LIDSTVO A MORÁLNÍ SMYSL PŘÍRODY

LIDSTVO A MORÁLNÍ SMYSL PŘÍRODY

HUMANKIND AND THE MORAL SENSE OF NATURE

Miloš Bělohoubek

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU, 165 21 Praha 6

Anotace:

Problém vztahu člověka k přírodě je velmi složitý. Vedle toho, že lidé přírodní jevy vykládají a snaží se jim porozumět (resp. je využít ve “svůj prospěch”), si kladou otázky, jak přírodní dění prožívají a vnímají. Z toho plynou v podstatě tři možnosti poměru lidstva k veškerenstvu. Způsob prožívání přírody u lovce se liší od prožitku zemědělce, řemeslníka či dnešního člověka. Neúměrné zvyšování “nároků” vůči přírodě naráží na její “konečnost”. Ekologická etika se proto mimo jiné snaží vysvětlit člověku “morálně únosný” způsob chování na naší planetě.

Summary:

Human relationship towards the nature is a very complicated problem. Humans interpret natural phenomena and try to understand it (to take advantage of it “in their favour”), but they also ask how it is experienced and perceived. It essentially implies three possibilities of human relations towards the entire universe. The way how the nature is experienced by a hunter differs from the one of a paesant, workman or contemporary man. The unproportional increasing of “claims” to the nature interfere with its “finality”. Wherefore the ecological ethics endeavours to explain (apart other tasks) how to behave “morally” on our planet.

Klíčová slova:

příroda, vnímání přírody, člověk

Key words:

nature, perceiving of nature, human

O přírodě

Problém vztahu člověka k přírodě je jedním z “věčných” tázání, která provázejí lidstvo celou jeho historií. Patří rovněž k otázkám, o kterých se hovoří v souvislosti s možnými trendy budoucího vývoje lidského rodu na této planetě. Na otázku, co je příroda, není lehké odpovědět. E. Kohák k tomu uvádí, že “…příroda jako celek, jako ucelená skutečnost s vlastním smyslem, vlastní hodnotou, vzniká teprve v lidské zkušenosti. Samozřejmě, že na určitém zkušenostním základu slovy Paula Ricoeura: aby něco mohlo mít smysl, musí něco být. Jenže s tím něčím se seznamujeme vždy v rámci určité ucelující či ustavující či konstituující zkušenosti. Zakoušená příroda je vždy již příroda osmyslněná, obdařená smyslem.” Složitou problematiku přírodního a společenského dění zkoumá soustava věd a tento systém lze rozdělit a uspořádat podle tématických okruhů, stupně obecnosti zkoumaných problémů i z hlediska použitých badatelských metod. Věda není jen pouhým popisem jevů a procesů, probíhajících v přírodě. Je to zároveň výklad, který vychází z určitých prožitků a zkušeností daného vědce. Vedle složky racionální se tu v různé míře objevují momenty mimoracionální. I dnes se setkáváme zvláště u primitivních kmenů v různých částech světa s “předvědeckým”, z mnohaleté zkušenosti vyplývajícím způsobem výkladu přírody, včetně jejího specifického vnímání. “Nevystačíme proto s popisem toho, jak lidé přírodu vykládají. Potřebujeme si položit otázku, jak ji prožívají a vnímají,” poznamenává E. Kohák.

Na okraj lze poznamenat, že příroda jako celek je velmi mnohostranně a mnohovrstevnatě strukturována. Vyznačuje se mnoha vzájemně se ovlivňujícími vazbami a vztahy, které jsou velmi citlivé k jejich narušení (viz schéma). Kromě genese vztahu člověka k přírodě jako celku je záhodno reflektovat rovněž poměr lidského rodu k jednotlivým jejím částem.

Vnímání přírody člověkem

Z hlediska historického pohledu můžeme rozlišit několik způsobů “prožívání” přírody. První souvisí s životem lovce (sběrače) postupně zdokonalujícího výrobu nástrojů i techniku lovu (předpokládá se, že se masitá strava objevila u příslušníků Homo habilis). Lovec-sběrač vystupoval v úloze příjemce “darů” přírody, před jejíž “štědrostí” i silou stál v “němém” údivu, doprovázeném pocitem vděčnosti. S podobným chováním se dnes setkáváme u tzv. přírodních národů v odlehlých místech planety Země a předpokládáme ho u našich dávných předků (vzpomeňme např. knihy E. Štorcha, J. Augusty či malby Z. Buriana nebo různá filmová zpracování, obracející se k úsvitu dějin lidského rodu). Příroda se tehdejšímu člověku jeví jako nekonečně přesahující síla, na níž je příslušník rodu Homo ve všech ohledech závislý. Přírodu tehdejší člověk chápe a vnímá ve zbožštěné podobě, jako něco posvátného. E. Kohák k tomu píše: “Bůh není něčím nad přírodou, prolíná ji a zjevuje se jí. Prvotní lovci-sběrači nerozlišují. Člověk zvíře totemické zvíře posvátné zvíře bůh, to všechno je kontinuum, ve kterém nelze vyznačit jasné meze. Deus sive natura, natura sive deus. Řádem je tu všemohoucí, nevyzpytatelná vůle “přírody”. Proto základnímu prožitku prvotních lovců-sběračů odpovídá postoj pokory a posvátné bázně, vzývání přírody, všeživota, a jeho udobřování prostřednictvím obětí.” Dnešní člověk, obklopen “pulsující” a ohlušující technikou jakoby přírodu nevnímal (či vnímal z povzdálí, mnohdy zprostředkovaně prostřednictvím televizní obrazovky apod.). Prožitek bezprostředního “zážitku z přírody” se dostavuje vzácně, např. při výletu do odlehlých lesnatých či hornatých krajů.

Zemědělcův či pastýřův “pocit” přírody nevychází ze stejného základu jako lovcův. Jistá pasivita lovce-sběrače se mění v jakýsi partnerský vztah pěstitele (chovatele) s přírodou. Tento poměr je charakterizován “vstupy” ze strany člověka a “výstupy” ze strany přírody. Dochází k přechodu od prostého přisvojování hotových produktů z bohatého, prostřeného “stolu” přírody k realizaci záměrné kultivace rostlin a zvířat (neolit). Tím člověk “vystupuje” z přirozené potravní pyramidy, ale současně dochází k dalšímu zatížení přírodního prostředí činností lidstva. Zážitek zemědělce je znám takřka všem lidem na světě z nejrůznějších pěstitelských nebo chovatelských aktivit.

Prožitek přírody u řemeslníka či obchodníka se liší od předchozích obou typů prožívání. S rozvojem měst i výrobních procesů ubývá přímý, každodenní styk s přírodou. I podíl přírodní “spoluúčasti” je skrytější. Tím se vytrácí pocit přímé závislosti městského člověka na přírodě, který mnohdy zapomíná, že je závislý na přítoku pitné vody či odvozu odpadu, a že celý tento životně důležitý cyklus funguje právě na “vrub” přírody. Doba, kdy bude “předložen” účet se může nebezpečně blížit. “Příroda není partner, je však darem: dřevo, kůže i starý hřebík, to vše je cenný materiál hodný úctyplného zacházení,” konstatuje E. Kohák.

Člověk a příroda

Z uvedených třech rovin vnímání přírody člověkem vyplývá závěr, že příroda je posvátná, hodná úcty, cenná. Navíc nelze zapomínat na prostý efekt, že je člověk s přírodním světem bezprostředně, bytostně spjat. Pro ilustraci lze uvést, že bez potravy může lidský jedinec žít asi pět týdnů, bez vody pět dnů a bez vzduchu jen asi pět minut. Ekologická krize je charakterizována střetem nekonečných, stále se stupňujících nároků člověka vůči přírodě, která je vzhledem ke své konečnosti nemůže splnit. Zde platí následující předpoklad: Chce-li člověk na této planetě dále žít, musí přírodu zachovat živou a musí ji respektovat jako svébytný živý organismus.

Pierre Teihard de Chardin vyslovuje přesvědčení, “…že lidstvo pojaté ve své organické a organizované totalitě má před sebou budoucnost: budoucnost tvořenou nejen následujcími roky, nýbrž i vyššími stavy, jichž je třeba vydobýt.” Zrod ekologické etiky s předchozím tvrzením úzce souvisí.

Použitá literatura:

de Chardin, P. T.: Místo člověka v přírodě. Svoboda, Praha 1967.

Existuje ekologická etika? Zprávy ČBS, Praha 1991.

Hála, V.: Ekologická motivace etiky a morální kritika hodnotových orientací společnosti. Filosofický časopis 1997 (45), č. 3.

Kohák, E.: Zelená svatozář. Sociologické nakl., Praha 1998.

Král, M.: Kam směřuje civilizace? Filosofia, Praha 1998.

Suša, O.: Životní prostředí a odpovědnost: individuální volba, komunikace, institucionální rizika. Filosofický časopis 1997 (45), č. 3.