Není šampaňské jako šampaňské

Česáč v podřepu hbitě kmitá nůžtičkami. Tmavomodré plody opatrně klade do plastových košíků. S bobulemi se musí zacházet něžně. Jsou to drahokamy světového vinařství: hrozny z francouzské Champagne. Nad mírně zvlněnou krajinou departementu Aube se pomalu zvedá lezavá zářijová mlha, která dosud halila pečlivě učesané řádky vinic. Brigádníci v holínkách a nepromokavých pláštích se pomalu sbírají ze stanů a od čoudícího ohně, na kterém si vařili čaj k snídani. Míří mezi rovnoběžné linie mokré révy, jejíž jednotlivé keříky vyrůstají v přesně daných rozestupech z kamenité, zdánlivě neúrodné půdy. Další den šampaňského vinobraní začíná.

Bolavá záda

Taktika sběru je velmi rozdílná. Někteří se k hroznům, z nichž na místě nechávají ty nedozrálé nebo nahnilé, shýbají, jiní před nimi rovnou padají na kolena, další kolem sebe stříhají nůžkami v podřepu nebo dokonce vsedě. Vše proto, aby co nejvíce omezili prokletí česáčů: bolavá záda.Také tempo je na různých vinicích rozdílné. Záleží na tom, jestli jsou pracovníci placeni od kilogramu nebo od hodiny hrubou minimální mzdou (SMIC), která ve Francii činí 8,27 eura (233 Kč). „Za SMIC bych tuhle těžkou práci nikdy nedělal, nevyplatí se to,“ říká dvaatřicetiletý Kamil. „Já za kilo dostávám 17 centů, a když pořádně makám, můžu si za den vydělat až 140 eur. Skoro o 80 víc než ti, kdo pracují od hodiny,“ vypočítává český automechanik, který dlouhodobě žije v jihofrancouzském Toulouse.

Mezi francouzskými česáči převládají Kamilovi vrstevníci. Často lidé, kteří si ve svých nepříliš lukrativních povoláních kvůli výdělku na vinici vezmou dovolenou, nebo nezaměstnaní, pro něž jsou peníze z vinobraní vítaným příspěvkem k sociálním dávkám. „Tady v Champagne nejsou žádné velké podniky a do Paříže už je to na každodenní dojíždění daleko. Vendange je jednou z mála příležitostí, jak tu něco vydělat,“ objasňuje třicátník Florent Zyck z nedaleké vesnice Lignol-le-Chateau.

Přesto si majitelé polností osázených révou stěžují na nedostatek pracovní síly v době sklizně. „Lidi se na vinobraní shánějí čím dál hůře. Nikomu se nechce pracovat,“ stýská si Stéphane Brice z družstva ETA, vlastník 28 hektarů vinic u městečka Bar-sur-Aube. Navíc v průběhu vendange mnozí odpadají a ani dvacetiprocentní vytrvalostní příplatek je nepřesvědčí, aby vydrželi namáhavou „robotu“ až do konce. „Česáče složitě honím přes různé kamarády po celé Francii. A co u vás? Nechtěli by lidé od vás dělat na vinobraní? Jste přece už v Unii,“ nenadále osvítí vinaře spásný nápad.

Odpověď, že Češi navzdory svému členství smějí ve Francii vydělávat jen po složitě získaném povolení, ho nepříjemně překvapí. A o „nelegály“ na svých polích nestojí. „Když jsem se rozhodl jít na vinobraní, myslel jsem, že pomůžu sehnat práci načerno i kamarádům z Česka, ale bez spousty papírů tady nejde nic,“ přidává svoji zkušenost dlouhovlasý Kamil. Jeho francouzští kolegové však tvrdí, že na vinicích dělají i úřadům nepřiznaní jedinci, stačí znát ty správné lidi.

Kemp plný česáčů

Kolem sedmé večer směna na nejsevernějších francouzských vinicích končí a česáči, kteří po ostrém půlhodinovém lijáku ve svém mokrém a od hlíny zašpiněném oblečení připomínají zmoklé slepice, se sjíždějí z vinic do Bar-sur-Aube. Místní ještě s nůžkami v rukou jdou unaveně domů a brigádníci ze vzdálenějších částí Francie míří do svého přechodného bydliště v kempu, který by bez jejich přítomnosti mohl pro letošek zavřít bránu. U stolů pod stříškou altánku se scházejí se svými kolegy z jiných vinic, aby nad narychlo uklohněnými večeřemi probrali dnešní zkušenosti.

Yvette, nezaměstnaná třicátnice z Lille, při balení cigarety vysvětluje: „Někteří pěstitelé poskytují i ubytování, nechají česáče spát u sebe ve stodole nebo třeba ve stanech na dvoře, kam přistaví chemický záchod. Můj vigneron tuhle možnost nemá, tak přespávám tady v kempu.“

A jak je to s jídlem? „Obědy by nám poskytl zaměstnavatel, ale musíme si za ně připlatit. Je sice výborný - s předkrmem, hlavním chodem, sýrem, dezertem a šampaňským, ale chtějí za něj osm eur. Navíc se láduješ hodinu a půl a s plným žaludkem pak musíš na pole. To si radši ráno koupím bagetu,“ říká buclatá žena, jež se svým přítelem přijela na svoji první sklizeň.

Na stolech se objevují plechovky piva a lahve levného červeného vína, ale překvapivě žádné lokální tekuté zlato. „Zdejší značku nám naservírovali ze svých zásob při obědě, ale není nic moc. To šampaňské z Épernay je mnohem chutnější. Než abych pil špatné víno, to si dám radši pivo,“ rezolutně prohlašuje devětatřicetiletý Philippe z Toulouse. Žádné očekávané ponocování spojené s popíjením nenastává. Česáči, kteří si svorně stěžují na bolesti zad, dosrkají svůj drink a postupně se trousí do spacáků. V jedenáct hodin zůstávají vzhůru jen ti nejotrlejší.

Limity neobcházíme

Temně modré kuličky sladkého ovoce, které po složitém postupu (viz Jak vyrobit...) budou v tekutém stavu vybuchovat na svatbách a narozeninových oslavách, jsou docela malé. „Normálně bývají o něco větší. Co do kvantity není letošní úroda nejlepší. Jak to bude s kvalitou, uvidíme až po kvašení,“ říká Brice poté, co naloží na valník šedivé přepravky plné cenných plodů.

„Při pěstování musíte přesně dodržovat všechna nařízení, týkající se výroby šampaňského. Například limit sklizně je 13 000 kilogramů na hektar, musíte tedy dávat pozor, kolik hroznů necháte vůbec dozrát,“ přibližuje těžkosti podnikání drobný třicátník. Obcházet regule, na jejichž naplňování přísně dohlížejí úřady, si nikdo nedovolí, na to je prestižní známka Champagne příliš cenná.

Většina se vypije doma

„Víno vyrábíme v družstvu a na jeho distribuci máme prodejce. Naše produkty putují většinou přímo do restaurací, menší část do obchodů a minimum na vývoz,“ popisuje osud lahví uložených v Bar-sur-Aube. „Export mají na starosti hlavně domy,“ dodává. Dům je označení pro tradiční velké firmy jako Moët&Chandon, Mumm, Piper nebo Castellane, které sice vlastní pouze dvanáct procent vinic, hrozny však vykupují od drobných pěstitelů, takže se jejich podíl na prodeji vyšplhá přes 70 procent. U vývozu, který směřuje především do Velké Británie, USA a Itálie, je to už téměř 90 procent. Tři pětiny z 2,5 milionu hektolitrů pěnivého moku, které vinaři každoročně vrhnou na trh, však spotřebují samotní Francouzi. Francis Tapray, majitel šesti hektarů vinic kolem vesnice Colombé-la-Fosse, se ztrácí s košíkem v řádku. Brigádníkům jde příkladem a sám se naplno zapojuje do česání. Je pouze pěstitelem, víno nevyrábí a ovoce k dalšímu zpracování prodává družstvu. „Za kilo dostanu 4,18 eura. To je pěkná částka, ale s vinicemi je hrozně práce. A stále je potřeba do něčeho investovat. Hrozny nejsou brambory,“ konstatuje prošedivělý padesátník a otírá si zpocený zátylek.Strach ze zahraniční konkurence nemá ani v nejmenším: „Je těžké srovnávat nesrovnatelné. Levná vína z Chile nebo Austrálie jsou dobrá, ale úplně jiná než ta naše. Nemohou nás ohrozit.“ To Stéphane Brice je o něco opatrnější, a když uslyší spojení „kalifornské šampaňské“, zatváří se kysele, jako by ho právě ochutnal: „Naše kvalita a kvalita zahraničních šumivých vín je úplně jinde. Ale nesmíme nic podceňovat a naši konkurenci musíme pečlivě sledovat, aby nás jednou nepřekvapila.“ Také průvodce ze sklepů épernayské firmy Moët&Chandon Julien Therond si je jist trvalým úspěchem regionální chlouby. „Kvalitu našeho vína zajišťuje pro révu atypické ,severské‘ klima, ideální vápnitá půda a um našich lidí. Kombinaci těchto faktorů jinde sotva naleznete,“ tvrdí přesvědčeně.

Šampaňské jako voda

Že je Champagne krajem vína, by člověk postřehl, i kdyby sledoval jenom značky u silnice. Okraje vozovek jsou plné malých cedulí zvoucích více či méně nápaditě k ochutnávce či návštěvě sklípku. Před šampaňským prostě není úniku. Jak jsou na tom místní, kteří jsou jím obklopeni, s jeho spotřebou?

„Pijeme ho odmala jako vodu, první sklenka v deset ráno,“ vtipkuje Timothée, zhruba třicetiletý hasič z Épernay, který se vinobraní také aktivně zúčastnil. Na týden si vzal dovolenou a nastoupil k lisu. Za sedm dní si přišel na 1300 eur, což je zhruba úroveň průměrného měsíčního platu ve Francii. „Ale jen o peníze nejde, v Épernay se do vinobraní nějak zapojí každý, vždyť jsme metropolí šampaňského.“ Jsou místní také přirozenými odběrateli? „U nás si ho kupují jenom turisté. Všichni zdejší mají nějakého známého, který jim dá pár lahví zdarma,“ popisuje Timothée zvyklosti v Épernay. „Jsou sice bez etiket, ale ta samá kvalita. Ve sklepě jich mám pěknou bedýnku, nechceš flašku s sebou domů?“

Tomáš Nídr, Champagne