Muž, který dovede dotáhnout své nápady, to je Martin Novák

Trochu se bojím, že než vyjde tento rozhovor, nebude výčet uskutečněných nápadů a aktivit Martina Nováka, člena předsednictva ASZ a předsedy regionu Tábor, souhlasit. Při návratu z Obory u Malšic, kde hospodaří, jsme si s fotografem Zdeňkem kladli otázku: Jak je to možné, že tenhle člověk toho tolik stihne, že má tolik nápadů, a všechny se mu daří dotáhnout do zdárného konce? Odpověď vytanula téměř vzápětí: Po setkání s Martinem Novákem kdekdo zatouží s ním spolupracovat a podílet se na tom, co dělá. Nebo v tom má prsty jeho skvělá žena Věra a také dvě starší dcery? I v tom to bude.Na první otázku Martin Novák říká: „Se vším, úplně se vším jsem začal již v průběhu studia na vysoké škole. Oženil jsem se hned po čtvrtém semestru a prakticky vzápětí jsme se ženou začali budovat základy hospodářství. Byl jsem mladý, spoustu věcí jsem si sice nedovedl tak úplně představit, ale věřil jsem! Vzít si na počátku devadesátých let úvěr 600 tisíc, to bylo hodně odvážné. Ale věřil jsem.

Přitom jít do zemědělství se Martinu Novákovi nejdřív moc nechtělo. Viděl na konci osmdesátých let, s čím se musel potýkat jeho otec, traktorista a ošetřovatel dojnic. Měl sice rád zvířata a pole, doma chovali mimo jiné býky na výkrm, přesto šel raději na vysokou školu lesnicko-dřevařskou do Zvolena.

Tam zažil i pád komunismu, a byla to zkušenost zajímavá, česká a slovenská. Dostudoval v roce 1992, ale se ženou se pustili do sedlačení již v roce 91: „Přiženil jsem se sem z druhého konce Táborska. Tchán chtěl vrátit část pozemků, ale v tehdejším JZD řekli, že buď všechno, nebo nic, přičemž doufali, že žadatele odradí. Neodradili, takže v roce 92 jsme začínali s 20 hektary. Družstvo po letech skončilo v likvidaci, mohli jsme tedy zakoupit jeho areál.“

Hospodařit, to znamená mít pole, ale také dobytek. V Oboře u Malšic nyní chovají kolem 120 krav na mléko, včetně telat je ale dobytka zhruba 260 kusů. Hnůj se využívá velmi rafinovaně. Shrnovací lopata ho dopraví k mělnění a odtud pod tlakem do bioplynové stanice. K tomu hospodář s povzdechem dodává: Po dvou letech se proklamované podpory bohužel smrskly, a daňové prázdniny skončily. Žádné zohlednění, že tahle bioplynka je malá, že nepatříme mezi žádné solární barony. Navíc produkujeme energii čtyřikrát levněji, a uspokojujeme potřebu tepelné energie prakticky poloviny vesnice.“

Několik kroků od nízkých válcových objektů bioplynové stanice, tam, kde bývala původně stáj, je úhledný minipivovar. Nejdřív si to prý Martin Novák jen tak zkusil, co to udělá, a uvařil si pivo. A viděl, že bylo dobré. Tak tedy minipivovar. Jeho produkce je oceňována nejen zákazníky, kteří se vracejí, ale i na odborných akcích - jen  letos tři piva vyhrála na přehlídce v Táboře, a to i nad velkými pivovary. Dělají desítku, jedenáctku, dvanáctku, na zařízení, které bylo postaveno na zakázku přímo na míru. Před velkou halou, z níž je výhled do „strojovny“, se v době naší návštěvy budovalo otevřené posezení s pecí, takže zde zákazníci budou moci na chvilku spočinout. Jsou to často cykloturisté ale i zákazníci motorizovaní. Hospodu zde ale zřizovat nechtějí. O pivovar se stará jedna z dcer, avšak otec má obavy, zda až se vdá, zda… no, nezakřikněme to.

Co to ale je vidět ze dveří, není to chmelnice? Je to chmelnice. Není to tu trochu cizorodé? A tak vaříte i z vlastního chmele? „Kdepak cizorodé,“ říká Martin Novák, „tradice je zde již několikasetletá, chmel se zde pěstoval již za Rožmberků, konkrétně za Petra Voka. Například v Želči. I jednomu pozemku kousek odtud se říká Na chmelnici. Používáme vlastní chmel, a speciální chmely dokupujeme.“

Každého ale snad osloví, už na první pohled, jak je všude v areálu vše uspořádáno, logicky, elegantně, a všude je čisto. Ale pozor, také snadno ukliditelno. Mezi pivovarem, domem a skleníkem je na betonovém podkladě pryskyřicí lepený takový jemný kačírek. No, drobné asi čtyřmilimetrové oblázky. Jistěže to je také díky ženské ruce či spíše ženskému oku, manželky a čtyř dcer. Možná i té nejmladší. Nu a pořádek má ve výběhu i pár lam a koz, na příjezdu k hospodářství.

A co to Muzeum a obrazárna Špejchar v nedaleké Želči? To byl také nápad Martina Nováka? Řečnická otázka. Odpověď Martin Novák rozvádí: „Nádherný barokní špejchar, postavený v letech 1802 -1804 českými hrabaty Harrachy (jeden byl i pražským biskupem), jsme nejdříve pronajali od restituenta. A posléze koupili. Kdybych to neudělal, koupil by někdo jiný a vytěžil odsud staré dřevo, jako se to již v kraji stalo, a nechal budovu dochátrat. Nejdříve jsme zde měli sýpku, ale posléze vzniklo to, co je zde nyní. Bylo nutné odstranit z přízemí asfalt, který byl příčinou vlhnutí objektu a podehnívání konstrukce. Tu se ale podařilo zachránit. V přízemí, na dlažbě s větracími spárami, je nyní muzeum staré zemědělské techniky, nástrojů a pomůcek. V patře pak pořádáme několik výstav obrazů ročně. V současné době pražská legenda Miloš Kurovský. Všechno má na starosti náš kurátor, velký nadšenec Pavel Šmidrkal, který je i literárně činný. Z našeho muzea má radost obec Želeč, jež se podílí na vydávání katalogů i historií se zabývajících knih i na propagaci. Paradoxně kraj zájem vůbec nemá.

Po schodech do patra hladím zeď a brumlám si, že to je teda omítka! A Martin Novák se usměje: „Nechal jsem se inspirovat Indiány v Cuzku, v Peru. Velkoryse pojatá trochu surová omítka, která je přesto docela hladká, ale nikoli úplně rovná, s tím se u nás zedníci moc nesetkávají. Byl jsem tu s nimi a říkám, hlavně ne rovně, žádné pravé úhly!“ Povedlo se, i přirozené barevné ladění!

Při pohledu na staré stroje, žebřiňáky, motovidlo, figury v místním kozáckém kroji (kraji v ohbí Lužnice se říkalo Kozácko), dále starobylý žernov, a posléze traktory z doby před kolektivizací, ano, v tomto období expozice končí, se vybaví slova Martina Nováka, že tyto stroje dýchají svobodou. „Ano a někdy dost znásilněnou,“ dodává, „jako například traktor jednoválec Svoboďák (Svoboda 12) pana Jana Boušky. Tento sedlák přišel o ruku, nicméně stále hospodařil, traktor používal a v posledních letech před kolektivizací, v roce 1947 dokonce obdržel plaketu Vzorný hospodář. Ale padesátá léta se mu nevyhnula a byl rozkulačen i on a traktor zrekvírován. V sedmdesátých letech mu jej kamarád z Kovošrotu umožnil získat zpět. Pan Bouška jej však v obavách měl ukrytý ve stodole pod slámou, a až v roce 1980 si s ním troufl obdělávat záhumenek.“ Takových osudů by se asi našlo více, a podle Martina Nováka se zřejmě právě tomuto konkrétnímu charakteristickému osudu v muzeu bude věnovat speciální expozice.

Ano, bez znalosti minulosti lze těžko plánovat budoucnost. A nelze se tvářit při pohledu zpět, že minulost je prostě minulost, anebo, v horším případě, že se zase nic tak hrozného nedělo. Ono se dělo. Jenže kdo si moc a navíc konkrétního pamatuje, ten nebývá jistou částí společnosti oblíben. Na dotvrzení Martin Novák říká: „Když u nás byl kníže Karel Schwarzenberg, dostala mě jedna věc. Co všechno si pamatuje, co všechno ví. Jeden chlapík z nedalekých Chotovin se zmínil o jistých majetkových vztazích a kníže zasvěceně reagoval, co komu patřilo, jaké byly podrobnosti. Dále se ukázalo, že jeho znalosti se týkají nejen Táborska ale i celého bývalého Českého království.“ Ano, takovéto lidi, kteří si navíc pamatují Ginu Lollobrigidu jako mladou krásku, nemohou bývalí, či současní komunisté v politice skousnout.

I nezávislí sedláci budou asi vždycky narážet. Martin Novák soudí: „Je zajímavé, že jak velkopseudopodnikatelé, tak i mnozí úředníci vidí v sedlácích buď konkurenci, nebo nějaké potížisty. Sedláci se totiž rozhodují po svém, jak si myslí, že to je správně, a ukazuje se, že je… a toho se děsí. Proto považuji za prospěšné a nutné, abychom se my, sedláci, stýkali mezi sebou ještě častěji než dosud. Na statcích, na různých akcích. U nás je možné pořádat setkání, školení. Každý takové podmínky nemá. Ale je to důležité stýkat se, probírat pochybnosti, utvrzovat se ve správné cestě a usilovat o to, aby snahy o oklešťování našich svobod neuspěly. V regionu Tábor je dnes 43 členů ASZ, ale za každým s nich stojí rodina, plus nezanedbatelná výměra, kterou obhospodařují. A rodina? To je základ úspěchu, v mém případě zcela jistě a vidím to i ostatních.

Ptal jste se na náš konkrétní problém. Nyní hrozí, že zhruba polovina výměry zemědělské půdy na Táborsku bude vyřazena z kategorie těch znevýhodněných (tj. nyní LFA, v budoucnu ANC), a to by se projevilo na penězích. Jde o více jak 90 katastrálních území. Jelikož naše ministerstvo zemědělství nedokázalo tuto situaci odpovídajícím způsobem řešit včas, nyní poněkud pozdě v obavách z reakce Bruselu, se snaží problém vyřešit.

Nicméně jsem si vědom, že úplná spravedlnost je asi těžko možná. Ale hlavní problém je v tom, že náš stát není schopen zajistit kontinuitu, a tudíž jistotu. Situace se totiž z roku na rok mění. Převažuje u nás takový úřednický přístup, hlavně, aby pánům úředníkům nikdo moc nepřidělával práci.

Uvědomme si, že členů Asociace je téměř 7 000, připočtěme rodinné příslušníky a příznivce, to už je nějaká síla. Mou zásadou, i zásadou celé Asociace, je jít si svou cestou a věřit!

K tomu již asi není co dodat. Jít si svou cestou a věřit… Nezbývá než poděkovat za rozhovor a také za nádherný citron ze skleníku, o kterém jsme se už ani zmínit nestačili. Ovšem ten citron, který je známý svou kyselostí, i ten byl od rodiny Novákových sladký.

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2017), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.

Tisk

Další články v kategorii Zemědělství

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info