NEJMOCNĚJŠÍ ČINITELÉ EVROPSKÝCH INSTITUCÍ

Romano Prodi - předseda Evropské komise

Itala Romana Prodiho (nar. 1939) vyneslo do funkce předsedy Evropské komise úspěšné vedení středolevé italské vlády. Jeho domácí příznivci věří, že se do jejího čela po skončení evropského mandátu za rok opět vrátí. Prodi vystudoval prestižní školy v Miláně, Londýně a Stanfordu, aby se poté vrátil do své rodné Boloni, kde působil jako profesor ekonomie na místní univerzitě. S Boloňou se pojí i Prodiho přezdívka: političtí odpůrci mu říkají "Mortadella" podle slavných místních párků. V polovině 90. let stál v čele koalice Olivovník, která zvítězila v italských parlamentních volbách. První středolevá vláda po pádu fašismu vydržela u moci překvapivě dlouho a díky omezení veřejných výdajů a snížení státního dluhu dokázala splnit náročná bruselská kritéria pro přijetí eura. Po demisi šéfa Evropské komise Jacquesa Santera se tak stal italský premiér ideálním kandidátem. "Přinesl větší transparentnost a zlepšil komunikaci s Evropským parlamentem i veřejností," hodnotí Prodiho předsednictví komise politolog André-Paul Frognier. Přesto je však současný předseda EK svými odpůrci kritizován, že je špatný řečník a roztržitý intelektuál, který si při náročných bruselských jednáních občas i zdřímne. Italský premiér Silvio Berlusconi ho také nedávno během svého vlastního procesu obvinil z korupce. Podle mnohých pozorovatelů tak již začala italská předvolební kampaň, v níž by měli hrát příští rok prim právě Prodi s Berlusconim. Rozdíl mezi oběma politiky ilustruje i poslední předvolební kampaň - zatímco Berlusconi létal za voliči soukromým tryskovým letadlem, Prodi je objížděl rozhrkaným autobusem.

Javier Solana

Představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku a španělský politik (nar. 1942) se zapsal i do dějin NATO. Vedl ho v době, kdy došlo k historickému rozšíření aliance na východ. Během jeho vedení byla také vypracována nová strategická doktrína, která reagovala na změny po roce 1989.

Wim Duisenberg

Prezident Evropské centrální banky (nar. 1935) dříve působil jako ministr financí a šéf Nizozemské centrální banky. V čele ECB se zasloužil o historický přechod dvanácti zemí na společnou měnu euro. Kritikům se nelíbí rozpočtová a cenová disciplína, kterou v EU prosazuje.

Pat Cox

Irský politik a nynější předseda Evropského parlamentu (nar. 1952) pracuje v této instituci již od roku 1989. Po studiích přednášel Cox ekonomii v Dublinu a Limericku, v první polovině 80. let působil jako televizní reportér a moderátor. V roli předsedy EP se aktivně podílí na rozšíření unie.

Valéry Giscard d'Estaing

Předseda Konventu o budoucnosti Evropské unie (nar. 1926) se zúčastnil protiněmeckého odboje za druhé světové války, ve druhé polovině 70. let byl francouzským prezidentem. Nyní odpovídá za práci Konventu, který připravuje návrh evropské ústavy.

Günter Verheugen

Evropský komisař pro rozšíření (nar. 1944) začal pracovat jako novinář. Brzy se však dal na politiku ve Straně svobodných demokratů a od roku 1982 v SPD. Velký zastánce evropské integrace ve volném čase rád poslouchá klasickou hudbu, čte moderní lyriku a sbírá staré hrací hodiny.

Kostas Simitis

Premiér Řecka, které v první polovině letošního roku předsedá EU. Právě na jeho rozhodnutích nyní závisí postup evropské integrace. Rodák z Pirea (nar. 1936) se zúčastnil odboje proti diktatuře, ve vládě poprvé zasedl v roce 1981. V době našeho vstupu však bude EU předsedat Irsko.

Nikiforos Diamanduros

Evropský ombudsman (nar. 1942) je ve funkci od letošního dubna, předtím vykonával pět let stejný post v Řecku. Před začátkem své úřednické kariéry vyučoval Diamanduros komparativní politiku na univerzitě v Aténách, vzdělání však získal v USA na prestižní Kolumbijské univerzitě.

Elmar Brok

Předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu a německý rodák (nar. 1946) začínal kariéru jako novinář. Jeho specializace nekončí u zahraniční politiky: jako vlivný člen lidovecké frakce také připravuje v Konventu evropskou ústavu a věnuje se i sociální a protidrogové problematice.

Gil Carlos Rodríguez Iglesias

Předseda Evropského soudního dvora a zkušený španělský soudce (nar. 1946) vyučoval na univerzitách v Madridu, Extremaduře a Granadě. Členem Evropského soudu v Lucemburku byl jmenován v roce 1986, o osm let později mu začal předsedat.

BOJOVNÍK ZA ČESKÉ ZÁJMY V EU: PAVEL TELIČKA

Podmínky pro podnikání českých autodopravců v zemích EU, kvóty na krávy, ale třeba i počet českých poslanců v Evropském parlamentu. To jsou jen některé z mnoha sporných otázek, které musel při přístupových rozhovorech s unií vyřešit a uzavřít hlavní český vyjednavač a dnešní velvyslanec České republiky při EU Pavel Telička (nar. 1965). Jeho evropští partneři ho po jednáních popisovali jako nesmírně tvrdého, neústupného, ale i férového protivníka. Image bojovníka dokresluje i Teličkův vzhled - 37letý diplomat připomíná spíše než úředníka dobře trénovaného sportovce a s úsměvem přiznává, že si kvůli silným pažím musí dávat šít obleky. Několikrát se přiznal, že bez sportu - především posilování a squashe si nedovede představit život. Telička se narodil v metropoli USA Washingtonu v rodině diplomata. Vystudoval Právnickou fakultu UK a v roce 1986 začal pracovat na ministerstvu zahraničí, o dva roky později se zaměřil na problematiku Evropské unie. Přes práci na stálé misi ČR v Bruselu se dostal až k postu hlavního vyjednavače a prvního náměstka ministra zahraničí. Poté, co se na prosincovém summitu v Kodani podařilo všechna jednání kandidátských zemí s EU uzavřít, čeká Pavla Teličku nová role: v lednu letošního roku byl jmenován velvyslancem a vedoucím Mise ČR při Evropských společenstvích v Bruselu. Mluví anglicky, francouzsky a rusky. Je ženatý a s manželkou Evou má syna Jakuba a dceru Kateřinu.