Pedro SOLBES: Přijetí eura v přistupujících zemích – příležitosti a výzvy

Konference Přijetí eura v přistupujících zemích

Praha 2. února 2004

Dámy a pánové,

velmi mě těší, že tu v Praze dnes mohu být. Tato konference je dalším příkladem aktivního zapojení České republiky do debaty o mezinárodní hospodářské politice. Ilustruje i dlouhodobý zájem a závazek MMF podporovat transformační proces v zemích střední a východní Evropy.

Tato konference je velmi aktuální vzhledem k probíhajícímu procesu evropské integrace. Deseti přistupujícím zemím zbývá pouze několik měsíců k plnému členství v Unii. A na obzoru se rýsuje další milník. Po splnění nezbytných podmínek tyto nové členské země dříve či později namísto svých národních měn přijmou euro.

Přistupující země se těší vysokému stupni otevřenosti a integrace s EU. Důsledkem toho, pokud jsou podmínky správné, ohromné potenciální výhody plynoucí z přijetí jednotné měny převáží náklady spojené se vzdáním se nezávislé měnové politiky a samostatného směnného kurzu.

Přínosy jsou dobře známé. Vyplývají z celé řady faktorů, včetně eliminace kurzových rizik, omezení transakčních nákladů a zvýšení transparentnosti ceny a nákladů. Další výhody vyplývají z menší citlivosti ekonomiky vůči vnějším šokům a dalšího snížení rizikové prémie země.

Tyto faktory jsou důležité, ale nejsou jedinou hnací silou evropské měnové integrace. Mezi vysoce integrovanými zeměmi lze změny směnných kurzů v jedné z nich odůvodnit nesymetricky působícími šoky. Často se však nominální kurzy změní vlivem nevhodné domácí politiky. Někdy také bývají považovány za způsob, jak se vyhnout nepříjemným domácím ekonomickým opatřením nebo zvýšit konkurenceschopnost. Měnová integrace mezi partnerskými zeměmi omezila devalvaci v důsledku politických rozhodnutí nebo působení tržních sil – devalvaci, která by byla neefektivní a destabilizující. Z tohoto hlediska je potřeba posuzovat „náklady“ na opuštění směnných kurzů jako ekonomického nástroje v celoevropském kontextu.

Měnová integrace je také důležitou součástí širšího evropského integračního procesu. Jednotná měna slouží jako katalyzátor dalšího pokroku v jiných oblastech integrace (např. dokončení jednotného trhu, zlepšení koordinace hospodářské politiky) a přispívá rovněž k posílení společné „evropské identity“ v rámci Unie.

Tyto úvahy nemají naznačovat, že neexistují žádné náklady spojené s nezvratným trvalým ukotvením směnného kurzu a přijetím měnové politiky Unie. Smlouva proto vyžaduje, aby členské země před přijetím jednotné měny trvale splňovaly konvergenční kritéria. Je to v zájmu jak budoucích, tak stávajících členů. Jak jsme již mnohokrát zdůraznili, Komise bude při posuzování úrovně konvergence postupovat podle zásady rovného zacházení s členskými zeměmi měnové unie a zeměmi přistupujícími. Podmínky nebudou ani mírnější ani přísnější než v minulosti. Nebudou ani zavedena žádná nová kritéria.

Na cestě k přijetí jednotné měny spatřuji tři hlavní výzvy pro politiku přistupujících zemí:

• V rámci přistoupení musí dále posilovat připravenost národních ekonomik na integraci do EU. To znamená provádět politiku přispívající ke skutečné konvergenci. Především bude důležité pokračovat ve strukturálních reformách na trzích výrobků, kapitálu a pracovní síly. To povede ke zvýšení flexibility těchto ekonomik a jejich schopnosti čelit negativním vlivům na ekonomickou aktivitu a zaměstnanost.

• Přistupující země musí reformovat a konsolidovat veřejné finance. V nadcházejících letech to bude představovat značné nároky především na fiskální politiku.

• Na druhou stranu bude fiskální politika muset podporovat úsilí o vyrovnání úrovně s ostatními členskými zeměmi. Týká se to nákladů na dokončení transformačního procesu, na shodu s Acquis a na další investice do infrastruktury.

• Veřejné finance budou ale zároveň muset podporovat makroekonomickou stabilitu opatrností a vyvážeností. Zdravé veřejné finance jsou – i pro nové členské země – předpokladem zvládnutí dlouhodobých rizik spojených se stárnutím populace.

• Za třetí, země potřebují účinnou finanční kontrolu. Musejí ale i pečlivě zvažovat potřebu flexibility směnných kurzů a nezávislosti měnové politiky. Od toho se bude odvíjet jejich strategie účasti ve směnném systému ERM II.

U tohoto posledním bodu bych se rád chvíli zastavil.

Systém ERM II by neměl být považován za pouhou čekárnu před přijetím eura. Je to především nástroj, který má členským zemím, které usilují o přistoupení k jednotné měně, pomoci zavést zdravou hospodářskou a měnovou politiku, které budou podporovat cenovou a kurzovou stabilitu. Kurzový režim by měl být nedílnou součástí celkového ekonomického, finančního a měnového rámce přistupující země. Účast v ERM II může zemím pomoci dosáhnout reálné a nominální konvergence.

Podstatnou součástí systému ERM II je flexibilita. Směnný kurz se může pohybovat a v rámci standardního fluktuačního pásma by nemělo docházet k žádným intervencím. V případě potřeby může být střední hodnota změněna po vzájemné dohodě zúčastněných stran.

ERM II však neumožňuje volně plovoucí kurz. V systému ERM II se kurzy v dlouhodobém horizontu nemají směnné výrazněji pohybovat. I když jsou úpravy centrální parity možné, neměly by být běžnou praxí. Výrazné, trvalé výkyvy a časté úpravy střední hodnoty by naznačovaly, že se trhům nedostává patřičného, pokud vůbec nějakého, vedení s ohledem na závazek státních orgánů provádět politiku směřující ke kurzové stabilitě. Volně plovoucí kurz v rámci ERM II by naznačoval, že směnný kurz stále hraje důležitou roli při absorbování šoků nebo že politika není v souladu s cílem udržet patřičně stabilní směnný kurz.

Avšak u zemí, které jsou stále příliš závislé na flexibilitě směnného kurzu, je potřeba uvažovat o účasti v systému ERM II teprve tehdy, až tato závislost zeslábne. Ze systémového hlediska by účast zemí se zásadně odlišnými cíli mohla fungování systému ERM II zkomplikovat.

Načasování vstupu do systému ERM II a doba trvání účasti v něm je třeba volit s ohledem na naplnění potřeb dané země, případ od případu. Jednou z možností je vstup do systému záhy po přistoupení k EU. Nemusí to však nutně být optimální strategie, zvláště pokud nebyla dostatečně potlačena inflace nebo pokud nevyváženost fiskální politiky narušuje makroekonomickou stabilitu. Kromě toho může být v závislosti na výchozí pozici vhodné prodloužit účast v ERM II na dobu delší než minimálně dva požadované roky.

Rád bych na závěr ještě jednou zdůraznil, že k úspěchu jakékoli strategie ohledně směnného kurzu je nezbytně nutné provést strukturální reformy a zkonsolidovat veřejné finance. Tak budou zajištěny stabilní a vyvážené makroekonomické podmínky. Tím dojde k posílení pružnosti a omezení potřeby směnného kurzu jako nástroje regulace.

Při správném časovém postupu jednotlivých kroků a za předpokladu, že hospodářské politiky přistupujících zemí budou v souladu se zvoleným kurzovým režimem, budeme mít z rozšíření eurozóny prospěch všichni.