KUHNOVO POJETÍ VĚDECKÉ REVOLUCE A POJEM EPISTEMOLOGICKÉHO ZLOMU G. BACHELARDA

24.09.1999 | Odborné konference

Thomas S. Kuhn´s conception of the scientific revolution and Gaston Bachelard´s notion of the epistemological break

Zdeněk Bígl

Adresa autora:

Katedra humanitních věd PEF, ČZU Praha, E-mail:bigl@ pef.czu.cz.

Anotace:

Příspěvek je věnován rozboru pojmu vědecká revoluce u Thomase S. Kuhna, který je porovnáván s pojmem epistemologický zlom Gastona Bachelarda.

Summary:

The article analyzes Thomas S. Kuhn´s conception of the scientific revolution, comparing it with Gaston Bachelard´s notion of the epistemological break and of the applied rationalism.

Klíčová slova:

Thomas S. Kuhn, Gaston Bachelard, vědecká revoluce, epistemologický zlom, aplikovaný racionalismus.

Key words:

Thomas S. Kuhn, Gaston Bachelard, scientific revolution, epistemological break, applied rationalism.

Formulování radikálně nových a převratných přírodovědeckých teorií, které se v dvacátém století dostaly do rozporu s do té doby všeobecně přijímanými teoriemi vycházejícími z newtonsko-karteziánského pojetí světa, vedlo přirozeně k opuštění představy postupného kontinuálního vývoje vědeckého poznání založené na pozitivistické koncepci kumulativního nárůstu stále většího počtu přesnějších vědeckých poznatků. Před filosofy a teoretiky vědy vyvstala otázka jak vysvětlit původ a jak objasnit charakter a smysl těchto radikálních teoretických změn či lépe zlomů ve vývoji vědeckého poznání.

U nás bývají diskuse na toto téma často spojovány s teoretickým konceptem změny vědeckého paradigmatu amerického teoretika a historika vědy Thomase S. Kuhna (1922-1994), autora známé práce The Structure of Scientific Revolutions (1962). Připomeňme si nejdříve její hlavní myšlenky. T. S. Kuhn si uvědomil, že zkoumat pravdivost či smysluplnost izolovaných vědeckých poznatků mimo celkový teoretický rámec vědeckého systému a mimo metodické postupy, kterými k nim věda dospěla, je obtížné, neboť nelze stanovit přesně jejich význam. Právě takovýto celkový teoretický rámec společný vědcům určité doby, tzv. paradigma, přijímá věda po dlouhou dobu jako své samozřejmé ideové východisko, pomocí něhož interpretuje dílčí oblasti svého zkoumání. Paradigma vymezuje předmět vědeckého zkoumání, určuje kritéria, podle kterých vědci přistupují k výběru problémů a k jejich řešení, dále určuje kritéria pro formulování teorií a jejich prověřování, paradigma se také stává základem vědecké explikace i predikace. Jako příklad vědeckých paradigmat uvádí T. S. Kuhn Ptolemaiovu geocentrickou soustavu, Koperníkovu heliocentrickou soustavu, klasickou Newtonovu mechaniku a teorii relativity.

Po dlouhou dobu panuje podle T. S. Kuhna ve vědě přesvědčení, že platné paradigma dokáže vysvětlit všechny jevy. Později se však objevují tzv. anomálie, které si vyžadují zvláštní pozornost, neboť je není možné řešit v rámci dosavadního paradigmatu. Když se objevují závažné jevy problematizující dosavadní postup vědecké práce, jež nelze nadále přehlížet, začíná doba mimořádných vědeckých výzkumů, kterou nazývá vědeckou revolucí. V ní se vytváří odlišný systém závazných kritérií neslučitelný s předcházejícím, který se stává novým základem pro vědecké bádání. Výzkum se zaměřuje na hlubší poznání těch jevů, které mají zásadní význam pro nové paradigma. Jeho stoupenci tvrdí, že úspěšně vyřešili problémy, které nebyly teoreticky řešitelné pomocí starého paradigmatu a že dokáží přiměřenějším způsobem popsat skutečnost.

Podle Kuhnova schématu nelze vývoj vědeckého poznání chápat jako postupný proces, během něhož narůstá počet poznatků a zdokonalují se teorie a metody. Ve vývoji vědy dochází ke střídání jednotlivých paradigmat, které představují vzájemně nesouměřitelné struktury. V tomto smyslu připomínají změny vědeckých paradigmat střídání uměleckých slohů, s kterým pracují historikové umění.

Ve srovnání s výše uvedeným pojetím vědecké revoluce je u nás méně známá koncepce epistemologického zlomu (la rupture épistémologique), kterou zformuloval již ve třicátých letech francouzský filosof a teoretik dějin vědy Gaston Bachelard (1884-1962) a která bývá v literatuře často považována za jakousi anticipaci Kuhnovy změny paradigmatu. Problematikou epistemologického zlomu se G. Bachelard přímo či nepřímo zabýval v souvislosti s analýzami filosofických a epistemologických změn spojených s opuštěním klasické newtonsko-karteziánské vědy a se zrodem moderních přírodovědných teorií 20. století v pracích Le nouvel esprit scientifique (1934), La formation de l´esprit scientifique (1938) a La philosophie du non (1940). G. Bachelard hovoří o tom, že mezi systémem klasické vědy a moderní vědou neexistuje plynulý přechod, ke kterému by mělo dojít na základě hromadění poznatků a vyšší přesnosti při měření či prostřednictvím dílčí opravy výchozích principů. Nový systém "transcenduje" předcházející vědecký systém tím, že nově promýšlí základní pojmy (jsou např. zrelativizovány pojmy absolutního prostoru a času) a zpochybňuje doposud evidentní ideje (např. ideu současnosti). Lze říci, že namísto přesnější verifikace předcházejícího vědeckého systému dochází ke korekci jeho jednotlivých výchozích principů, která končí zásadní změnou vědeckého systému. V tomto smyslu se zdá, že pojem epistemologického zlomu je v mnohém podobný Kuhnově koncepci vědecké revoluce, s tím rozdílem, že G. Bachelard se věnuje změnám výchozích pojmů a principů a T. S. Kuhn změnám širšího konceptuálního rámce či celkového schématu vědeckého bádání, tj. paradigmatu.

Pro G. Bachelarda jsou však výše uvedené změny součástí obecnějšího směřování novověkého vědeckého poznání a jen v jeho rámci jim lze plně porozumět. Vývoj novověké vědy nepostupuje ve srovnání s původní orientací myslitelů počínaje Aristotelem až po F. Bacona od reality k všeobecnému, ale od racionálního k reálnému. V moderní vědě totiž dochází ke stálému nárůstu racionalismu, jehož doklad spatřuje G. Bachelard např. ve vysoké míře matematizace a v její nenázornosti, respektive v odpoutání se od toho druhu názornosti, který je spojen se světem smyslového vnímání a který může být dokonce překážkou pro pochopení jejích racionálních konstrukcí. Jinými slovy řečeno, bezprostřední skutečnost se stává pouhým podnětem pro vědeckou racionalitu a ne jejím předmětem. Věda přechází od pouhého popisu k vědecké interpretaci, tím její empirická část ustupuje do pozadí a na významu nabývá racionální zpracování pozorovaných a naměřených dat. V podobném smyslu odstraňuje racionalismus z vědeckých pojmů jejich původní realistické rysy.

Moderní věda se tak stává podle G. Bachelarda tzv. aplikovaným racionalismem vycházejícím z nezbytnosti souběžně teoreticky bádat a experimentovat, přičemž experiment představuje prověřování teorie a teorie představuje současně východisko pro experiment. Také jev, který je předmětem vědeckého pozorování je do značné míry výtvorem vědecké racionality. Z jiného hlediska lze hovořit o tom, že pomocí matematických nástrojů vytváříme současnou fyziku a např. pomocí našeho výtvoru mikroskopu mikrobiologii apod. Výsledkem je stálé obohacování racionálního vědeckého myšlení ve styku se skutečností. A navíc jak je zřejmé z příkladu pojmu epistemologického zlomu, trancendencí naších dosavadních vědeckých postupů se rozum ocitá před novými úkoly, které vedou k dalšímu prohloubení racionalismu vědy.

Ukazuje se tedy, že G. Bachelard přistupuje k problému epistemologického zlomu z jiného hlediska než přistupuje T. S. Khun k problému vědecké revoluce. Podle T. S. Kuhna to je růst počtu a významu výše zmiňovaných anomálií, tj. empirických poznatků neodpovídajících danému paradigmatu, který je vlastní příčinou vědecké revoluce. Naproti tomu nachází G. Bachelard vysvětlení epistemologického zlomu ve vnitřní dynamické povaze nepokojného myšlení vědce překračujícího stále své vlastní meze, které si dříve vytvořilo svými racionálními projekty a schématy. Aplikace vědeckého racionalismu se vzápětí stává jeho trancendencí a trancendencí dosavadních postupů začíná nové racionální osvojování si světa. Podnět k epistemologickému zlomu proto přichází jen z oblasti abstraktního myšlení, realisticky zaměřené myšlení totiž samo od sebe není zdrojem krizí a zvratů v poznání. V tomto smyslu vede epistemologický zlom k rozchodu vědeckého myšlení s dosavadními poznatky na základě rekonstrukce svých předcházejících racionálních projektů a schémat.