Obilnice Evropy Ukrajina je poloprázdná

Obilnice Evropy je poloprázdná

Zákonem o půdě, který platí od počátku letošního roku na Ukrajině, by se měl konečně i tamní venkov otevřít tržním změnám, jež se mu až dosud vyhýbaly. V celkově složité hospodářské a sociální situaci, jaká v této postsovětské zemi vládne prakticky po celou dekádu její nezávislosti, prostě jednotlivým vládám chyběla odvaha se do tohoto choulostivého úkolu pustit.

Ostatně okolnostmi, za nichž byla koncem roku pozemková reforma přece jen přijata, se ukrajinští poslanci sotva budou chlubit. Legislativní proces se totiž neobešel bez ostrých střetů, a to nejen slovních. Zastánci normy se uchylovali k procedurálním vytáčkám, zatímco odpůrci okupovali řečniště, rozbili hlasovací zařízení, a když ani to nepomohlo, zpochybnili výsledky hlasování. Přesto se nakonec podařilo zákon doslova protlačit a prezident Leonid Kučma jej v polovině listopadu podepsal.

S uvolněním prodeje půdy se počítá až od 1. ledna 2005, přičemž výlučně pro ukrajinské občany a do rozlohy 100 hektarů na jednoho hospodáře. Cizinci půdu nebudou smět nabývat do vlastnictví ani pak. Navzdory jisté omezenosti zákon předznamenává skutečnou revoluci na ukrajinském venkově a vedle ekonomických vlivů může mít i značné dopady politické. Zejména by měl přinést civilizační vzestup tamním obyvatelům, i když realizace nebude snadná ani levná.

Přípravné fáze agrární reformy se v roce 1998 iniciativně chopil sám prezident Kučma vydáním několika výnosů. Mimo jiné umořil dluhy, rozpustil kolchozy i sovchozy a každému z jejich zaměstnanců "rozdal" určitý pozemek, hospodařit na svém je však nedonutil. Většina se zase zkolektivizovala a všechno šlo jako předtím.

Ukrajina, kdysi nazývaná obilnicí Evropy, podstoupila za Sovětů nejprve kolektivizaci, po ní ve třicátých letech nastal hladomor, který si vyžádal milióny obětí. Následovaly Chruščovovy agronomické experimenty, stále to však ještě byla obilnice, i když už jen v sovětském měřítku.

Nicméně po získání nezávislosti Ukrajina brzy přestala být ve výrobě potravin soběstačná. Po roce 1990 klesla její zemědělská výroba o 40 procent a celý sektor se přitom jaksi samospádem měnil. Na začátku minulého desetiletí produkovaly socialistické podniky tři čtvrtiny potravin a čtvrtina připadala na "soukromníky", v ukrajinském vydání hlavně zahrádkáře. V dalších letech se jejich výkony zvýšily na třetinu a kolektivní výroba dál slábla. Od roku 1995 se už v drobných hospodářstvích produkovalo stejné množství potravin jako ve státních statcích a družstvech dohromady, napsal ruský list Vědomosti.

Zahrádky a záhumenky přitom zaujímají sotva dvacetinu rozlohy veškeré zemědělsky využívané půdy. Kromě venkovanů je o víkendech obdělávají také obyvatelé měst a důchodci. Výnosy mají srovnatelné s kolektivním sektorem, na nějž ovšem připadá skoro třicet procent všech pracovních míst.

Zemědělci se změn bojí a jsou vesměs dost skeptičtí. Vyhlídky na všeobecné skupování půdy v nejbližších letech nejsou velké. Kromě kapitálu chybí chuť cokoli podnikat, i když zájemce mají zlákat výhodné půjčky. Ve stepích centrální Ukrajiny ovšem malé rodinné farmy nemají šanci na přežití, tam se nejspíš udrží "agrokomplexy" s jejich nomenklaturou, dnes zvanou "oligarchie".