Netarifní opatření v mezinárodním obchodě s agrárními produkty a politické zájmy rozvojových a tranzitivních zemí

Obsah

Použité zkratky *

Úvod *

1 Význam netarifních opatření pro rozvojové a tranzitivní státy *

1.1 Výchozí situace *

1.2 Netarifní opatření a překážky obchodu *

1.3 Rozsah netarifních opatření *

1.4 Důsledky netarifních opatření pro trh *

2 Sanitární a fytosanitární a ostatní technická opatření *

2.1 Přehled *

2.2 Uplatnění technických opatření *

2.3 Změny cílů a nástrojů *

2.4 Jakým způsobem technická opatření ovlivňují obchod? *

2.5 Úloha Dohod o sanitárních a fytosanitárních opatřeních a o technických překážkách obchodu *

2.6 Východiska pro RTS *

2.7 Participační problémy *

2.8 Problémy technické pomoci *

3 Právo duševního vlastnictví *

3.1 Definice a formy *

3.2 Ekonomické aspekty legislativy v oblasti práv duševního vlastnictví a východiska pro rozvojové a tranzitivní státy *

3.3 Přizpůsobování se zájmům rozvojových a tranzitivních států *

Závěr *

Příloha 1: Klasifikace opatření kontroly trhu dle UNCTAD*

Použité zkratky

Úvod

Netarifní opatření (NTMs) jsou rostoucí měrou předmětem pozornosti zahraničně-obchodních expertů. Po ukončení jednání Uruguayského kola GATT v roce 1994 došlo k prudkému zvýšení používání NTMs, které vyvolalo znepokojení nad možností jejich zneužití jako nástroje ochrany trhu s agrárními komoditami. Problémy, které se v této souvislosti objevily, jsou jak ekonomické, tak právní. Netarifní opatření zvyšují náklady vývozců, jsou ale také zdrojem právních sporů se státy, které zastávají odlišné názory na jejich legitimitu.

Netarifní opatření představují rozsáhlou škálu faktorů, omezujících mezinárodní obchod. Některé z nich jsou přímo svázány s obchodem (např. kvóty a antidumpingové zásahy), jiné nemají jednoznačnou vazbu na obchodní politiku (např. nezávadnost potravin, požadavky na označování produktů) a ostatní se nacházejí naprosto mimo oblast odvětvové politiky. Předložená studie se zaměřuje na druhou skupinu, tj. na opatření, která jednoznačně nesouvisí s mezinárodním obchodem, přesto ho ale ovlivňují. V jejím rámci se vyskytují zejména dvě kategorie NTMs, kterých se analýza týká. Jde o technické požadavky, včetně sanitárních a fytosanitárních opatření a pravidla zacházení s právy duševního vlastnictví.

Mezinárodní právo v rámci WTO stanovuje přesné požadavky pro tyto kategorie NTMs. Usiluje o odlišení států, které NTMs používají k dosažení určitých vnitřních legitimních cílů a těch, které je přijímají za účelem neospravedlnitelné ochrany vlastního trhu. V průběhu vícestranných jednání se ukázalo že toto rozlišování je mnohdy nepřesné. Státy s nižší hladinou příjmů mohou mít odlišné přístupy k otázkám nezávadnosti potravin a rizik pro životní prostředí. Mohou být rovněž zatíženy dodatečnými náklady souvisejícími s přizpůsobováním se úrovni mezinárodně platných standardů nebo požadavkům kladeným na trhy členů OECD. Mohou také být vystaveny obtížím, souvisejícím s efektivní participací ve WTO a v mezinárodních organizacích zabývajících se standardizací. Z toho vyplývá, že tyto státy potřebují určitou technickou pomoc.

Předložená analýza je provedena komplexně a vychází z informací poskytnutých rozvojovými a tranzitivními státy (RTS) na Celosvětovém fóru OECD o zemědělství.

1 Význam netarifních opatření pro rozvojové a tranzitivní státy

1.1 Výchozí situace

Postupná liberalizace světového obchodu umožněná úspěšným jednáním v rámci uruguayského kola GATT a následným vznikem WTO, vedla k rozšíření obchodních příležitostí jak pro členské státy OECD, tak i pro rozvojové a tranzitivní státy. Ve druhé polovině 20. století se objem obchodu se zpracovanými produkty dynamicky zvýšil jak na straně hospodářsky vyspělých, tak rozvojových zemí.

Růst obchodu s agrárními komoditami však byl mnohem mírnější, pětinásobné zvýšení víceméně odpovídalo dynamice všeobecného ekonomického růstu. Tuto odlišnost lze částečně vysvětlit klesajícím významem agrárního sektoru v rámci národních ekonomik a faktem, že zemědělské komodity, podléhající rychlé zkáze, jsou obecně méně obchodovatelné než průmyslové výrobky. Nejvýznamnějším faktorem však je nepochybně ochrana domácího trhu každého státu. Zemědělství bylo fakticky vyloučeno z jednání GATT před Uruguayským kolem s tím, že průměrné smluvní clo pro sektor zemědělství bude i nadále vysoké - přes 40 % (přibližně na stejné úrovni jako tarif pro zpracované výrobky z 50. let).

Výše uvedené závěry UK způsobují značné problémy zvláště RTS. Zatímco rozvojové země předpokládaly zdvojnásobení svého podílu na světovém objemu exportu zboží (přes 30 %) za posledních 20 let, jejich podíl na světovém vývozu agrárních komodit zůstal vlastně nezměněn, tj. na méně než 40 %. Rozvojovým státům nebylo tedy ve skutečnosti umožněno proniknout na poměrně stagnující trh. Principiálně by Dohoda o zemědělství UK měla otevřít trhy s agrárními komoditami všech států. Uruguayské kolo GATT bylo určitým zlomem v tom, že opravdu poprvé vymezilo všeobecnou sestavu pravidel a předpisů definující jasné mantinely pro agrární politiky. Prakticky však Dohoda o zemědělství UR vedla pouze k omezené liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty.

V roce 2000 dosáhl odhad produkčních podpor (PSE) pro státy OECD celkem 34 %, v porovnání s 39 % v letech 1986 - 1988 - což byla úroveň od které se odvíjelo úsilí o snížení podpor. Pozitivním vývojem byla jistá změna orientace na formy podpor působící méně negativně. Podpora tržních cen (PTC) však stále ještě dosahuje 65 % z celkové hodnoty podpor.

Nástroje agrárních politik, které mají destruktivní důsledky pro trh, nicméně stále přetrvávají, zejména proto, že:

· státy podepsaly dohody o omezeném snížení podpůrných opatření a

· interpretace uzavřených závazků byla velmi liberální.

Přetrvávání výrazných rozdílů mezi domácími a světovými cenami (které odráží PTC) a rezultující bariéry mezinárodního obchodu mohou také vysvětlit pokračující zneužívání NTMs.

1.2 Netarifní opatření a překážky obchodu

Hlavním zájmem RTS z hlediska NTMs je přístup na trh. Ostatní problémy jsou v zásadě od tohoto prioritního zájmu odvozené. V daných souvislostech je nutno zodpovědět dvě základní otázky:

· Jaký rozsah obchodu s agrárními produkty je netarifními překážkami ovlivňován?

· Která netarifní opatření jsou používána legitimně a která pouze za účelem ochrany domácích trhů?

Důsledky NTMs pro trh lze rozdělit do tří skupin:

výskyt (počty a typy používaných opatření);

význam (lze měřit buď přes dopady na náklady vývozců nebo rozsahem odchylek domácích a mezinárodních cen v důsledku existence NTMs);

reakce trhu (při daných opatřeních lze provést odhad empiricky, tj. posouzení celkových dopadů NTMs na trh). Pro posouzení celkového dopadu NTMs je nezbytné zvážit všechny tři výše uvedené skupiny.

Zodpovězení těchto otázek však neposkytne odpověď na to, zda jsou NTMs používána legitimně nebo ne. Je třeba rozlišovat mezi politickými opatřeními, které mají vliv na omezování obchodu (a mají tedy ekonomické důsledky) a těmi, která jsou považována za překážky obchodu (a mají právní aspekty). Předložená studie používá následující terminologii:

Netarifní opatření a netarifní překážky obchodu:

1. Netarifní opatření (NTMs) jsou definována jako agrárně politická opatření, která omezují mezinárodní obchod, přičemž není posuzována míra oprávněnosti těchto opatření.

2. Netarifní překážky (NTB) jsou definovány jako nástroje, které porušují právo WTO.

3. Nepředjímá se (ne)legitimita NTMs, která nebyla odmítnuta ve WTO. Je zaznamenán značný počet případů, kdy NTMs jsou označována jako překážky obchodu nebo jako netarifní překážky obchodu.

Pozn.:Zmíněná terminologie se liší od té, která je užita ve většině ekonomické literatury, kdy termín netarifní překážky zahrnuje vlastně všechna netarifní opatření.

Jednotlivé státy zastávají odlišná stanoviska k tomu, co tvoří legitimitu NTMs a tudíž i dosažení kompromisu mimo půdu WTO je obtížné. Některá NTMs mohou být chápána jako NTB, přestože nebyl podán žádný právní nález, který by to potvrdil. Rozdílné názory panují v mnoha oblastech. Pokud jde o sanitární a fytosanitární opatření (SPS), sporné otázky jsou převážně odborného charakteru. Jde o rizika pro zdraví lidí, zvířat a rostlin. Otázky související s právy duševního vlastnictví jsou ekonomického rázu. Poskytují příslušná opatření přiměřenou ochranu vlastníkům duševního vlastnictví? Dochází v té souvislosti ke stimulaci nebo naopak k potlačování inovací? Jednotlivé státy mají obvykle odlišné názory na tyto okruhy otázek.

Míra oprávněnosti opatření je neoddělitelnou součástí problematiky dopadů na trh. Příkladem může být Dohody o sanitárních a fytosanitárních opatřeních (v dalším textu SPS Dohody), které vlády jednotlivých států zavazují zdůvodnit přijatá opatření a prokázat, že veškeré dopady na trh jsou "přiměřené" v případě, že se vyskytnou jakékoliv námitky ze strany ostatních zemí. Státy ovšem mají různé názory na metody hodnocení rizik pro domácí trh.

WTO usiluje o vymezení jednoznačných definic pojmů. V souvislosti s SPS Dohodou existují dva přístupy, v rámci kterých mohou sanitární a fytosanitární opatření prokázat svou oprávněnost. První se realizuje prostřednictvím přijetí mezinárodních standardů (např. Codex Alimentarius, Mezinárodní úřad pro epizootii - OIE, Mezinárodní konvence o zdraví rostlin - IPPC), které jsou přijímány k harmonizaci v souladu s Dohodou. Ostatní opatření jsou spojena s odhadem, do jaké míry by opatření redukovala rizika zdraví lidí, zvířat a rostlin. Požadavek odhadu rizika je klíčovým prvkem SPS Dohody proto, že většina zejména evropských států usiluje o vyšší úroveň standardů v porovnání s těmi, které byly předepsány mezinárodními organizacemi.

Navíc WTO definovala postup, který může být uplatněn v okamžiku selhání bilaterálních jednání mezi obchodními partnery. Z důvodu vysokých nákladů se smírčího řízení využívá až jako posledního východiska pouze tehdy, pokud lze vyčíslit určitý ekonomický přínos ve prospěch konkrétního státu a vlády jsou nuceny vyvinout nezbytný politický impuls. V případě SPS Dohod se vyskytly od roku 1995 pouze tři případy, které se řešily tímto způsobem (všechny prostřednictvím Apelačního orgánu WTO).)

Náklady související s formálním podáním stížnosti jsou vždy vysoké. Z toho vyplývá, že některá NTMs mohou fungovat jako překážky obchodu, přestože ve skutečnosti k žádnému porušení WTO pravidel vlastně nedochází.

1.3 Rozsah netarifních opatření

Termín netarifní opatření (NTMs) představuje rozsáhlou strukturu politických opatření, která omezují mezinárodní obchod. Příloha 1 obsahuje “Klasifikaci opatření kontroly obchodu” podle UNCTAD (Konference Spojených národů o obchodu a rozvoji). Data byla shromážděna ze zdrojů WTO (přes 100 odlišných forem netarifních opatření). Některá z těchto opatření jednoznačně souvisejí s obchodem (např. zákaz dovozu a kvantitativní restrikce), jiná nepůsobí přímo jako ochrana trhu, ale mají negativní vliv na toky zboží (např. nezávadnost potravin a požadavky na kvalitu produktů).

Na zmapování výskytu NTMs bylo vynaloženo velké úsilí. Šlo buď o zjišťování počtu transakcí vázaných na NTMs, nebo sledování četnosti jejich využívání. Četnost výskytu opatření může vytvořit klamný dojem o míře využití NTO, protože vývoz agrárních produktů je nezřídka vázán na více typů NTMs.

Používání NTMs se od zakončení UK GATT (UR) stalo transparentnějším. Na základě uzavřených SPS Dohod a dohod k TBT je pro všechny členské země WTO povinné oznamovat veškerá nová technická opatření, která jsou součástí těchto dohod. Není vyloučeno, že zdánlivé zvýšení využití NTMs určitým způsobem souvisí s vyšší kvalitou poskytovaných informací.

Přes chybějící data je zřejmé, že většina NTMs je aplikována na agrární produkty právě ze strany států s vysokými příjmy. Narůstá však i počet států s nízkými a středními příjmy, které NTMs využívají. Během poslední doby se skladba těchto opatření značně změnila, klesá počet aplikací kvantitativních restrikcí a zvyšuje se množství technických opatření (např. sanitární a fytosanitární, resp. kvalitativní požadavky). V oblasti agrárního obchodu je stále větší podíl vázán na více než jeden druh netarifních opatření.

Během let 1981 až 1999 se počet oznámených technických opatření v rámci GATT/WTO zvýšil z původních 130 až na 3 100, tzn. že počet sdělení o zavedení nových opatření měl po celou dobu rostoucí tendenci, zejména od roku 1995, kdy státy začaly realizovat své závazky vyplývající z URA. U obou dohod (SPS a TBT) se vyskytují významné rozdíly v poměru mezi sděleními států s vysokými příjmy na jedné a státy s nízkými a středními příjmy na druhé straně. V letech 1995 až 1999 státy s vysokými příjmy oznámily největší podíl nových technických opatření, přestože je podíl těchto zemí na celkovém počtu členů WTO poměrně malý. Technická opatření (např. nezávadnost potravin a kvalitativní požadavky) fungují obvykle stejným způsobem jako tarify, tj. zvyšují náklady vývozců a tím zvyšují rozdíl mezi domácí a světovou cenu. Tuto diferenci je možné odhadnout buď nepřímo (tj. použitím souboru informací o tržních cenách ke kalkulaci tarifních ekvivalentů) či přímo (měřením vynaložených nákladů na splnění požadovaných podmínek ze strany vývozců).

Určení tohoto rozdílu nepřímým přístupem je obvyklejší. Několik studií se zabývalo odhadem tarifních ekvivalentů, které odpovídaly rozdílu mezi domácí cenou dovezeného zboží na hranicích a cenou získanou na světovém trhu zahraničními vývozci po odečtení ostatních rozhodujících činitelů působících na cenový rozdíl (tj. tarifů a dopravních nákladů).

Největší potíže při použití nepřímého přístupu pocházejí z potřeby oddělit vliv NTMs od ostatních příčin rozdílu mezi domácí a světovou cenou. Celní a dopravní náklady jsou obvykle k dispozici, ale stanovení ostatních faktorů může být komplikované (např. arbitráž mezi trhy není obvykle ideální, domácí ceny jsou ovlivněny změnami dovozních cen s určitou časovou prodlevou, devalvace směnného kurzu, který způsobuje růst dovozních cen a následné snížení rozdílu mezi domácí a světovou cenou v krátkém časovém horizontu). Tyto vlivy je nesnadné měřit a vyjadřovat staticky.

Podobné obtíže nastávají v okamžiku, kdy platí ostatní netarifní opatření. Závěry URAA vyžadují "tarifikaci" všech nástrojů agrární politiky, ale systém tarifních kvót je nepřehledný, což je příčinou překážek při vytváření jednotného tarifního ekvivalentu. Mnohé státy zavedly více typů netarifních opatření. Vývoj cen sám o sobě není schopen poskytnout dostatečně věrohodné informace k oddělení dopadů jednotlivých typů NTMs. Další překážky měření se objevují při přizpůsobování kvalitativním odlišnostem mezi domácími a dovezenými produkty a při započítávání obchodní marže.

Alternativní přístup odhadu dopadů technických opatření na vývozní ceny zboží je kalkulace nákladů na realizaci příslušných opatření směřujících ke splnění požadovaných podmínek, resp. parametrů vyváženého zboží. Tento přístup předpokládá identifikaci specifických změn, které jsou na vývozci vyžadovány, výsledky však vykazují vyšší míru spolehlivosti.

Náklady lze rozdělit na dvě složky:nepřímé náklady shody (tj. přizpůsobení výrobních procesů nebo konečných produktů tak, aby vyhověly specifickým standardům a umožnily vývozci získat právo nabízet dané zboží na odpovídajícím trhu) a přímé náklady shody (tj. dodatečné výrobní náklady a náklady související s prokázáním toho, že shoda byla dosažena). Přímé náklady shody mohou být odlišné mezi jednotlivými domácími dodavateli a vývozci.

1.4 Důsledky netarifních opatření pro trh

K plnému pochopení skutečných dopadů NTMs na trh je třeba propojit data o výskytu a rozsahu jednotlivých typů těchto opatření s analýzami, které se týkají míry vlivu NTMs na objem obchodovatelného zboží.

NTMs mohou ovlivňovat trh několika způsoby, ale ne vždy negativně. Záleží to na povaze zavedených opatření, rozhodujících ukazatelích (na úrovni firem a státu) a nákladech shody. Lze je rozdělit do čtyř skupin:

· zákaz obchodu (prostřednictvím zákazu dovozu a technickými opatřeními, která se zpětně projeví na růstu výrobních a marketingových nákladů vývozců);

· změna obchodního toku zboží (trasy obchodu) (NTMs diskriminující dodavatele nebo zneužívající odlišné náklady vynaložené na shodu, mohou být příčinou teritoriálních změn v toku zboží (odklonění obchodu) z území jednoho státu na jiné);

· snížení objemu obchodu (NTMs, která zvyšují bariéry nebo náklady pro veškeré dodavatele (a spotřebitele), snižují celkový objem (tok) obchodu);

· vytvoření dodatečného obchodu (NTMs jako např. kvalitativní standardy nebo SPS požadavky mohou podpořit obchod buď stimulací poptávky nebo vést k efektivním příjmům)

Tyto vlivy mohou působit společně. Přísné požadavky na nezávadnost potravin mohou efektivním způsobem znemožnit dovoz z určitých států a být příčinou toho, že obchod bude realizován se státy, kde vývozce bude schopen splnit stanovené podmínky.

Netarifní opatření mohou mít vliv na domácí trh v dovozních i vývozních státech, mohou zvyšovat kvalitu nebo bezpečnost produktů, být příčinou dodatečné poptávky spotřebitelů jak z hlediska domácích, tak zahraničních dodavatelů. Čistý efekt pro trh by měl odrážet změny v cenách dodávek a poptávce spotřebitelů. NTMs mohou na straně vývozců vyvolat změny ve způsobech produkce s pozitivními důsledky pro domácí spotřebitele, požadavky na nezávadnost potravin ve vývozních státech mohou přinést zlepšení bezpečnosti potravin prodávaných na domácím trhu.

V některých případech mohou NTMs vyústit v určité omezení trhu (např. když konkrétní stát vyžaduje přísné standardy na nezávadnost potravin, což se projeví ve vysoké úrovni nákladů na přizpůsobení produktů, může být obtížné pro vývozce odklonit obchod na trhy s nižší úrovní cen vyžadující méně náročné standardy - tato forma závislosti může vytvářet přechodné problémy pro vývozce, kteří jsou příliš odkázáni na několik málo trhů).

Mnohé studie usilovaly o zhodnocení dopadů NTMs na trh prostřednictvím dotazů u vývozců, aby podle váhy jednotlivých opatření seřadili jednotlivé překážky, kterým čelí (dle jejich významu). RTS účastnící se Globálního fora o zemědělství (OECD) byly dotazovány na skupiny faktorů, které jim brání v přístupu na agrární trh ve státech OECD a současně požádány o označení míry jejich významnosti. Ačkoli se jednalo pouze o velmi hrubý odhad, RTS považovaly požadavky SPS a ostatní technická opatření za stejně významné jako tarify.

2 Sanitární a fytosanitární a ostatní technická opatření

2.1 Přehled

Hlavní znepokojení u RTS vyvolávají sanitární a fytosanitární požadavky a ostatní technická opatření, která brání jejich přístupu na trhy členských států OECD. Proto RTS mají zájem o platnost takových opatření, která jsou:

a. zavedena z legitimních důvodů a neslouží pouze k ochraně před dovozy a

b. formulována tak, aby vývozcům poskytla maximum příležitostí k úspěšnému dosažení a prokázání příslušné shody. Požadavky by měly být jasně formulovány a měly by vyžadovat minimální nezbytné náklady k dosažení stanovených cílů. WTO by měla garantovat stejný způsob zacházení se zahraničními i domácími dodavateli.

Cíle jednotlivých států se pravděpodobně liší (např. rozvinuté státy OECD mají zpravidla nižší míru tolerance ve vztahu k zdravotnímu riziku a to se následně projevuje v přísnějších SPS požadavcích ve srovnání se RTS). Přitom se důsledky technických opatření mezi jednotlivými RTS liší podle výše nákladů na dosažení shody.

RTS obvykle vítají zavedení všestranného systému založeného na pevných pravidlech. Přijatý systém řídí uplatňování technických opatření, omezuje zavádění "ad hoc" opatření a předchází arbitrážním rozhodnutím národních justičních orgánů. RTS jsou nicméně znepokojeny formulací a fungováním pravidel WTO. Týkají se podmínek, které RTS vymezují možnosti přizpůsobení se implementačním požadavkům, efektivnosti jejich participace v procesu definování a prosazování pravidel, včetně rozsahu poskytované technické pomoci usnadňující řešení jejich obtíží.

2.2 Uplatnění technických opatření

Vlády jednotlivých států používají různé politické nástroje ke korigování (skutečných nebo vnímaných) selhání trhu.

a. Zákaz dovozu

Absolutní zákaz dovozu je považován za nejvíce restriktivní opatření, lze zakázat dovoz určitých produktů anebo produktů se specifickým původem, např. ochrana proti zavlečení onemocnění rostlin nebo zvířat, nebo zachování ohrožených druhů.

Částečný zákaz se pokládá za méně restriktivní, je omezen na konkrétní roční období nebo regiony a tudíž zcela jednoznačně neznamená zákaz dovozu. Všeobecně se toto opatření zavádí k ochraně zdraví rostlin a zvířat tehdy, jestliže existují informace o původu a příčinách určitých onemocnění a odhad rizika může být zaručen.

b. Technická specifikace

Vývozce musí vyhovět určitému technickému opatření, aby byl uznán po právní stránce způsobilým k prodeji svého zboží na trhu dovozního státu. Libovolný produkt může být zpravidla dovezen pod podmínkou, že tyto požadavky byly splněny, ale prakticky vynaložené náklady na dosažení shody mohou být tak vysoké, že zabrání obchodu. Technická specifikace se může vztahovat na samotné produkty, způsoby jejich výroby nebo balení. Je používána ke snížení rizika a dosažení systémových cílů.

c. Požadavky na informace

Klasickým příkladem je selhání trhu spojené s nedostatkem informací. Všeobecně se řadí mezi nejméně komplikované formy technických opatření, i když vysoké nároky na informace mohou znamenat značné náklady shody.

Hlavní odlišnost technických opatření spočívá ve stupni diskriminace mezi domácími a dovezenými produkty. Nediskriminační opatření se ve stejné míře vztahují na domácí i dovážené produkty; mohou však vést ke značným rozdílům ve způsobech určování shody. Diskriminační opatření se týkají dodatečných nebo kvalitativně orientovaných požadavků na dovážené produkty. Opatření se může vztahovat na veškerý dovoz bez ohledu na zemi původu nebo jeho rozsah může vykazovat vazbu jen na konkrétní vývozní stát. Rozsah diskriminace technických opatření dle vývozce je určujícím faktorem dopadů na trh (tj. celkového objemu obchodu a toku zboží mezi konkrétními státy).

2.3 Změny cílů a nástrojů

Skutečné cíle určující použití technických opatření se liší mezi jednotlivými státy a ty mohou přijímat alternativní opatření ve snaze o dosažení společných cílů. Cíle určitého státu jsou odvíjeny od problémů, kterým čelí jeho trh se zemědělskými a potravinářskými produkty a nepochybně i od celkové úrovně ekonomického a technologického rozvoje.

Tyto cíle se pravděpodobně liší z hlediska rizika. Reakce vlád na odlišná rizika budou záviset na vlastní míře averze vůči riziku a potenciálních ekonomických, politických a společenských nákladech spojených s libovolnými nepříznivými následky.

Klíčovým faktorem určujícím volbu opatření omezujících rizika ze strany států je to, co považují za "akceptovatelnou" úroveň rizika. SPS Dohoda uznává právo každého státu definovat vlastní přiměřenou úroveň ochrany a přijmout příslušná technická opatření k jejímu dosažení za předpokladu, že minimálním způsobem omezují obchod a jsou ospravedlnitelná na základě odborně vymezeného rizika. To dává právní formu tomu, co SPS Dohoda popisuje jako “přiměřená úroveň ochrany". Úrovně ochrany mají přímou vazbu na stupeň ekonomického rozvoje (státy s vysokými příjmy usilují o vyšší úroveň nezávadnosti potravin než státy se středními příjmy). Dalším faktorem je rostoucí ekonomický pokrok, který umožní rozšířit zdroje k dosažení žádoucí úrovně ochrany.

V případě onemocnění rostlin a zvířat bude pravděpodobně stoupat averze vůči riziku podle ekonomické významnosti sektoru rostlinné nebo živočišné výroby. Politické, kulturní, společenské a historické faktory jsou stejně důležité jako předchozí zkušenost s onemocněním.

2.4 Jakým způsobem technická opatření ovlivňují obchod?

V technických opatřeních jsou skryty potenciální možnosti omezit nebo přesměrovat obchod, jejich dopady jsou závislé na míře ovlivnění nákladů vývozců na úrovni státu i firem. Jedním z rozhodujících činitelů těchto nákladů je “regulační rozpor” (např. rozdíl mezi technickými požadavky kladenými na vývozce na domácím a zahraničním trhu v souvislosti s mezinárodně platnými standardy nebo dovozní poptávkou).

Náklady v RTS jsou vyšší než ve státech OECD. Přijatá technická opatření v RTS nejsou tak přísná jako ve státech OECD a zdroje podmiňující dosažení shody jsou omezenější a finančně náročnější než ve státech OECD. Technická opatření způsobují větší překážky vývozu agrárních komodit z RTS do států OECD než v obchodu mezi členy OECD.

Konkrétní důkazy týkající se vlivu NTMs na obchod jsou nedostačující. Existuje nicméně několik studií, které se zabývaly potížemi, kterým RTS čelí při plnění technických standardů, jejichž dosažení jim následně umožňuje vývoz na trhy států OECD.

Tab. 1 - Počet případů zadrženého dovozu podle Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv v USA (červen 1996 - červen 1997)

Pramen: FAO (1999)

Data o počtu zadržení dovozu na základě kontroly na hranicích ilustrují dopad technických opatření na vývoz zemědělských a potravinářských komodit. Tyto informace jsou systematicky shromažďovány a publikovány pouze v USA. V průběhu období červen 1996 až červen 1997 existoval relativně velký počet odmítnutí dovozu z oblastí Afriky, Asie a Latinské Ameriky z důvodů mikrobiální kontaminace, nečistot a hniloby. Údaje naznačují strukturu problémů, kterým státy s nízkými a středními příjmy čelí ve snaze splnit základní hygienické standardy, natož aby vyhověly vysoce náročnému (a drahému) sledování a testování, které je vyžadováno, jako např. v souvislosti s plněním limitu obsahu reziduí pesticidů a těžkých kovů. Náklady vyplývající z odmítnutí zásilky na hranicích mohou být značné a zahrnují ztrátu hodnoty produktů, dopravní a ostatní náklady spojené s vývozem, včetně nákladů na reexport nebo zničení.

Jiný přístup měření významu technických opatření je založen na dotazníku vývozcům nebo vládním úředníkům. Henson a kol. provedl průzkum mezi vládními úředníky v 65 státech s nízkými a středními příjmy. Respondenti byli dotazováni na strukturu faktorů, které omezují schopnosti státu vyvážet zemědělské a potravinářské produkty do EU a měli označit míru významnosti každého z nich v hodnotící škále od “velmi významný” až po “zcela bezvýznamný”. Celkově byly SPS požadavky pokládány za nejzávažnější překážku vývozu do EU (viz tab. 2). Ostatní technická opatření (např. úprava, označování nebo složení produktů) byly také hodnoceny jako důležité překážky obchodu.

Tab. 2 - Míra významnosti faktorů ovlivňujících schopnosti jednotlivých států vyvážet zemědělské a potravinářské produkty do EU (nejvýznamnější = 1, nejméně významný = 4)

Pramen: Henson a kol. (2000)

Následující graf ilustruje rozdílný stupeň důsledků sanitárních a fytosanitárních opatření pro vývoz jednotlivých komoditních skupin ze států s nízkými a středními příjmy do EU za období let 1997 až 1999. SPS požadavky vedly u uvedených komodit k omezení vývozu do EU v rozdílném rozsahu. Uvedené produkty jsou vázány na rozsáhlé SPS kontroly (odlišné mikrobiologické a zdravotní požadavky na zvířata se týkaly zpravidla masa a masných výrobků; kontroly výskytu škůdců a onemocnění rostlin se vztahují na ovoce a zeleninu, naopak SPS požadavky na vývoz mléčných výrobků neprokázaly přímý omezující vliv, hlavně díky využití ostatních obchodních opatření, zejména celních tarifů).

Graf 1 - Podíl zákazů vývozu jednotlivých komoditních skupin v rámci 65 zemí s nízkými a středními příjmy do EU z důvodů nesplnění SPS požadavků (1996 až 1999)

2.5 Úloha Dohod o sanitárních a fytosanitárních opatřeních a o technických překážkách obchodu

Technická opatření mohou působit jako významné bariéry obchodu v oblasti zemědělských a potravinářských komodit. Převaha přísnějších požadavků ve státech OECD a z nich vyplývající náklady pro RTS vytvářejí základ odlišného pohledu na tuto problematiku a pochybnosti o přiměřenosti předepsaných standardů. Politické problémy jsou dvojího typu:

· ekonomické (umožnění RTS vyhovět ihned technickým opatřením),

· právní (prosazení vztahů odpovídajících spolupráci mezi státy s nízkými, středními a vysokými příjmy).

Ačkoli členové WTO s nízkými nebo středními příjmy všeobecně podporují cíle a opatření SPS a TBT Dohody, jsou znepokojeni problémy souvisejícími s malou schopností čerpat praktický užitek z těchto dohod. Problémy se dotýkají následujících tří hlavních oblastí:

· obtížnosti a nákladů v souvislosti s dosažením shody, zejména pokud mají přímou vazbu na úroveň ekonomického a technologického pokroku;

· nedostatečného zapojení do WTO a mezinárodních organizací stanovujících standardy, omezené účasti na formulaci přijatých postupů;

· míry dosažitelnosti technické pomoci odpovídající jejich potřebám.

2.6 Východiska pro RTS

Důsledky technických opatření pro trh jsou závislé na dodatečných nákladech shody pro vývozce. Nepřímé náklady shody určují náklady vstupu na trh, zatímco přímé náklady vymezují čisté dodatečné náklady, které vývozci vynakládají při zásobování vývozního trhu. V obou případech náklady závisí na míře přísnosti přijatých opatření, požadované rychlosti implementace, povaze dodavatelských řetězců a technických opatření převládající na trhu vývozce.

Hlavní zdroje shody zahrnují informace o technických požadavcích a postupech stanovení shody, předepsané technické a vědecké znalecké posudky a investiční a finanční zdroje. Tyto zdroje mají obvykle charakter veřejných statků (např. zajištění informací o technických opatřeních, pokrok ve státním výzkumu a vývoji, finanční zajištění laboratorního testování a vybavení měřící technikou), což může vést k dalekosáhlému ekonomickému zlepšení schopnosti vývozců dosáhnout shody. Dodatečný přístup jednomu vývozci však nesmí znemožnit přístup jiným.

Systém institucí je často nejslabším článkem řešení technických problémů. Dopady technických opatření na obchod závisí na schopnostech dodavatelů uspokojit požadavky odběratelských trhů. Zavedená technická opatření příslušného státu odráží strukturu a způsob práce vlastních producentů a zájmy dodavatelů. Ti mohou hájit stanoviska, že je značně komplikované přizpůsobit se požadavkům odběratelského trhu. V extrémním případě mohou být převládající systémy výroby a marketingu neslučitelné s technickými opatřeními vývozních trhů (např. EU připouští pouze mléčné výrobky z mléka krav dojených mechanicky, což fakticky vylučuje dovoz těchto produktů z Indie, kde většina krav je dojena ručně). Rozsáhlé dlouhodobé investice lze v podobných případech vyžadovat ke splnění požadavků, které mohou být pro státy s nízkými a středními příjmy prakticky nesplnitelné.

Důsledky technických opatření mohou ovlivnit nejen pokles a přemístění obchodu, ale též sekundární trhy. Pokud hlavní dovozce zavádí vysokou úroveň standardů, potom náklady dodavatelských sekundárních trhů s nižšími požadavky mohou také vzrůst a způsobit potíže v jejich zásobování. Vývozce, v daném případě odkázaný na trh s vysokými standardy není konkurenceschopný a příslušný trh nenávratně ztrácí.

2.7 Participační problémy

Druhou oblastí znepokojení RTS je míra jejich zapojení do mezinárodních institucí typu WTO a organizací určujících mezinárodní standardy. Ačkoli je většina RTS členem WTO, vyskytují se proslulé výjimky včetně Číny, Ruska a několika ostatních tranzitivních států. I když mají postavení pozorovatele ve WTO a jsou zapojeny do procesu jednání o členství, jsou buď omezeny nařízeními SPS a TBT dohod nebo nejsou schopny reprezentovat své zájmy.

SPS a TBT Dohody doprovázejí nařízení, která směřují k zabezpečení transparentnosti implementace technických opatření v jednotlivých členských státech. Na členech se požaduje vytvoření dvou specifických kontaktních institucí k usnadnění komunikace o technických opatřeních. Prvním je “Národní informační středisko”, které je zodpovědné za reakce na dotazy ostatních členů a za poskytování dokumentů o aplikaci SPS a TBT Dohod. Druhým je “Národní oznamovací agentura”, která ručí za veškeré procedury spojené s oznámením nových nebo pozměněných SPS a TBT opatření určených pro WTO.

SPS a TBT Dohody doporučují členům WTO zapojení do mezinárodních organizací stanovujících standardy, včetně Codex Alimentarius (CA), OIE, IPPC a ISO. Převážná většina RTS jsou členy ISO, CA a OIE bez ohledu na to, zda jsou členy WTO. Mnohé státy však nejsou členy IPPC.

Tab. 3 - Členství RTS v organizacích určujících mezinárodní standardy

(3 )= dopisující člen

Určitý počet států s nízkými a středními příjmy má obavy o svou efektivní participaci na SPS a TBT Dohodách, protože mnohé nedisponují zdroji podmiňujícím účast na setkáních WTO nebo v organizacích stanovujících mezinárodní standardy. Chybí i dostatek nezbytných technických a vědeckých zkušeností směřujících k pochopení a aktivní účasti na probíhajících diskusích. Z tohoto hlediska jsou významně znevýhodněny oproti velkým státům s vysokými příjmy (EU, reprezentovaná kolektivním členstvím, Japonsko, USA).

V případě implementace mezinárodních standardů, týkajících se SPS a TBT opatření ze strany členů WTO (smysl těchto opatření není totožný s mezinárodními standardy) mají všichni povinnost o získaných informacích informovat ostatní členy prostřednictvím Sekretariátu pro SPS a TBT. Pouze 34 % států s nízkými a středními příjmy v období leden 1995 až srpen 1999 uveřejnilo nějaké oznámení. Je to pouze 10 % z celkového počtu členů. Zatímco státy s nízkými a středními příjmy vyhlašují méně SPS opatření než státy s vysokými příjmy, je zřejmé, že mnohé z nich nesdělují nová opatření Komisi SPS a TBT dohodnutým způsobem.

Z předchozího vyplývá, že státy s nízkými a středními příjmy jako celek se dosud aktivně do SPS a TBT Dohod nezapojily. Tato skutečnost vyvolává znepokojení o míře jejich způsobilosti čerpat výhody nabízené těmito institucemi (výjimkou je např. Argentina, Brazílie a Indie, které předložily řadu příspěvků do komisí WTO). Lze konstatovat, že více participují větší státy a státy s významným objemem agrárního vývozu.

Ostatní omezení také limitují schopnost států s nízkými a průměrnými příjmy efektivně participovat na SPS a TBT Dohodách (např. komplikace s odhadem dopadů nových technických opatření na vývozce na základě sdělení SPS a TBT Komise a oznamování těchto skutečností domácím subjektům, překážky při zapojení do mechanismu řešení sporů, včetně prokazování ekvivalence domácích technických opatření a opatření přijatých ostatními členy). Tyto překážky odrážejí nejen rozpočtová omezení, ale také skromnou vědeckou a technickou infrastrukturu a lidské zdroje (včetně znalostí obchodního práva) ve státech s nízkými a středními příjmy. Z toho vyplývá, že tyto státy nejsou schopny oproti státům s vysokými příjmy v dostatečné míře využít soustavu pravidel a předpisů týkající se SPS a TBT Dohod.

2.8 Problémy technické pomoci

Na základě zmíněných implementačních a participačních problémů bylo konstatováno, že státy s nízkými a středními příjmy potřebují rozsáhlou technickou pomoc, která může být poskytnuta více způsoby. V této souvislosti SPS Komise předložila typologii technické pomoci v případě SPS opatření, která umožňuje rozlišovat mezi technickou pomocí týkající se výslovně SPS dohody a hlubšími aspekty ohledně rozvoje infrastruktury SPS.

SPS a TBT Dohody motivují členy WTO k poskytování technické pomoci rozvojovým zemím. Ukazuje se se, že projekty orientované na SPS a ostatní opatření zaměřená na technickou pomoc těmto státům v agrárním sektoru nejsou prioritou. Objevují se obavy, aby nedostatečná koordinace mezi dárci neomezovala míru efektivnosti technické pomoci a dostatečnou transparentnost, která by mohla mít za následek neschopnost správně určit priority rozvojových států při poskytování této pomoci.

3 Právo duševního vlastnictví

3.1 Definice a formy

Právo duševního vlastnictví (PDV) opravňuje jednotlivce, společnosti nebo jiné právnické osoby vyloučit ostatní z užití určitého díla. Toto právo se týká informací, které mohou být spojeny s předměty, myšlenkami, nápady a technickými řešeními nebo jiných informací, vyjádřených v právně přijatelné formě, které mohou být předmětem registrace.

Na rozdíl od technických opatření se obvykle PDV netýkají přímo trhu, mohou však mít na obchod významný vliv. Proto se projednávala v rámci mezinárodních dohod o obchodu v rámci UR GATT. Na rozdíl od SPS a jiných technických opatření práva duševního vlastnictví nepřevádějí vědecká vyhodnocení do požadavků na realizaci, odrážejí spíše vyváženost ekonomických zájmů dodavatelů a uživatelů duševního vlastnictví. Běžný výměnný obchod komplikuje stanovení jednoznačných pravidel, která by mohla být předmětem mezinárodního práva. Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS dohoda), sjednaná jako součást URA, v tomto ohledu znamenala výrazný pokrok.

Legislativa vztahující se k duševnímu vlastnictví se týká získání a použití všech kategorií PDV, upravuje odlišné podoby díla, včetně estetických charakteristik (průmyslový design), technologií (patenty) a informací a označení komerční hodnoty (ochranné známky a obchodní značky). Existuje několik kategorií PDV:

Tab. 4 - Kategorie práv duševního vlastnictví

TRIPS dohoda stanovuje minimální úroveň standardů pro všechny výše uvedené kategorie, s výjimkou "šlechtitelských práv" a "funkčních modelů". Navzdory vyjmutí těchto dvou oblastí, vyvolala dohoda pozoruhodnou změnu v ochraně práv duševního vlastnictví.

Byla vyvolána zájmy rozvinutých států. Cílem jednání o PDV v rámci URA, které bylo iniciováno USA, bylo zavedení mezinárodních standardů na ochranu PDV, založených na systému legislativy používané hospodářsky vyspělými státy. Politický impuls, související se vznikem TRIPS Dohody, odrážel požadavky těchto zemí směřující k posílení ochrany vědomostí na mezinárodním trhu (znalosti spojené s novými technologiemi). Naopak mnohé státy s nízkými a středními příjmy byly příkladem nižší úrovně technologické vyspělosti. Z toho vyplývá nižší míra potřebné ochrany a nezřídka také neuspokojivá legislativa.

Dohoda o PDV obsahuje specifikaci minimální úrovně standardů, dohoda TRIPS určuje podrobně jednotlivá ustanovení pro jejich uplatňování. Dohoda specifikuje povinnosti týkající se administrativních a soudních procedur (nařízení o důkazech, zákazech, náhradách škod, opatřeních na hranicích proti napodobování a pokutách v případech porušení práva). Daná upřesnění jsou považována za nejdůležitější přínos dohody TRIPS proti dohodě PDV, jejíž pravidla vymezila minimální standardy a neurčila způsoby, kterými by se měly prosazovat.

Dalším přínosem TRIPS dohody byl mechanismus k řešení sporů týkající se PDV. Rozdílné názory na shodu s minimálními standardy, formulovanými v rámci Dohody, se projednávají prostřednictvím procedurálního nařízení WTO o sporech. Pokud se prokáže nesplnění, postižené členské státy mají možnost zavést odvetná opatření ve všech oblastech upravovaných ujednáními WTO. Prosazení takového mechanizmu řešení sporů se pokládalo za součást Dohody pro státy s nízkými a středními příjmy, protože se tak zamezilo jednostranným zásahům v oblasti PDV ze strany členských států s vysokými příjmy.

Členové WTO mají povinnost přezkoumat, případně modifikovat rozsah působení svých legislativních nařízení dle předpisů dohody TRIPS.

Zatímco dohoda o PDV usiluje o určitou ochranu, dohoda TRIPS směřuje ke vzniku určité rovnováhy mezi právy vlastníků na označení technologií a konečnými uživateli. Hlavními představiteli jsou v prvé fázi dodavatelé inovace, později jde o potenciální zdroj konkurence a sekundární inovace. Dohoda stanoví, že nelze patentovat již existující látky v přírodní formě, zvířata a rostliny a obvykle poskytuje státům s nízkými a středními příjmy určitou míru volnosti v implementaci legislativy, která odpovídá jejich ekonomické a technologické úrovni rozvoje.

3.2 Ekonomické aspekty legislativy v oblasti práv duševního vlastnictví a východiska pro rozvojové a tranzitivní státy

Ekonomické dopady legislativy PDV závisí na míře záměny zájmů poskytovatelů duševního vlastnictví a konečných uživatelů. Rozvojové státy mohou mít užitek z nižší míry ochrany PDV, pokud jim to umožňuje lepší přístup k vyspělým technologiím, které by za jiných okolností byly nedostupné. Pokud vlastnická práva nejsou chráněna, je nebezpečí, že tyto technologie nemohou být k dispozici v primárním prostředí.

Státy s vysokými příjmy by mohly očekávat získání krátkodobých výhod ze zlepšení ochrany PDV. V letech 1977 až 1996 se v USA 95 % patentů přiznalo žadatelům z 10 rozvinutých zemí oproti 2 % ze států s nízkými a středními příjmy. Zvýšená ochrana PDV může ale být v delším časovém horizontu příznivá pro zahraniční investice ve státech s nízkými a středními příjmy, protože zlepšuje transfér technologií.

Několik studií zkoumalo pozitivní dopady rozšíření ochrany PDV ve státech s nízkými a středními příjmy. Všechny naznačují, že potenciální výhody ochrany patentů závisejí na průmyslovém pokroku. Menší a méně rozvinuté státy nepociťují výhody z posílení ochrany PDV z důvodu nedostatečného vlivu na výzkum a pokrok. Naopak užitek může být patrnější ve větších a nově industrializovaných státech. Pokud jde o rozdělování přínosů mezi jednotlivé státy, může docházet k rozdílu mezi krátkodobými a dlouhodobými dopady v souvislosti s rozšířením ochrany PDV ve státech s nižšími příjmy.

Hlavní důvod podpory dohody TRIPS spočívá v budoucím rozšířeném transferu technologií do států s nízkými a středními příjmy. Ochrana PDV je pravděpodobně nejdůležitějším faktorem rozhodování o transferu technologií (např. v případě biotechnologií).

Zvýšená ochrana PDV ovlivňuje rozhodnutí o transferu technologií, včetně odpovídajících nákladů a může vést k vyšším cenám licenčních poplatků. V souvislosti s agrárními výrobky, vliv ochrany PDV na přístup ke genovému zdroji rostlin je významným problémem v podmínkách úsilí o zachování genetické diversity. Rozhodujícím hlediskem je ochrana odrůd v souvislosti s právy šlechtitelů. Tyto otázky jsou předmětem jednání i názorových rozdílů v rámci WTO, zejména pokud jde o použití patentů na ochranu odrůd.

Rozvoj biotechnologií v 80. letech vedl k tlaku na ochranu odrůd a použitých genů v jejich vývoji. V důsledku těchto skutečností došlo v roce 1991 k upravě Mezinárodní konvence o ochraně nových odrůd (UPOV Convention) a k zákazu duplicitní ochrany. Dohoda TRIPS následně stanovila, že ochrana odrůd může být založena buď na systému patentů, či na "sui generis”, případně na kombinaci obou.

Většina států s nízkými a středními příjmy dosud nepřijala ochranu PDV odrůd, i když se vyskytují některé výjimky převážně mezi státy s rozsáhlým zemědělským sektorem (např. Argentina, Brazílie, Indie). Uvedené státy se brání aplikaci patentů na ochranu odrůd z mnoha důvodů (držitelé patentů mají právo zakázat farmářům opakované užití vlastního osiva, což je běžným zvykem mezi drobnými rolníky v těchto státech; patentová ochrana odrůd by mohla vést ke koncentraci odvětví osiv a agrární produkce, včetně zneužití nepřiměřeného zatížení malých a středně velkých podnikatelských subjektů; patentování by mohlo být podnětem pro rozsáhlejší standardizaci odrůd, omezující inovaci na úrovni farmářů a narušující biologickou diversitu).

Další znepokojení RTS se týká uznání geografického původu, které je chráněno v jejich zemi. Jde o údaje, které identifikují zboží pocházející z území, regionu nebo kraje určitého členského státu s danou kvalitou, jménem nebo jinými charakteristikami tohoto zboží, což je přisuzováno právě jejich geografickému původu. TRIPS dohoda umožňuje pouze komplexní ochranu geografického původu vína a lihovin v rámci WTO (kromě případů, kdy označení se stalo "obvyklým v běžném jazyce" nebo “se nepřetržitě používalo po určitou dobu”).

3.3 Přizpůsobování se zájmům rozvojových a tranzitivních států

Legislativa PDV způsobila RTS množství problémů. Domnívají se, že dohoda TRIPS postrádá přiměřený ohled na jejich potřeby a připravuje je o výhody ve větším rozsahu než státy s vysokými příjmy. Implementace dohody pro ně naopak představuje výzvu, protože se musí provést rozsáhlé změny v systému ochrany duševního vlastnictví.

Vlastní implementace dohody je podmíněna reformou právních předpisů a institucí v RTS. Dohoda umožňuje členům WTO velkou pružnost v implementaci předpisů, nezřídka jsou ale příslušné alternativy národní legislativy jednoznačně definovány a možnosti změn jsou omezené. UNCTAD tvrdí, že státy s nízkými a středními příjmy a zejména nejméně rozvinuté státy se pravděpodobně vystaví rozsáhlým nákladům v souvislosti s její implementací. Implementace dohody TRIPS vyžaduje právní expertízy v celé řadě oblastí, což bude pro tyto státy problémem.

Náklady na splnění dohody ve státech s nízkými a středními příjmy budou odrazem míry harmonizace jejich legislativy ochrany PDV s nařízeními dohody.

Většina států s nízkými a středními příjmy se snaží upravit svou legislativu k dodržení dohody TRIPS. Velký počet těchto států (např. Argentina, Brazílie a Chile) dosáhly značného pokroku v reformě svých systémů ochrany PDV. I když tyto státy vyvinuly značné úsilí na splnění Dohody, nebyly schopny vyhovět ve všech požadovaných oblastech.

Proběhla diskuse o míře, kterou se dohoda TRIPS přizpůsobuje zájmům a obavám států s nízkými a středními příjmy a o její eventuální reformě v souvislosti s nadcházející revizí WTO. Hlavní oblasti sporů zahrnují ochranu genového fondu rostlin (zejména využití patentů versus zvláštní ochrana šlechtitelských práv a geografický původ).

Rozdílné názory na aplikaci patentů a zvláštní ochranu šlechtitelských práv a na geografický původ dominovaly. Některé členské státy WTO (Brazílie, Indie) dokazovaly, že otázky biologické rozmanitosti, práva na opakované použití osiv a etiky patentování odrůd živých organismů by mělo být bráno TRIPS radou v úvahu.

I nadále pokračují diskuse o rozsahu revize dohody TRIPS. Pouze jediná oblast Dohody (patentování přirozeně se vyskytujících látek, rostlin a zvířat) byla přezkoumána a schválena. Dále se řešilo, jestli revize ostatních oblastí je vhodná a zda Dohoda umožňuje rozšíření nebo změny přijatých nařízení.

Závěr

Rostoucí využití NTMs představuje problém pro mezinárodní agrární obchod. Vývozci RTS jsou znepokojeni, protože čelí větším obtížím při svém přizpůsobení se stanoveným standardům než členové OECD. Výsledkem rozšiřování aplikace NTMs je snížení celkového objemu obchodu a jeho přesměrování, obvykle ve prospěch hospodářsky vyspělých států. V průběhu období implementace UR (1996 až 1998) se podíl agrárních dovozu států OECD z členských zemí OECD zvýšil ze 75 % na 84 %.

Hlavní právní problém spočívá v tom, zda NTMs jsou aplikována z legitimních důvodů (např. ochrana lidského zdraví prostřednictvím SPS, získání nebo podpora inovací legislativou PDV) nebo naopak jako záminka pro ochranu trhu. Vlivem rozsáhlejších potíží RTS s dodržením NTMs oproti rozvinutým státům OECD a odlišných ekonomických zájmů, probíhá mnoho sporů mezi státy (RTS konstatují, že státy OECD aplikují NTMs za účelem ochrany vlastního trhu).

Lze konstatovat, že existuje jednoznačná podpora ze strany RTS zahrnout netarifní překážky do soustavy předpisů a pravidel WTO. Instituce a mechanismus WTO nepochybně umožnil zvýšení transparentnosti NTMs a zajistil logicky promyšlený systém v jehož rámci lze určit zájmy členů WTO.

RTS se potýkají s řadou překážek, které omezují praktický užitek dohod WTO (SPS, TBT, TRIPS). Za dva problémové okruhy lze považovat:

a. obtíže s implementací dohod WTO a splnění požadavků NTMs jednotlivých států a

b. potíže s aktivní participací v institucích typu WTO, tj. dosažení vlivu na formulaci mezinárodního práva a uspokojivého vyřešení případných sporů.

Tato problematika má právní a ekonomickou dimenzi. Především je nezbytné snížit náklady shody pro RTS, což je primárně ekonomický problém. Za typické problémové oblasti RTS lze považovat přizpůsobení výroby a systém marketingu, tj. investice do vybavení laboratoří a do výzkumu, zlepšení komunikace mezi vládou a podnikatelskými subjekty. Snížení nákladů shody by mohlo být uskutečněno prostřednictvím právních opatření (např. prohlídkami na hranicích oproti kontrolám všech článků marketingového řetězce). Téměř všechna omezení jsou funkcí ekonomického a technologického pokroku.

Nedostatečná účast RTS ve WTO a v ostatních organizacích musí být vyřešena, včetně respektování jejich specifické zájmů, které mohou být odlišné od zájmů států OECD. Jejich obavy plynou z očekávané revize dohody TRIPS a budou zřejmé z diskusí v průběhu dalších jednání o obchodu. RTS mají obavy z nedostatku vůle rozpoznat jejich zájmy (které by se odrazily v mezinárodním právu) a schopnosti dosáhnout řešení prostřednictvím WTO. Tyto zájmy dílčím způsobem souvisejí právě s výší nákladů.

K překonání těchto nesnází (snížení nákladů shody a zlepšení participace RTS) je potřeba poskytnout technickou pomoc, která by byla převážně realizována státy OECD. Je nezbytné, aby tato podpora odpovídala dalším koncepčním záměrům. Vlastní pomoc k dosažení shody je bezvýznamná, pokud nebude současně těmto státům umožněn přístup na ostatní trhy.

Objektivní kvantifikace dopadů je podmíněna systematickým shromažďováním dat o aplikaci NTMs ze strany členů i nečlenů OECD. Analýza naznačuje, jak a kdy NTMs ovlivňují trh a způsoby překování negativních vlivů na trh ve specifických případech.

Příloha 1

Klasifikace opatření kontroly trhu dle UNCTAD

UNCTAD Classification of Trade Control Measures