Mělo a má to smysl

V Lysé, části obce Horní Krupá, se chovu skotu masného simentálu na 25 hektarech trvalých travních porostů věnují manželé Lída a Pavel Provazníkovi. O tom, že jejich životní příběh společně s příběhem tohoto hospodářství nebyl vždy zrovna procházkou růžovou zahradou, svědčí následující řádky.

Na statku v Lysé dříve hospodařili rodiče pana Provazníka na 12 hektarech půdy a samozřejmě měli i živočišnou výrobu. „Kolektivizaci vesnice nesl táta opravdu velice špatně, vstup do družstva nakonec jako poslední podepsal, ale smířit se s tím nemohl,“ vzpomíná pan Provazník.

I paní Provazníková pochází ze statku, vyrůstala společně s pěti sourozenci v Ostružně a jelikož jejich tatínek byl od 32 let v invalidním důchodu, odmala mamince pomáhala a uměla si s lecčíms poradit, což se jí pak mockrát v životě hodilo.

V době, kdy přišla revoluce, byla paní Provazníková již 15 let vdaná na statku v Lysé, měla tři děti a pracovala v družstevní kuchyni. „Tchánovi tehdy bylo 81 let a my jsme si s manželem řekli, že to nejmenší, co pro něj můžeme udělat, je začít soukromě hospodařit. Jiná cesta ani nebyla, považovali jsme to za určitou satisfakci. Také moje maminka, zvyklá hospodařit, měla z našeho rozhodnutí radost, říkala, že hospodaření = jistá budoucnost,“ vypráví paní Provazníková.

Vyřízení restitucí si vzal na starost pan Provazník a společně se ženou se rozhodli, že jim postačí menší hospodářství, které budou zvládat i při jeho zaměstnání. K navráceným 13 hektarům půdy přibylo sedm zděděných po strýci a dalších pět koupili, což byla ideální výměra. „Rozhodně jsme nechtěli jít cestou žádných půjček, což se nám podařilo,“ říká paní Provazníková, ze které se stala velmi šikovná farmářka zvládající nejen hospodářství, ale i výchovu dětí a později i péči o rodiče manžela.

Pan Provazník stál v té době v čele havlíčkobrodského Sdružení vlastníků půdy a společně s Janem Votavou i u zrodu zdejší regionální asociace, která vznikla právě sloučením této organizace se Sdružením soukromých zemědělců. 

„Měli jsme tehdy více než třicítku býků ve výkrmu a také menší chov prasat, pěstovali jsme i brambory na škrob. Naučila jsem se sama inseminovat prasnice a zvládat vše kolem dobytka, ačkoliv to byla pěkná dřina, žádná automatika, vše ruční práce,“ vzpomíná křehká paní Provazníková.

Provazníkovi se před několika lety rozhodli veškerou obhospodařovanou výměru zatravnit a zaměřit se výhradně na chov skotu plemene masný simentál. Dnes, když je již i pan Provazník v důchodu, se společně starají o 23hlavé stádo, mají i vlastního býka. Také menší chov slepic bílých leghornek a včely, pro které pan Provazník aktuálně buduje krásný nový včelín.

„Mělo a má to smysl. Tchán se dožil požehnaných 96 let, takže ještě 15 let mohl být součástí svobodného hospodaření na statku. Dnes po sedlačině pošilhává náš třináctiletý vnuk František, který prohlašuje, že tu jednou bude hospodařit,“ usmívá se vitální paní Provazníková. O důvod navíc, proč na sebe může být opravdu pyšná.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ