Pěstitelé kávy mají vrásky. Ceny jdou dolů

Loňský rok byl pro obchodníky s kávou nejhorším od konce druhé světové války. Výnosy byly rekordně malé; tradiční africké a jihoamerické pěstitele kávy likvidují Světová banka a její programy. Podle prvního pohledu se v hamburském "Speicherstadtu", evropském centru obchodu s kávou, nic nezměnilo. Lodě stále dovážejí z Jižní Ameriky tuny kávových zrn, které se v hanzovním městě dočkají sušení a následného pražení. Ale od roku 1990, kdy se cena kávy začala pomalu propadat, se hodně událo.

Podle Winfrieda Tiggese, předsedy německého Spolku pražíren, se dostaly právě velké pražírny do víru nízkých cen, za které nyní supermarketové řetězce kdysi hodnotnou kávu levně rozdávají. S Tiggesem souhlasí i Arthur Darboven, šéf jednoho z největších prodejců kávy v Německu.

Hlavním problémem je jak pro pražírny, tak i pro obchodníky s kávou cena. Jde přitom o cenu kávy na světových trzích a zároveň o cenu, kterou požadují zákazníci v supermarketech. Obě jsou příliš nízké, i když to přímo nesouvisí. Od jara 2003 cena kávy sice opět pomalu roste, ale maloobchodní cena pořád klesá. Podle Hermanna Arnolda, obchodního ředitele společnosti Melitta, byl loňský rok, co se týče výnosu z prodeje kávy, nejhorším od konce druhé světové války. Toto tvrzení potvrzují i statistická čísla. Zatímco se v Německu v roce 1998 prodávalo půl kila kávy za přibližně čtyři eura, v loňském září poklesla cena až na 2,75 eura.

Levné supermarkety

Důvodem propadu cen nejoblíbenějšího nápoje většiny Evropanů je, že se stal předmětem cenového boje velkých supermarketových řetězců. Stále se jim daří lákat zákazníky do nových obchodů obzvlášť nízkou cenou kávy. Velkoobchodníci s kávou jako Jacobs Suchard, Tchibo a Melitta ale bojují o každé procentuální zvýšení podílu na trhu. Koncern Kraft, do kterého společnost Jacobs Suchard patří, dokonce čelil podezření, že svou nejlepší kávu schválně levně prodává obchodním řetězcům, aby si udržel první místo na německém trhu.

Podle Tiggese by musela cena za půl kila kávy stoupnout minimálně o padesát centů, aby se na kávě zase dalo vydělat, ale nikdo nechce být prvním, který za tak napjaté situace na trhu se zvýšením přijde. Navíc bojují velkovýrobci kávy se zvýšenou cenou ropy, která se promítá především do procesu pražení kávy a do výroby umělohmotných obalů. Klesá také obliba a tím i spotřeba kávy na hlavu, a to z osmi kil v roce 1989 na šest v roce 2004.

Jak Arthur Darboven tvrdí, je třeba nová koncepce prodeje. Podle něho nelze prodávat pouze kávu, ale musí se s ní prodávat i kus životního stylu. Za to jsou lidé údajně i ochotni platit víc. Jak Darboven tvrdí v reklamě, káva musí být něco sexy.

Nízká cena na světových trzích a s tím stoupající tlak na pěstitele způsobuje další snížení kvality. Aby se docílilo dobré ceny, sklízí se často ještě nezralá zrna a ve sklizni skončí i hodně kamenů nebo větví.

Na pěstování kávy závisí osud 25 milionů lidí na celém světě. Jenže kávové plantáže ve Střední Americe jdou ke dnu. Nadprodukce způsobuje nízké ceny. Důvodem této nadvýroby byly programy Světové banky, které povzbudily země jihovýchodní Asie, aby začaly pěstovat kávu. Následkem této politiky je fakt, že se Vietnam, kde ještě před 20 lety nerostl jediný kávovník, stal v roce 2003 druhým největším dovozcem kávy do Německa hned za Brazílií. Ani afričtí, ani jihoameričtí pěstitelé přitom nemohou s nízkými náklady Vietnamců a dalších asijských výrobců soupeřit, přičemž se cenový vír na světových trzích dále zrychluje.