Okurky ze Spreewaldu zachránil Brusel

Pole u východoněmeckého Golssenu mají na jaře bílou barvu. Pod dlouhými pruhy průsvitné látkové fólie se tu na světlo derou malé rostlinky. Za pár týdnů na nich vyrostou plody, které živí nejen obyvatele čtyřapůltisícového města, ale i celé široké okolí - tradiční okurky ze Spreewaldu.V Braniborsku se okurky pěstovaly a zpracovávaly už za komunismu. Před dvanácti lety, po sjednocení Německa, ale tamní producenti přišli o svá dřívější odbytiště. Trhy zaplavily výrobky západoněmeckých firem, jimž zemědělci ani konzervárny nedokázali konkurovat."Byla to velmi zlá doba," vzpomíná Dieter Irlbacher z nedalekého Lübbenu. Během tří let se rozloha spreewaldských okurkových polí zmenšila o devadesát procent. Každý čtvrtý člověk byl bez práce. "Přesto se nám podařilo dostat konkurenty na kolena," říká regionální manažer. "Zachránily nás dobrý nápad a peníze z Evropské unie. Nebýt jich, nikdy bychom nepříznivý vývoj neotočili."Braniborsko se v roce 1990 stalo součástí sjednoceného Německa i Evropské unie. Podobně jako ostatní regiony bývalé NDR i největší východoněmecká spolková země se ze dne na den změnila v jednu z nejchudších oblastí evropské patnáctky. Přestože náskok v minulých letech stáhla, její hrubý domácí produkt na obyvatele loni dosáhl jen jedenasedmdesáti procent průměru EU.Braniborské regiony včetně zemědělsky orientovaného Spreewaldu měly rázem nárok na nejvyšší možné dotace ze strukturálních fondů unie. "Jako oblasti takzvaného cíle 1 se navíc mohly podílet na speciálních programech EU, jako je společná iniciativa s názvem Leader," vysvětluje příčiny spreewaldského hospodářského úspěchu Jaroslav Šonka z Evropské akademie v Berlíně.Program Leader, do něhož se po vstupu do unie bude moci zapojit i Česko, funguje na jednoduchém principu: Region prosperuje tehdy, pokud se politici, úředníci, místní firmy a další lidé dokážou dohodnout a společně podpořit projekty, které zlepší kvalitu života na jinak zaostávajícím venkově.Jen v Německu je takových oblastí kolem sto padesáti.Stotisícový Spreewald vsadil na tradici - na dobré jméno spreewaldských okurek. A to přesto, že braniborské nakládačky z regálů v první polovině devadesátých let téměř úplně vymizely."Věděli jsme, že pokud se nám podaří znovu získat odbytiště, zaměstnáme místní obyvatele a prospějeme tak celému regionu," říká Dieter Irlbacher. "A Evropská unie nám na to dala peníze.""Náš recept byl jednoduchý. Zjistili jsme, že lidé věří značce Spreewald a klidně si za ni i připlatí," vypráví muž, který má na malém hospodářském zázraku na východě Braniborska nezanedbatelný podíl. V Lübbenu zná Dietera Irlbachera téměř každý. Spolu s kolegy tu před osmi lety zakládal organizaci, která - podle stanov - "hájí ekonomické a jiné zájmy regionu". Spolek sdružuje zemědělce, zástupce zpracovatelských firem i místních úřadů. Rozhoduje o prioritách regionálního rozvoje a žádá o peníze Evropskou unii. Do roku 2006 má pro své projekty k dispozici dva milióny eur.Akci na záchranu spreewaldských okurek, jeden z nejúspěšnějších marketinkových tahů ve východním Německu, zaplatil ze tří čtvrtin Brusel. O zbylé náklady se podělily vláda spolkové země, krajské úřady a zainteresované podniky. Proč firmy? "Jejich finanční zapojení je nesmírně důležité," vysvětluje Irlbacher. "Jen tak mají podnikatelé opravdový zájem na tom, aby se region úspěšně rozvíjel."První, co spolek pro pěstitele a producenty braniborských nakládaček udělal, byla registrace ochranné známky "spreewaldské okurky" a "okurky na spreewaldský způsob" na německém patentovém úřadě. Toto označení směli nadále užívat jen výrobci, kteří zpracovávali suroviny vypěstované na území regionu Spreewald.Nová pravidla vyřadila ze souboje o spreewaldské okurky západoněmeckou konkurenci a usnadnila návrat na trh firmám z Golssenu, Lübbenu a dalších měst v ekonomicky zaostalé oblasti. Plocha okurkových polí se za posledních deset let zvětšila na více než dvojnásobek. S množstvím vypěstovaných plodů výrazně vzrostl i počet pracovníků v tomto zemědělském odvětví. V regionu poklesla nezaměstnanost z 27 na 19 procent.Ještě před pár lety pracovali v parných vedrech na polích v Golssenu hlavně Poláci. Loni pocházela z Polska už jen polovina dělníků, kteří sklízeli úrodu pomocí speciálních "okurkových letadel". "Trhají asi takhle," předvádí Dieter Irlbacher. V bílé košili a s kravatou si lehá na zaprášenou dřevěnou konstrukci. Bez problémů se přitom dotýká země. "Okurkové letadlo se hýbe a vy jen sklízíte, co máte právě pod rukama."Pokud zrovna nepředvádí okurkovou sklizeň, vyjednává se zemědělci, majiteli konzerváren, politiky či odbory, nebo přesvědčuje vlastníky restaurací, aby přednostně nabízeli regionální produkty. "Proč jíst maso z krávy, která se pásla na cizí louce a kterou porazili na cizích jatkách, když je naše hovězí stejně kvalitní?""Náš recept byl jednoduchý. Zjistili jsme, že lidé věří značce Spreewald a klidně si za ni i připlatí," vypráví muž, který má na malém hospodářském zázraku na východě Braniborska nezanedbatelný podíl. V Lübbenu zná Dietera Irlbachera téměř každý. Spolu s kolegy tu před osmi lety zakládal organizaci, která - podle stanov - "hájí ekonomické a jiné zájmy regionu". Spolek sdružuje zemědělce, zástupce zpracovatelských firem i místních úřadů. Rozhoduje o prioritách regionálního rozvoje a žádá o peníze Evropskou unii. Do roku 2006 má pro své projekty k dispozici dva milióny eur.Akci na záchranu spreewaldských okurek, jeden z nejúspěšnějších marketinkových tahů ve východním Německu, zaplatil ze tří čtvrtin Brusel. O zbylé náklady se podělily vláda spolkové země, krajské úřady a zainteresované podniky. Proč firmy? "Jejich finanční zapojení je nesmírně důležité," vysvětluje Irlbacher. "Jen tak mají podnikatelé opravdový zájem na tom, aby se region úspěšně rozvíjel."První, co spolek pro pěstitele a producenty braniborských nakládaček udělal, byla registrace ochranné známky "spreewaldské okurky" a "okurky na spreewaldský způsob" na německém patentovém úřadě. Toto označení směli nadále užívat jen výrobci, kteří zpracovávali suroviny vypěstované na území regionu Spreewald.Nová pravidla vyřadila ze souboje o spreewaldské okurky západoněmeckou konkurenci a usnadnila návrat na trh firmám z Golssenu, Lübbenu a dalších měst v ekonomicky zaostalé oblasti. Plocha okurkových polí se za posledních deset let zvětšila na více než dvojnásobek. S množstvím vypěstovaných plodů výrazně vzrostl i počet pracovníků v tomto zemědělském odvětví. V regionu poklesla nezaměstnanost z 27 na 19 procent.Ještě před pár lety pracovali v parných vedrech na polích v Golssenu hlavně Poláci. Loni pocházela z Polska už jen polovina dělníků, kteří sklízeli úrodu pomocí speciálních "okurkových letadel". "Trhají asi takhle," předvádí Dieter Irlbacher. V bílé košili a s kravatou si lehá na zaprášenou dřevěnou konstrukci. Bez problémů se přitom dotýká země. "Okurkové letadlo se hýbe a vy jen sklízíte, co máte právě pod rukama."Pokud zrovna nepředvádí okurkovou sklizeň, vyjednává se zemědělci, majiteli konzerváren, politiky či odbory, nebo přesvědčuje vlastníky restaurací, aby přednostně nabízeli regionální produkty. "Proč jíst maso z krávy, která se pásla na cizí louce a kterou porazili na cizích jatkách, když je naše hovězí stejně kvalitní?"