O METAFYSICKÉM ROZMĚRU SPRAVEDLNOSTI

24.09.1999 | Odborné konference

On Metaphysical Dimension of Justice

Karel Hauzer

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU, 165 21 Praha 6

Souhrn:

Analýza odlišných významů pojmu spravedlnosti vede k poznatku, že pojem spravedlnosti je pojmem analogickým; pro jeho vyjasnění je tedy přiměřená metoda analogie bytí. Užitím metody analogie odhaluje se smysl tzv. metafysického rozměru spravedlnosti jako spravedlnosti paradigmatické.

Summary:

Analysis of distinct meanings of concept of justice leads to a finding that the concept is analogical one; method of analogy of being can thus adequately explicate it. Using the method the sense of so-called metaphysical dimension of justice is revealed as paradigmatical justice.

Klíčová slova:

Spravedlnost, spravedlnost jako analogický pojem, analogická metoda, spravedlnost paradigmatická

Key words:

Justice, justice as an analogical concept, method of analogy, paradigmatical justice

Spravedlnost a právo

Ve své brilantní analýze pojmu práva, kterou vloni podnikl na předešlé naší konferenci, proslovil prof. Vokatý několik v dobrém slova smyslu provokativních tezí týkajících se pojmu spravedlnosti (Vokatý, 1998):

“V každém případě je právo výtvorem lidským. Spravedlnost je pojmem vysloveně filozofickým a náboženským (theologickým). Spravedlnost přesahuje právo a nemůžeme říci, že je nám všem zcela pochopitelná. … Spravedlnost nesporně existuje, ale můžeme o ní přesněji hovořit pouze ve vztahu k právu, tedy o spravedlnosti povýtce lidské. Vedle ní jistě existuje spravedlnost univerzální (kosmická), kterou dnes nejsme schopni pochopit buď vůbec nebo jen částečně. Co je spravedlivé pro lidi, pro nás, nemusí být spravedlivé pro Absolutno, nebo chcete-li Boha, prozřetelnost a podobně”.

Hlásím se ve svém příspěvku k této pomyslně hozené rukavici: pokusil jsem se analyzovat a klasifikovat některé častěji se vyskytující významy pojmu spravedlnost. Úzký vztah mezi spravedlností a právem je zřejmý, avšak pokud jde o jeho povahu, tu se názory badatelů různí: kromě

1. již citovaného mínění Vokatého (“Spravedlnost přesahuje právo…”), vyskytuje se

1. i mínění opačné, podle něhož je spravedlnost od práva odvozena a pomocí práva definována; např. “Spravedlnost je zběhlost, pomocí které má člověk pevnou vůli dávat vždy každému, co mu po právu náleží” (Dacík, s. 236), nebo: “Spravedlnost je zběhlost, podle níž člověk stálou a ustavičnou vůlí uděluje každému jeho právo” (Tomáš, Th. S. II. II. ot. 58. čl. 1.),

2. a rovněž pojetí na právu nezávislá (alespoň explicitně, přímo; implicitně je ovšem právo v definicích obsaženo rovněž): “Spravedlnost je, která uděluje každému, co jest jeho, cizího nevymáhá, vlastní prospěch zanedbává, aby střežila obecnou rovnost” (Sv. Ambrož: De offic. I. I. cap. 24. Cit dle: Dacík, s. 236).

Nebudu se proto ve své analýze přímo vztahem spravedlnosti a práva zabývat; omezím se zde na klasifikaci a několik poznatků, jež z ní lze vyvodit.

Spravedlnost jako stav

V nejpřímočařejších pojetích se spravedlnost chápe jako stav nebo vlastnost nějakého stavu: věci, společnosti, řádu, apod. Např.: “Postuláty spravedlnosti se obecně vyjadřují ve formě nějakého žádoucího stavu věcí, například stavu, v němž by byla ustavena rovnost nebo ,větší´ rovnost … I když nejsou postuláty spravedlnosti vyjádřeny v této formě, mohou být do ní převedeny”. Nebo: “Spravedlnost je v první řadě možná, nikoli však nutná kvalita společenského řádu upravujícího vzájemné vztahy lidí … Spravedlnost je společenským štěstím. Je to štěstí zaručené společenským řádem”.

Toto pojetí je kritizováno ze dvou hledisek:

1. Je příliš široké. Zahrnuje totiž i stavy, které nikdo nezpůsobil a za něž nikdo nezodpovídá (nemoci, přírodní katastrofy, apod.) toto pojetí označuje např. Hayek za “kategorickou chybu” (Hayek, s. 163).

1. Je příliš úzké. Nezahrnuje onen vztah k právu, který činí spravedlnost lidsky uchopitelnou.

Spravedlnost jako etiketa

Hayek zastává pojetí, podle nějž se má spravedlnost vyjadřovat výhradně v termínech lidského chování: “Přísně řečeno spravedlivým může být nazváno pouze lidské chování. Použijeme-li tyto termíny na stav věcí, mají smysl jen potud, pokud činíme někoho odpovědným za to, že jej přivodil, nebo že dovolil, aby nastal” (Hayek, s. 163). Posouzení lidského chování z hlediska spravedlnosti pak předpokládá existenci pravidel správného chování, což neznamená nutně, že by každé pravidlo muselo být formulováno slovy. “Je pouze třeba, aby mohlo být nalezeno pravidlo, které rozlišuje mezi různými druhy chování, které lidé de facto v principu uznávají za spravedlivé nebo nespravedlivé” (Hayek, s. 164).

Tedy uzavřeme: spravedlivé je lidské chování podle etikety; a zároveň obsahem etikety je to, co lidé uznávají za spravedlivé ergo etiketa je etiketa a spravedlnost je spravedlnost.

Spravedlnost jako habitus

Proto Aristotelés rozlišuje jemněji mezi spravedlivým jednáním a spravedlností jako “stavu, na základě kterého jsou lidé schopni spravedlivě jednat a skutečně i spravedlivě jednají a chtějí to, co je spravedlivé” (aristotelés, 1129a). Podle klasického výkladu má Aristotelés na mysli tzv. habitus, tj. pohotovost, zběhlost, trvalý sklon, řekli bychom dnes charakterový rys: spravedlivý není ten, kdo se spravedlivě chová, nýbrž ten, kdo má trvalý sklon (dobrou vůli, ovšem účinnou, schopnou skutečně reálně působit v konkrétní situaci) k spravedlivému jednání, i když třeba v konkrétním případě se podle etikety nezachová (např. pro vnější okolnosti, jež mu brání a jež sám nezpůsobil).

Habitus, trvalý sklon, pokud je hodnocen vzhledem k dobru jako sklon k dobrému nebo zlému, bývá trdičně označován termínem “ctnost”, resp. “neřest”. S tímto termínem je potíž: převádí do češtiny řecký výraz areté, které podle analýzy prof. Novotného (Novotný, s. 340) souvisí etymologicky se slovem aristos, kterého se užívá za superlativ k přídavnému jménu agathos = “dobrý”, a významem je to namnoze náhrada za substantivumm které bylo utvořeno od agathos tak, jako je v češtině slovo “dobrost” utvořeno od adjektiva “dobr(ý)”. Opakem proti areté je kakia, “špatnost”. V novější době se areté častěji (a správněji) překládá slovem “zdatnost”. Oba tyto pro nás dnes různé pojmy ( hodnota ethická a hodnota praktická) Řekové neměli důvod rozlišovat a také nerozlišovali: areté byla krása a správnost všeho (i zvířete nebo nástroje), co se řídí účelem pro nějž existuje (bylo vyrobeno nebo vyrostlo). Prof. Novotným navržený překlad “dobrost” se ke škodě věci neujal.

Spravedlnost jako virtualita

Uvedený Aristotelův výměr však obsahuje tři části: spravedliví lidé:

1. “jsou schopni spravedlivě jednat”

1. “a skutečně i spravedlivě jednají”

2. “a chtějí to, co je spravedlivé”.

První část výměru odpovídá dobrosti spravedlnosti jako habitu, čemu odpovídají zbylé dvě části? “Skutečně i spravedlivě jedná” ten, kdo kromě sklonu, schopnosti má také moc neboli sílu tuto schopnost uskutečnit. Latinský výraz pro řecké areté je virtus, etymologicky související s vir = “muž”; je tedy podle chápání Římanů základní lidskou dobrostí mužnost, tj. síla, především v podobě sebevlády. Ten, kdo “skutečně i spravedlivě jedná” je tedy spravedlivý virtuálně, svou působící silou; spravedlnost takto chápaná je virtualita, mohoucnost, starším výrazem “mohutnost”.

Spravedlnost jako lidská přirozenost

Platón se zabývá problémem spravedlnosti (kromě jiného) v rozsáhlém dialogu Ústava. Je věnována spravedlivému uspořádání obce, nicméně ve 4. knize popisuje Platón svou představu spravedlivého člověka, podle Platónovy psychologie sestávajícího ze tří složek: rozumové, srdité a žádostivé. Tedy v jednotlivci záleží spravedlnost v tom, že každá ze složek jeho duše koná své dílo (Platón, 441 D n.): složka rozumová má vládnout, složka srditá jí má být nápomocna a složka žádostivá má konat své úkoly v poslušnosti obou složek vyšších.

Spravedlnost je tedy vnitřní soulad a sjednocení, působící stejný soulad v jeho myšlení i jednání. Takto harmonicky integrovaný jedinec nemůže konat skutky nespravedlnosti vůbec (ani jen nahodile) a vždy “chce jen to, co je spravedlivé” (podle třetí části Aristotelova výměru). Nespravedlnost je pak vnitřní desintegrace, převrat, povstání některé složky duše proti celku člověka.

Spravedlnost je pro Platóna přirozenost normálního, zdravého člověka; nespravedlivý člověk je patologicky zvrácený, deviantní.

Spravedlnost archetypální čili paradigmatická

Dosud uvedené významy pojmu spravedlnost, jakkoli se od sebe odlišují, přece jsou spolu vzájemně spojeny. Představuje tedy pojem spravedlnosti případ pojmu tzv. analogického. Věnoval jsem analogické metodě výklad v jiném svém příspěvku, na nějž odkazuji (Hauzer, kap. metoda analogie); zde se nyní pokusím uplatnit tuto metodu na pojem spravedlnosti.

Jednotlivé výměry spravedlnosti odpovídají svým hierarchický uspořádáním jednotlivým úrovním analogie bytí: tato korelace může být ověřena analogicky odlišnými typy poznávacích mohutností (viz obr. 1):

-	ipsum esse subsistens	ó	archetypus
-	habens esse	ó	přirozenost
-	actus essendi	ó	virtualita
-	modus essendi	ó	habitus
-	proprium	ó	etiketa
-	accidens	ó	chování

Obr. 1: Analogická korelace mezi mody bytí a spravedlnosti

Rámečkem označený modus pojmu spravedlnosti korelovaný se subsistentním bytím mohli bychom nazvat analogicky subsistentní spravedlností; pro ctnosti (dobrosti) tohoto řádu bytí se však mezi odborníky vžilo označení vzorné neboli paradigmatické; nečiním snad chybu, zdá-li se mi nejvhodnější označení spravedlnost archetypální.

Spravedlnost archetypální nutno interpretovat jako pravzor spravedlnosti, bez něhož by nebylo možno rozeznat, popsat ani realizovat žádný z analogicky nižších (v archetypu inexistujících) modů spravedlností. Její vyjádření možno nalézt v prastarých kulturách, nepracujících explicitně s pojmovým myšlením, např v textech Starého zákona:

“A zjeví se skutek spravedlnosti, pokoj, ovoce, pravím spravedlnosti, pokoj a bezpečnost až na věky” (Iz 32, 17).

“Spravedlnost a pokoj dadí sobě políbení” (Ž 85, 11).

Jak zjevno, pravzory jsou skutečně platné včera jako dnes přejme si, aby realisovaly hned zítra.