PERSPEKTIVY EURA JAKO ČESKÉ MĚNY

(JUDr. PhDr. Michal TOMÁŠEK, DrSc., expert Komerční banky pro Evropskou unii,předseda Komise pro evropskou integraci Bankovní asociace)

Za více než tři roky euro prokázalo, že jeho zavedení bylo nevyhnutelným procesem na cestě k evropské prosperitě. Zavedení hotovostního eura ho jistě zviditelňuje i vůči těm, kdo euro považovali donedávna za podivnou, virtuální měnu. Diskutovat o euru neznamená se jen omezovat na porovnávání měnových kursů vůči dolaru či jenu. Euro je kouskem Evropy v rukou každého Evropana a proto je oprávněné se už nyní zamýšlet, jaký kousek naší národní identity jednou zobrazí Česká republika na euro mincích.

Česko sice není členem měnové unie a euro není naše měna, ale s ohledem na vysokou hospodářskou angažovanost s EU a se zeměmi eurozóny má pro nás euro značný význam. Takoví ukazatelé jako objem zahraničního obchodu s eurozónou, objem devizových rezerv ČNB v eurech či objem devizových transakcích v evropské měně naznačují, že euro zaujímá v našich devizových pozicích asi 60 % podíl. Právě díky tak vysoké angažovanosti eura v české ekonomice je naše měna v podstatě s eurem neformálně svázána. Praktickým důkazem této skutečnosti je vliv kursu eura a dolaru na kurs dolaru k naší měně. Ke konci roku 2001 představovaly v českém pohraničí hotovostní platby v ekvivalentu eura, čili zejména v německých markách, asi 80 % všech hotovostních devizových plateb. Po 1. lednu 2002 je tedy euro určitě po koruně druhým platidlem v Česku. Kdy bude naším prvním platidlem je těžko říci. Předně musíme být členy EU. Pokud by následně Česko splnilo všechny maastrichtská kritéria, pak by bylo do měnové unie zapojeno. Zapojení do měnové unie je dnes součástí acquis communautaire, tedy objemu právních předpisů EU, který musíme přijmout v souvislosti s naším vstupem do EU. Vyhradit si vstup do měnové unie tak, jak to učinily Dánsko a Velká Británie, bylo možné jen při sjednání Smlouvy o EU v roce 1992.

Česká republika ještě tedy po nějakou dobu nebude žít v euru, ale s eurem. Stejně jako bezhotovostní euro rychle zdomácnělo v naší ekonomice, zabydlí se rychle euro hotovostní mezi našim obyvatelstvem. Stejně jako ve Švýcarsku, v Dánsku i jinde ho budou naši obchodníci či hoteliéři přijímat k placení, naši střadatelé v něm budou spořit, investoři investovat a čeští turisté ho budou vozit s sebou všude tam, kam dosud vozili německou marku. Jak se bude blížit vstup do Evropské unie, bude rovněž na pořadu dne otázka, kdy nahradíme naši korunu eurem. Už teď je koneckonců tato otázka často kladena.

Přijetí eura jako české měny je do budoucna nezbytné, ale jeho načasování by mělo být výsledkem pečlivé úvahy. Za situace, kdy naše země potřebuje rychlejší ekonomický růst, kdy se potýkáme s rostoucím trendem zadlužování veřejných financí a kdy boj s inflací rozhodně není zažehnán, bychom měli být vděčni za možnost vykonávat vlastní měnovou politiku s cílem co nejrychlejší konvergence s makroekonomickými parametry měnové unie. K tomu slouží zejména měnový kurs, jakožto jedna z klíčových ekonomických veličin.

Měnový kurs je ovšem veličina proměnná, a proto ani udržování výhod české ekonomiky měnovým kursem není časové neomezené. Manévrovací prostor naší centrální banky se může zužovat třeba přímo úměrně zužování úrokového diferenciálu mezi eurem a korunou. Po vstupu do Evropské unie se, za nějaký čas, může naše neúčast v měnové unii ukázat jako méně výhodná. Třeba až se dostaneme do situace Dánska, kde je koruna závislá na kursu eura a přesto se Dánsko, nejsouc v měnové unii, nemůže účastnit rozhodovacích procesů Evropské centrální banky.

Podle jednoho z maastrichtských konvergenčních kritérií musí být uchazeč o vstup do třetí etapy evropské měnové unie nejméně dva roky účastníky Evropského měnového systému. Tuto podmínku by vzhledem ke stabilitě kursu naší měny k euru nebylo patrně obtížné splnit. Je ovšem třeba splnit i další maastrichtská kritéria. V současné době má Česko největší problém s deficitem veřejných rozpočtů, který v roce 2001 maastrichtská 3 % přesáhl více než dvojnásobně. Zapojení Česká do měnové unie už dva roky po předpokládaném vstupu naší země do EU v roce 2004 nelze považovat za možné. Za hranici optimismu pro vstup do měnové unie lze pokládat rok 2008-2010, za předpokladu, že budou splněna nejen veškerá nominální kritéria konvergence, ale i kritéria reálná, a to v ekonomickém i v právním smyslu:

· Splnění podmínek dle tzv. maastrichtských konvergenčních kritérií,

· Dosažení plné liberalizace volného pohybu kapitálu.

· Náležité fungování liberalizovaného volného pohybu finaNčních služeb - což je už nyní splněno.

· Odbourání překážek volného pohybu v ostatních základních svobodách - což vyvolává pochybnosti v souvislosti se zamýšlenými přechodnými obdobími pro volný pohyb pracovních sil.

· Zajištění institucionálního rámce pro nezávislost centrální banky.

Pokud jde o výši rozpočtového schodku, ukládá Smlouva o ES povinnost sledovat vývoj rozpočtové situace, totiž zda poměr rozpočtového schodku k hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučenou hodnotu (3 %), ale vyjma případů kdy buď poměr klesal podstatně a nepřetržitě a dosáhl úrovně, která se blíží doporučované hodnotě anebo přebytek nad doporučovanou hodnotou je pouze výjimečný a dočasný a poměr zůstává blízko k doporučované hodnotě. Oba předpoklady jsou součásti kritéria rozpočtového schodku a platí alternativně, čili buď je podmínka přípustného rozpočtového schodku splněna jeho absolutní výší do 3 % jeho poměru ke hrubému domácímu produktu anebo je třeba dojít k závěru že rozpočtový schodek podstatně klesal či přesah doporučované hodnoty je výjimečný, dočasný a zůstává k doporučované hodnotě blízko. V případě druhé alternativy je problémem její výklad. Ať už je takový výklad jakýkoliv, Česká republika vykázala za rok 2001 konsolidovaný deficit veřejných rozpočtů kolem 7%, což je téměř trojnásobek stanoveného kritéria. Ani aplikace trendu není na naši situaci použitelná, neboť tento deficit má rostoucí trend a málokdo dokáže odhadnout, kdy se prohlubování rozpočtového deficitu zastaví. Jinými slovy, aplikace článku 104, odst. a Smlouvy o ES na Českou republiku by byla myslitelná jen tehdy, pokud by se růst rozpočtového deficitu zastavil a deficit by se začal snižovat. Avšak i poté by bylo důležité posoudit, zda se snižuje podstatně a náležitě a zda se skutečně přibližuje doporučované hodnotě.

Pokud jde o konsolidovaný veřejný dluh, v případě České republiky ukazovaly odhady Evropské banky pro obnovu a rozvoj za rok 2001 asi 40 % veřejnou zadluženost, vládní ukazatele hovořily asi o 20%. Přestože jsme zdánlivě pod úrovní magických 60%, stanovených Smlouvu o ES, je trend opět růstový, takže interpretace příslušného maastrichtského kritéria v náš prospěch je sporná.

Míra inflace je nejpřísnějším kritériem pro kvalifikaci na členství v měnové unii, z něhož Smlouva o ES nepřipouští žádné výjimky. Je tomu tak proto, že nízká a konsolidovaná míra inflace je základním předpokladem funkčnosti jednotné měnové politiky, na níž je od roku 1999 postavena evropské měnová unie a činnost Evropské centrální banky. Evropská centrální banka od roku 1999 používá příslušné nástroje k udržení nízké míry inflace ve všech dvanácti zemích evropské měnové unie, které jsou pro všechny tyto státy jednotné. Česká míra inflace je přirozeně dlouhodobě vyšší než v měnové unii, což je dáno jak působením cenových deregulací tak o něco vyšším průměrným hospodářským růstem v posledním období.

Za předpoklady zapojení Česka do měnové unie ovšem nelze zdaleka pokládat jen maastrichtská konvergenční kritéria a institucionální ustanovení o Evropské centrální bance. Další právní kritéria nutno hledat v naplnění podmínek jednotného trhu EU. Dosažení podmínek jednotného trhu EU je nejen základním předpokladem členství v EU podle tzv. "kodaňských kritérií" z roku 1993, ale také nezbytným předstupněm zapojení do měnové unie. Měnová unie nemůže bez úspěšného fungování vnitřního trhu vůbec vzniknout. Jednotný trh, jehož bylo mezi tehdejšími členskými státy tehdejších ES dosaženo k 1. lednu 1993 sestává jak známo ze čtyř základních svobod: volného pohybu zboží, volného pohybu pracovníků, volného pohybu kapitálu a plateb a volného pohybu služeb.

Za základní předpoklady měnové unie je podle tradičního pojetí dlužno brát zejména volný pohyb kapitálu a plateb a volný pohyb služeb, zejména služeb finančních. Modernější poznatky docházejí nicméně k závěru, že jednotlivé základní svobody vnitřního trhu jsou dnes již do té míry propojeny, že lze těžko vydělovat jen některé z nich vůči svobodám jiným. Nový jednotný trh, založený 1. lednem 1993 je totiž parametricky na vyšší úrovni než jeho předchůdce trh společný a není tudíž možné vydělovat příliš mnoho výjimek a přechodných opatření aniž by došlo k distorzi všech základních svobod. V rámci jednotného vnitřního trhu jsou jednotlivé oblasti už natolik integrovány a postaveny pod kontrolu orgánů EU, že jakékoliv narušení v rámci jedné základní svobody může "doutnákovým efektem" nastartovat erozi v oblasti jiných základních svobod. Tento argument zesiluje i těsnější integrací v rámci měnové unie.

Nejdůležitějšími základním svobodami, jejichž naplnění předpokládá vznik měnové unie jsou bezesporu volný pohyb kapitálu a volný pohyb služeb, zejména služeb finančních. Pro značnou provázanost základních svobod dnešní EU je ovšem třeba zkoumat, zda výjimky a přechodná období, které se v rámci vyjednávání našeho vstupu do EU v obou uvedených základních svobodách sjednávají, nebudou v důsledku značené vzájemné propojenosti základních svobod znamenat takovou míru distorze vnitřního trhu, která zbrzdí náš vstup do měnové unie. Dále je tu otázka, zda zamýšlená přechodná období i v jiných zásadních svobodách, které na první pohled s měnovou unií nesouvisejí, zejména v oblasti volného pohybu pracovníků, nakonec neovlivní i zapojení do měnové unie.

Mezi námi a EU platí omezení volného pohybu kapitálu v oblasti prodeje nemovitostí cizincům. Ve věci omezení prodeje půdy obecně nejde ani tak výjimku či přechodné období, ale spíše o jejich protiklad k základní koncepci hospodářské a měnové unie. I pokud by byla ČR úspěšná při sjednání přechodného období, pak by takové přechodné období znamenalo, že buď nemáme vážný úmysl stát se členem hospodářské a měnové unie ještě několik let po vstupu do EU, anebo že ve skutečnosti počítáme s přechodným obdobím jen na dobu nezbytnou pro přípravu na vstup do měnové a hospodářské unie, tedy nejméně na dva roky. V každém případě pro úspěšné sjednání takového přechodného období by musely převážit důvody politické nad důvody čistě právními.

Zařazovat volný pohyb pracovníků mezi právní podmínky zapojení země do měnové unie je sice poněkud nekonvenční, nicméně v poslední době je i tato otázka předmětem řady teoretických diskusí. V průběhu jednání o vstupu ČR do EU byly totiž některými členskými státy, zejména sousedním Německem a Rakouskem, vzneseny požadavky na přechodné období pro volný pohyb českých pracovníků do těchto zemí. Nabízí se tu otázka, zda po našem přijetí za člena Evropské unie, pokud budou ještě po sedm let platit přechodná období pro volný pohyb pracovníků, byť jen s některými státy, můžeme plně požívat všech výhod vnitřního trhu a zda to nebude mít vliv na naše zapojení do měnové unie, resp. zda to naše zapojení do měnové unie neodloží.

Cesta Česka k zavedení eura je tak asi delší než se na první pohled jeví. Jde jen o to, zda dokážeme před zapojením do eurozóny využít všech výhod, které nám neúčast v projektu společné měny přinese, ku prospěchu růstu naší ekonomiky a tím i snazšího přechodu na jednotnou měnu.

[Zdroj: Delegace Evropské komise v ČR]