Minoritní nepotravinářské «non food» plodiny, naděje a těžkosti

Les cultures mineures non food, espoirs et difficultés

Minoritní nepotravinářské «non food» plodiny, naděje a těžkosti

Elsie tittonel

ENESAD, Dijon, Francie

Souhrn, klíčová slova

Evropská unie musí čelit potížím svého zemědělství, které produkuje příliš mnoho potravin, obtížně prodejných mimo trh EU. Na druhé straně, by zde však měly být obrovské možnosti pro nepotravinářskou, « non food », produkci. V této oblasti se však musí udělat vše a především určit odbytiště, tj. vědět k čemu je možno rostliny využít. U krambe například víme, že olej může být využit v lipochemii k výrobě amidů kyseliny erukové, ale existují i další odbytiště jak pro olej, tak i pro pokrutiny, v oblastech bezpochyby s vysokou přidanou hodnotou. Známe-li možnosti rostlin, je posléze třeba vytvořit dostatečně produktivní odrůdy tak, aby byly rentabilní. To je však práce velmi nákladná a dlouhodobá. Navíc musí být produkce kompatibilní s již existujícími strukturami u zemědělce i u obchodníka semeny a průmyslníka, který jí zpracovává. Pěstování nových « non food » plodin vyžaduje před skutečným tržním uplatněním mnoho času. Nicméně se nepochybně jedná o jeden ze směrů, který může zachránit naše zemědělství, protože umožní nahradit částečně ropu a rovněž omezit problémy znečištění.

krambe, řepka, nepotravinářská produkce, odbytiště, EU

Résumé, Keywords, mots clés

L Union Européenne doit faire face aux difficultés de son agriculture qui produit trop de denrées alimentaires difficiles ŕ vendre sur le marché extérieur. En revanche, il y aurait dénormes possibilités dans le non alimentaire, le non food. Mais dans ce domaine, tout est ŕ faire et tout dabord identifier les débouchés, cest ŕ dire savoir ŕ quoi on peut utiliser les plantes. Par exemple, pour le crambe, on sait que lhuile peut ętre utilisée en lipochimie pour faire des érucamides, mais il y a dautres débouchés aussi bien pour lhuile que pour les tourteaux dans des domaines sans doute ŕ forte valeur ajoutée.Ensuite, si lon connaît les possibilités des plantes, il faut créer des variétés assez productives pour ętre rentables, mais cest lŕ un travail trčs coűteux et de trčs longue haleine. Enfin la production doit ętre compatible avec les structures déjŕ existantes aussi bien chez lagriculteur que chez le négociant de graines et lindustriel qui les transforme. La culture de plantes nouvelles non food demandera beaucoup de temps avant de déboucher vraiment. Cependant, cest sans aucun doute une des orientations qui peut sauver notre agriculture, car elle permettra de remplacer partiellement le pétrole et ainsi de limiter les problčmes de pollution.

fr.- crambe, colza, production non alimentaire, débouchés, UE

angl.- crambe, rapeseed, non food production, sales, EU

Introduction - Úvod

V západní Evropě se zájem o nové plodiny objevil v 90 tých letech s počátkem nové společné agrární politiky (fr. PAC - Politique Agricole Commune).

Tato nová politika hledala cesty k řešení našeho zemědělství: vyrábíme příliš, příliš draho a znečišťujeme. Byl tedy zaveden “průmyslový úhor”, což znamená, že určité proměnlivé procento (mezi 5 a 17% podle ročníku) zemědělské plochy nadále nemůže sloužit pěstování rostlin k potravinářskému využití. Bylo třeba nalézt rostliny k průmyslovému využití.

Dříve byla většina produktů běžné spotřeby zemědělského původu : konopí na provazy, len, vlna a bavlna k odívání, různé rostliny jako barviva, lůj a různé tuky k mazání kol vozů.

Během období omezené produkce začaly plochy obětované těmto plodinám konkurovat těm, určeným k výživě. Také bezprostředně po válce, když jsme objevili, že všechny tyto produkty mohou být získány z ropy, tleskali jsme a způsobili vymizení všech těchto plodin ku prospěchu polí s obilím.

Víme, co následovalo.

Petrochemie, silná obrovskými rozpočty a 50 ti lety výzkumu, je nadále přítomna ve všech oborech, počínaje letectvím, farmacií, přes občanskou výstavbu, oděvnictví a potravinářství. Ale za jakou cenu? Konference v Riu, Tokiu a nyní v Johannesburgu ukazují, že jde bezpochyby o riziko přežití samotné planety.

Zemědělství začalo s výživou populace, posléze exportovalo svou nadprodukci a nakonec muselo zavádět kvóty, aby se nezhroutilo pod horami másla nebo obilí. Zemědělskopotravinářský průmysl zaznamenal značný pokrok, ale nepotravinářský “non food” zůstal na okraji. První ropný šok a embargo, které jej následovalo dal EU poznat nutnost určité potravinové nezávislosti. Byly tedy hledány nové zdroje proteinů pro výživu hospodářských zvířat. Výsledkem musely být “nové” plodiny jako hrách, bob a vlčí bob. Řepka se po zbavení antinutričních faktorů, glukosinolátů, stala zdrojem pokrutin. Pro nepotravinářskou produkci však nic.

Přesto je v našich přesycených zemích jasné, že zemědělství zde má trumfovou kartu. Samozřejmě to není jediná revoluce, kterou musí zemědělství podstoupit. Je třeba, aby zlepšilo postupy šetrné k prostředí, produkujíce bez znečištění, zachovávajíce, rozuměj zlepšujíce, půdy a konzervujíce biodiverzitu. Však zemědělci našich zemí ukázali svou adaptibilitu. Můžeme se na ně spolehnout při přechodu z velmi krásné role “živitelů světa” na roli, celkově také valorizující, “strážců planety”.

Proto nejsou obtíže nepotravinářské produkce spojeny se zemědělci, kteří jsou stejně dobře schopni pěstovat pšenici nebo kukuřici, konopí nebo len, jakož i boryt (Jsatis), merlík chilský (quinoa) či krambe (katrán habešský).

Obtíže jsou ve zdrojích i v uplatnění.

Začneme-li u možností uplatnění, musíme si přiznat, že odbytiště nejsou určena : neví se, jaký prospěch můžeme mít z rostlin, které špatně známe. Ví se například, že krambe poskytuje olej s vysokým obsahem kyseliny erukové, kyseliny vyhledávané lipochemií k produkci jejích amidů. Tento olej však může být také velmi výhodně využíván v strojním průmyslu, jako lubrikant stejně jako palivo pro dvoutaktní motory. I obal semen, bohatý vzácným produktem, alfa-celulózou, může vstoupit do výroby absorpčního papíru.

Výlisky získané po extrakci oleje jsou bohaté na proteiny. Za zvláštních podmínek mohou být použity k výživě zvířat. Je však pravděpodobné, že bychom z nich mohli získat nejlepší část využitím emulgačních vlastností některých jejich proteinových frakcí nebo antinutričních faktorů ve farmacii nebo fytofarmacii. Pokud jde o pověstné glukosinoláty, posuzované jako nežádoucí a odstraněné u řepky, jsou někteří vědci přesvědčeni, že právě ony jsou tím pravým bohatstvím. Práce o jejich využití v jemné chemii i ve farmacii jsou velmi povzbuzující. Zde však vyvstává potíž s jejich extrakcí a až do současnosti všechny pokusy skončily nezdarem. Jsme si však jisti, že jsme vyvinuly veškeré úsilí nutné k dosažení výsledku ? Nemůžeme si představit další cesty ? V tomto okamžiku skýtá horizont jen málo naděje.

U zdrojů nejsou věci jednodušší.

Rostliny, které nyní pěstujeme (rýže, kukuřice, soja), byly předmětem šlechtění mnohá desetiletí. Technické prostředky se samozřejmě změnily a skutečný pokrok při zlepšování výnosu, poté kvality, nastal až s objevem genetických zákonů. Veškerá dlouhá a trpělivá práce na shromažďování a udržení genetické diverzity může být konečně využita na vysokém stupni. Tyto efektivní prostředky jsou nicméně velmi nákladné a v důsledku mohou být k užitku pouze určitým rostlinám. Aby mohly čelit těmto výdajům, šlechtitelské společnosti se spojují, soustřeďují své úsilí na rostliny s jistou rentabilitou. Jsou tedy málo nakloněny investovat, trochu naslepo, do rostlin, jejichž uplatnění je nejisté. Stejně je tomu v ochraně rostlin : poznání parazitů a prostředky boje jsou příliš drahé u minoritních plodin.

Kdo by mohl dělat tuto dlouhou základní práci v těchto podmínkách? Pouze veřejné organizace národní nebo evropské s dlohoudobým výhledem mohou uvolnit fondy pro tento způsob práce. Státní laboratoře mohou být efektivně zainteresovány, v míře, jakou jim tato bádání umožňují, produkovat co je od nich očekáváno, většinou publikace. Podle tohoto aspektu jsou posuzovány, rozvíjejí tedy poznání, ale ne nutně zlepšování rostlin. Navíc není jisté, že financování bude trvalé a v tom případě výzkumník musí opustit jednu rostlinu pro druhou podle přání zdrojů úvěru. Jenže tvorba jedné odrůdy trvá nejméně deset let.

Předpokládáme-li posléze, že se podaří získat odrůdy s přijatelným výnosem, vyvstane celý problém plodiny : kromě zvláštních podmínek, zemědělec chce mít možnost využít stroje, které již má, bez nutnosti nových investic.

Pro výběr, v družstvu nebo u obchodníka, je třeba speciálních buněk na třídění semen. Posléze vyvstane problém ošetření semen. Pokračujeme-li s příkladem krambe, bylo by třeba lépe oddělovat slupku - osemení, což si vyžaduje speciální zařízení. Při zpracování je problém komplikovanější než se zdá : dobrý zpracovatel umí změnit nastavení pro přechod z řepky například na krambe. Je zde však jiná potíž, velikost podniku. V západní Evropě jsme v poslední době svědky uzavírání malých zařízení a naopak výstavbě čím dál významnějších továren. Minoritní plodina produkuje silně limitovaný objem, neslučitelný s kapacitami továren, veškerá produkce by obtěžovala nutností čistit potrubí.

Závěrem. Nacházíme se před koloběhem, v tomto okamžiku nepříznivým pro minoritní nebo potenciální plodiny. Je však jasné, že je a jejich skvělé zdroje potřebujeme. Je na nás nenechat klesnout ruce před momentálními obtížemi a mít odvahu dívat se dál, protože se nepotravinářská produkce nyní zdá být obtížným trendem zemědělství.