Kodaňský summit EU a Turecko, znovu odložené rozhodnutí

Nejnovější vývoj vztahů mezi Tureckem a Evropskou unií potvrdil směřování, o kterém se v Ankaře vědělo již delší dobu. Výsledky kodaňského zasedání Evropské rady, které proběhlo na závěr dánského předsednictví (13. a 14. prosince), proto nebyly překvapením. Zatímco EU stanovila termín svého bezprecedentního rozšíření o deset nových členů napříč východní, střední a jižní Evropou na květen 2004 a pro Bulharsko a Rumunsko určila rok 2007, Turecko zůstalo "jen" oficiálním kandidátem členství. Pokud do konce roku 2004 splní Kodaňská kritéria, politické a ekonomické podmínky členství, budou vstupní rozhovory zahájeny v roce 2005.

Turecké volby: AKP volí EU

Nedlouho před summitem (3. listopadu 2002) v Turecku proběhly předčasné volby, které se ziskem 34% hlasů a téměř dvou třetin poslaneckých mandátů (363 z 550) vyhráli umírnění islamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkinma Partisi, AKP). Vítězná strana vytvořila jednobarevnou vládu, která nahradila dosavadní koalici středu pod vedením Bülenta Ecevita. Bývalá koalice, jejíž tři strany nebyly schopny spolu komunikovat, neustála dvoustupňovou ekonomickou krizi z listopadu 2001 a února 2002. AKP, nástupkyně zakázané islamistické Strany ctnosti, se prezentuje jako silně proevropská (trend nastolený zhruba od roku 1997). Přesto nebyly výsledky voleb v EU příliš vítány. Namísto obvyklého blahopřání Brusel vítězství AKP pouze "vzal na vědomí".

I přes turecké zklamání z výsledků kodaňského summitu je nový premiér Abdullah Gül odhodlán pokračovat v reformách a zvýšit jejich tempo. O důvodech, které vedou stranu jako AKP k proevropské politice, se vedou různé spekulace. AKP vznikla spojením pravého středu a umírněných islamistů. Ultranacionalisté tvrdí, že plnění politických podmínek a odstraňování zákonů omezujících svobodu slova napomáhá islamistům v jejich politickém vzestupu. Sami představitelé AKP hovoří o tom, že podporují ekonomický rozvoj a mezinárodní orientaci země (včetně celní unie s EU). Předseda strany Recep Tayyip Erdogan zdůrazňuje, že nechce, aby se z Turecka stal "národ na periferii". Neustále opakuje, že zásadní reformy jsou pro Turecko nezbytné, bez ohledu na požadavky EU a MMF.

Je otázkou, jak bude AKP pod bedlivým zrakem armádních kruhů a národní bezpečnostní rady pokračovat v reformách. Náčelník generálního štábu Hilmi Ozkirk při návštěvě Washingtonu poznamenal na adresu volebních výsledků, že armáda "počká a uvidí". Strach z možného vojenského zásahu spolu s nutností striktně dodržovat ústavu, vytvořenou v roce 1983 pod přímým dohledem armády s důrazem na sekularizaci státu, budou AKP značně svazovat. K ústavní většině jí několik hlasů chybí. Skryté ostny ústavy osobně pocítil lídr strany Erdogan, když byl v roce 1999 odsouzen na 4 měsíce do vězení za čtení básně s nábožensky provokujícím obsahem na veřejnosti (nebo za podněcování náboženské nesnášenlivosti). Proto nemohl kandidovat v listopadových volbách a stát se premiérem. Teprve dodatečný zákon, který parlament (včetně opozice) prosadil přes prezidentské veto, mu umožnil kandidovat v doplňovacích volbách vypsaných na 9. března 2003.

Turecké karty před summitem: USA, Kypr a obranná politika EU

AKP si byla před kodaňským summitem dobře vědoma své neoblíbenosti v Evropě, pro získání termínu zahájení vstupních rozhovorů proto učinila řadu taktických kroků. V první řadě využila napjaté mezinárodní situace a usilovala o posílení pozice Turecka jako důležitého člena NATO a spojence USA v očekávané válce s Irákem. I díky tomu se americký prezident George Bush za určení termínu osobně přimlouval u hostitele summitu, dánského premiéra Anderse Fogh Rasmussena. USA nepodpořily Turecko poprvé. Zasadily se například o jeho vstup do NATO v roce 1952 i přidružení k EHS v roce 1987; angažovaly se při jednáních o celní unii a v roce 1999 mohutně lobovaly za přiznání oficiální kandidatury na členství v EU. Pro Turecko teď přišel čas splácet americkou pomoc. Na americké základny v Turecku se má se svolením vlády v Ankaře přesunout 80.000 amerických vojáků. Je zřejmé, že přítomnost amerických jednotek přinese Turecku peníze, mezi obyvateli ale roste obava z války. Ta může ohrozit ekonomické vztahy v oblasti a přinést problém s uprchlíky. V případě, že se USA jejich plán zdaří, aktivuje navíc kurdskou menšinu. Ankara proto dala najevo, že do války půjde pouze s mandátem OSN.

Součástí turecké taktiky bylo i využití příležitosti, která se otevírá v souvislosti s vytvářením bezpečnostní a obranné dimenze Evropské unie. EU plánuje vytvoření jednotek o síle šedesáti tisíc vojáků, které mají být akceschopné do konce roku 2003. Již dva roky se intenzivně jednalo o plánu institucionalizované spolupráce mezi EU a NATO. Ten předpokládal, že Unie bude mít přístup k některým prostředkům NATO, které sama nemá k dispozici. Turecko, které v souvislosti se vznikem Evropské bezpečnostní a obranné politiky žádalo zvláštní záruky, vznik dohody dlouho blokovalo. Stály za tím obavy z narušení řecko-turecké rovnováhy v Egejském moři a také na Kypru, pokud by zde byly rozmístěny jednotky EU. Na summitu však Ankara své veto stáhla a dohoda EU-NATO byla podepsána krátce poté. Zdá se, že právě výměnou za umožnění formalizace spolupráce s NATO dala EU Turecku možnost zahájit vstupní rozhovory v roce 2005.

Dalším důležitým bodem vyjednávání byl kyperský problém (k otázce Kypru viz článek Magdaleny Pokludové Kypr - Achillova pata Evropy ) AKP zaujala jasné stanovisko, že do EU musí vstoupit celý ostrov. Obává se, že by problém rozděleného Kypru (eventuálně přímo představitelé kyperských Řeků) blokoval vlastní jednání Turecka s EU. Zde ale Ankara naráží na překážku v podobě starých turecko kyperských elit, zejména prezidenta Raufa Denktashe. V turecké části ostrova přitom existuje názorový příklon ke sjednocení - zejména mezi mladými lidmi, které nezatěžuje minulost a kteří vidí ekonomickou prosperitu řecké části. Plán OSN předpokládá vznik dvoučlenné konfederace s rotací prezidenta a viceprezidenta každých deset měsíců, dvoukomorový parlament, jenž by byl pojistkou proti porušování politických práv turecké menšiny, a nejvyšší soud, ve kterém třetí soudce nebude Kypřan.

Postup v plnění Kodaňských kritérií

Do jaké míry vlastně Turecko pokročilo v plnění Kodaňských kritérií? Ecevitova vláda v létě 2002 přijala (a Gülova vláda poté potvrdila) balík zákonů, například zrušení trestu smrti v době míru a zákony omezující svobodu slova. Kurdština se nyní může používat ve zpravodajství i při výuce. Podle EU je dále zapotřebí propustit politické vězně, skoncovat s mučením a potrestat pachatele, zkrátka dodržovat zásady právního státu a respektovat lidská práva. Nejproblematičtějším bodem politické části kritérií je civilní kontrola armády, protože turecká armáda považuje takový krok za ohrožení národní bezpečnosti.

Hlavní problém nespočívá v přijímání zákonů, ale v jejich uvádění do života. Zákony vyžadují proměnu konzervativních institucí - policie a státní správy - takřka přes noc. Jsou známé případy nedodržování zákonů: jedna turecká organizace na ochranu lidských práv uvedla jen za rok 2002 třicet devět případů, kdy úřady odmítly zapsat kurdská jména narozených dětí, nejméně jeden rodič byl přitom zároveň uvězněn a obviněn z terorismu. V ekonomické oblasti Turecko vedle požadavků EU plní také balíček opatření předepsaných po nedávných krizích Mezinárodním měnovým fondem (podmínka pro poskytnutí úvěru ve výši 16 miliard dolarů).

EU a Turecko: emoce nebo pravidla?

Podle Evropské unie by Turecko mohlo zahájit přístupové rozhovory v roce 2005. Naplnění tohoto scénáře se ale příliš neočekává. Turecká vláda upozorňuje, že ohledně termínů nezískala žádnou garanci. Je si plně vědoma, že u řady důležitých států, jako jsou Francie, Německo nebo Nizozemsko, nemá turecké členství podporu. Předseda AKP Erdogan se krátce po listopadových volbách vypravil na přesvědčovací cestu po EU. Snažil se rozptýlit obavy z AKP, ale v zemích, které navštívil (Itálie, Španělsko, Velká Británie, Německo a Irsko), nepochodil. Jen návštěva Řecka přinesla vzájemnou domluvu na nutnosti rychlého vyřešení kyperského problému.

Nejen diplomatická jednání odkrývají složitost vstupu Turecka do EU. Nebudu zdůrazňovat známé důvody, proč je Turecko z hlediska EU nevhodnou zemí pro připojení (špatná hospodářská situace, velká rozloha, mnoho obyvatel s nízkou úrovní vzdělanosti, kteří se hlásí k islámu). Čím dál víc se ukazuje, že představitelé EU, která zatím bazírovala pouze na ekonomických a politických kritériích, zohledňují také emocionálním faktory. Narážím zde na známé interview předsedy Konventu o budoucnosti EU Giscarda d'Estainga pro francouzský deník Le Monde. Prohlásil, že Turecko "není evropskou zemí", a i když dostane termín, nikdy nebude přijato, protože panuje obava, že jeho vstup "zničí EU". Nejde jen o "uřeknutí se" jednoho představitele, známe i další vrcholné politiky odmítající Turecko jako neevropskou zemi. Bezděky prozrazují, co si myslí většina. Za takovými slovy totiž prosvítá xenofobie a odmítání multikulturalismu. Giscard d'Estaing byl sice kritizován, ale nadále se významně podílí na přípravě evropské ústavy - včetně diskuse, zda bude v preambuli odkaz na křesťanské dědictví Evropy. EU se najednou prezentuje jako jednolitý kulturní a náboženský blok. Nikoli (jak se definuje) jako multikulturní a multikonfesní pospolitost. Ukazuje se, že EU je nakloněna hospodářské spolupráci; s muslimskými státy okolo Středozemního moře plánuje zónu volného obchodu. S Tureckem uzavřela celní unii. V okamžiku politických integračních snah jí ale nevadí vytahovat "evropskou" kartu. Takový postup je nefér: pravidla jsou dána a pokud je země splní, není důvod ji nepřijmout. Panují-li obavy, že lidnaté Turecko může mít jednou v Radě i v Evropském parlamentu nejvíc hlasů, bude EU asi muset změnit vnitřní pravidla. Má Unie jasno v tom, kam až chce a může jednou sahat? EU je kritizována i za to, že nebere v úvahu značnou různorodost muslimského světa. Turecku naopak škodí americké lobování, na které začínají být členské země Unie stále citlivější.

Ohlas na kodaňské rozhodnutí

Zklamání, které v Turecku po summitu zavládlo, odráží vědomí, že k přijetí do EU nemusí nakonec vůbec dojít - ne kvůli nedotaženým reformám, ale kvůli Unii samotné. Turci ji kritizují, že přijímá země, které v době, kdy oni poprvé požádali o vstup, byly daleko za železnou oponou. Unie se v následujících letech musí vyrovnat s novými členy a posílit svou zahraniční a bezpečnostní politiku tak, aby odpovídala mezinárodnímu významu EU. Možná se jednou dostane do stejné situace jako USA a její zájmy budou vážně ohroženy. Je otázkou, jestli v té době bude USA rovnocenným partnerem. Absorpce nových členů bude obrovským procesem, od kterého lze očekávat skepsi k dalšímu rozšiřování. Přesvědčit 25 zemí pak bude téměř nemožné.

V Turecku existuje i opozice vůči vstupu do EU. Většina bývalých vládních stran, islamistické a sekulární elity jsou proevropské, i když značně skeptické k možnosti uskutečnění vstupu. Ultranacionalistické kruhy včetně armády naopak chápou vstup do EU (a podřízení se jejím pravidlům) jako zásah do konceptu národní bezpečnosti a jednoty a odmítají odevzdat část turecké suverenity nadnárodním orgánům. Jejich odpor zatím mírní jen vidina rychlého ekonomického a politického rozkvětu země. Již nyní je zřejmé, že v rámci prozápadního úsilí Turecka bylo mnohem jednodušší včlenit se do NATO, které nepožadovalo výrazné změny politického systému. Výzkumy veřejného mínění nicméně ukazují, že ve velkých městech je vysoká podpora vstupu do EU: od roku 2000 činí okolo 70%. Lidé věří, že vstup přinese zemi prosperitu a zvýší její význam.

Hlavním problémem bude armáda, ať už její podřízení civilnímu vedení nebo nárůst jejího vlivu během iráckého konfliktu. Uvnitř armády existuje řada mýtů o etnické homogenitě země, která formuje národní jednotu. Z této perspektivy znamená třeba povolení kurdštiny ve zpravodajství vážný bezpečnostní problém. Čas od času vyjdou najevo názory jednotlivých generálů, které vzbudí překvapení - například obvinění, že v evropských zemích existuje řada teroristických organizací, které pracují proti Turecku (známý spor s německými nadacemi). Na druhou stranu opozice nenabídla jinou vážnou alternativu, než je vstup do EU.

Často se také mluví o Erdoganovu varování, aby zklamání z odmítnutí nevzbudilo v Turcích dojem, že EU je "křesťanský klub." Toto spojení poprvé použil jeden vojenský důstojník během odsuzující přednášky o EU. Dnes je lze najít v tisku napříč Evropou…

Přestože premiér Abdullah Gül bere vstup do EU nesmírně vážně, je zřejmé, že toto téma v nejbližších měsících nebude soupeřit s očekávaným konfliktem na Blízkém Východě ani s řešením ekonomické krize. Veřejnost ostře sleduje situaci okolo hrozícího válečného konfliktu s muslimskou zemí, možnosti vyslání tureckých vojsk (které prozatím parlament neschválil) a rozšiřování amerických základen na tureckém území (schváleno 6. února 2003). Erdogan ví, že musí brát ohledy na veřejné mínění. Proto také vedle cest po zemích EU investoval čas do obdobné cesty po arabských státech. Dalším důvodem byly obavy, aby nebyl veřejností obviněn ze slepého následování USA.

Stále na cestě

Rozhodnutí kodaňského summitu nesnížilo odhodlání nové vlády pokračovat v hospodářských reformách, protože na jejich úspěchu závisí její přežití. Přestože stále vládne skepse ohledně naplnění evropského snu, Turecko se v budoucnu neztratí. Jeho postavení je důležité, jak v očekávaném konfliktu, tak v této rizikové oblasti obecně. Je totiž jedinou zemí, která dokáže být oním tak často zmiňovaným mostem mezi Evropou a Asií a umožnit komunikaci mezi EU a muslimským světem.