Mrtvé zvíře na polici, živé v kleci

Martin Komárek se zamýšlí nad tím, zda strádání dobytčat v naší kultuře není dáno učením, že "zvíře není člověku rovno". Za strádání zvířat v našich současných chovech však nemůže ani to, že k nám Cyril a Metoděj měli blíž než Buddhovi učedníci, ba ani osobně křesťané svatý Augustin, Tomáš Akvinský či René Descartes, kteří skutečně učili, že utrpení zvířat není důležité. Může za to naše hamižnost. Kristus se ptal: Čí je to obraz na denáru? A my se zeptejme: Co je nejtučněji vytištěno na policích, ze kterých bereme ten biftek (anebo, pro Čecha případněji, párek)? Když si tenhle kus zvířecího života kupujete, uvažujete o tom, jak že to Kristus myslel s tím vcházením potravy do úst, anebo se spíš díváte na ta čtyři tučně vytištěná čísla s čárkou uprostřed? Zvířata mohou žít dobrý život. Mají stejně silnou schopnost jako my vnímat bolest, okamžitou i trvající, a v různé míře (někdy i větší než my) další druhy strádání, které tak dobře ze života známe. Ale zvířata mají i neméně silnou schopnost být spokojená a radovat se. Kdybychom nevěřili, že to dobré může i v životě zvířete podřízeného člověku převládnout, nemohli bychom mít doma jediného psa. Hospodářská zvířata však nemohou žít dobrý život, když chceme mít vajíčka, maso, sýry tak levné a chceme se s nimi ládovat jak kanonýr Jabůrek. Za takovou almužnu se dobrý život zvířatům dát nedá, to ani nejlepší sedlák nedokáže.