat o způsobech nakládání s majetkem, musí neustále kontrolovat toto užívání), volí vlastníci mnohem méně nákladný způsob a vzdávají se svých neformálních práv vyplývajících z titulu jejich vlastnictví a práva rozhodovat o nakládání s jejich majetkem plně přenášejí na najímatele. V tomto smyslu však idea věčnosti mizí, protože nájemce při takovýchto postojích vlastníků může z půdy vytěžit pro sebe maximum (zdevastovat ji) a po ukončení doby pronájmu ji znehodnocenou vrátit jejímu majiteli. Je však třeba zároveň uvést, že ve třech námi sledovaných obcích jsme podobný přístup ze strany najímatelů ani v náznacích nezaznamenali.

Literatura

Bláha, A.I. 1925. Sociologie sedláka a dělníka (Příspěvek k sociologii společenských vrstev). Praha: Orbis

Coase, R. 1937. The Nature of Firm. Economica 4, 386-405.

Galla, K. 1939. Dolní Roveň (Sociologický obraz české vesnice). Praha: Spolek péče o blaho venkova.

Kandert, J. 1996. Horňáci a dolňáci. (Habilitační práce). Praha: FSV UK.

Mlčoch, L. 1996. Institucionální ekonomie (Učební text pro studenty vysokých škol). Praha: Karolinum.

North, D. 1994. Vývoj ekonomické výkonnosti v čase (přednáška u příležitosti udělení Nobelovy ceny, 9. prosince 1993). Pp. 754-765 in Jonáš, J. a kol. Oslava ekonomie (přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii). Praha: Academia.

Swedberg, R., Granovetter, M. 1992. Introduction. Pp. 1-26 in The Sociology of Economic Life (edited by M. Granovetter and R. Swedberg). Westview Press.