Politický systém Litvy

Litevská republika tvoří spolu s Estonskem a Lotyšskem takzvané Pobaltí, které je povšechně vnímáno jako jakýsi jednolitý celek. Tento pohled je však velmi povrchní a zavádějící. Právě v otázce politického a ústavního uspořádání, kterou se zabývá tento článek, nemůže být o jednolitosti ani řeči. Litva se svým politickým a ústavním systémem od Estonska a Lotyšska značně odlišuje.

Formování ústavního systému

Litva prošla na počátku devadesátých let 20. století komplikovaným, ale velmi zajímavým vývojem, který je v podmínkách středovýchodní Evropy nezvyklý. Dne 11. března 1990 přijala litevská Nejvyšší rada Deklaraci nezávislosti, ve které mimo jiné prohlásila, že akty nezávislosti a suverenity z let 1918 - 1920 nikdy nepozbyly platnosti a stanoví právní a ústavní základ státu. Stejného dne litevský parlament rozhodl o neplatnosti zrušení ústavy z 12. května 1938 sovětskými okupanty a zrušil platnost a účinnost Ústavy Litevské SSR z 20. dubna 1978 a Ústavy SSSR ze 7. října 1977 na litevském území. Současně parlament reaktivoval ústavu z roku 1938.

Reaktivace ústavy z roku 1938 byla ale jen symbolickým aktem, protože s ohledem na její zastaralost byla ten samý den (11. března) pozastavena její účinnost a schválena prozatímní ústava, která byla kompilací článků sovětské ústavy a ústav předsovětských (meziválečných). Nejen symbolický význam mělo následné přejmenování státu na Litevskou republiku a definování země jako suverénního a nezávislého státu. Řádná ústava pak byla parlamentem přijata 13. října 1992 a definitivně vstoupila v platnost po kladném výsledku referenda, které proběhlo 25. října 1992 (pro se vyslovilo 56,76% zúčastněných; volební účast dosáhla 75,25% oprávněných voličů). Současně přestala platit prozatímní ústava z 11. března 1990.

Litva patří do skupiny postkomunistických zemí, které po krátkém přechodném období přijaly novou ústavu relativně rychle. Zajímavá a v podmínkách středovýchodní Evropy nezvyklá je ona kombinace navrácení se k předválečným ústavním principům a současného schválení prozatímní ústavy. Důraz na předválečnou státnost je pro Pobaltí signifikantní. Estonsko se také vrátilo k předválečné ústavě z roku 1938, ale již méně symbolicky, protože platila až do schválení nové ústavy v roce 1992. Nejdůslednější je Lotyšsko, které se k předválečné ústavě vrátilo po vyhlášení nezávislosti v roce 1990 také, ale definitivně. Lotyšská ústava z roku 1922 platí dodnes a v devadesátých letech byla doplněna o některé nové články.

Ústava a typ politického režimu

Litevská ústava je podle článku 150 tvořena třemi akty: samotnou ústavou, ústavním zákonem o litevském státě z 11. února 1991 a ústavním aktem o nepřistupování Litevské republiky k postsovětským východním svazkům z 8. června 1992. Toto neobvyklé řešení je dáno známými historicko-politickými zkušenostmi Litvy.

Samotná ústava se skládá ze čtrnácti kapitol a 154 článků. Je to ústava rigidní, což znamená, že její eventuální změna není rychlým a jednoduchým procesem. Návrh na změnu ústavy předkládá nejméně čtvrtina všech poslanců nebo 300 000 občanů. O návrhu se v parlamentu hlasuje dvakrát (s odstupem 3 měsíců) a při obou hlasováních musí být dosaženo dvoutřetinové většiny všech poslanců. Neschválený návrh může být znovu předložen až po roce. Některé články mohou být měněny jen cestou referenda.

Litevská ústava klade velký důraz na republikánský a demokratický charakter státu a zejména na jeho nezávislost a také na suverenitu litevského národa. To je, podobně jako v případě Estonska a Lotyšska, opět důsledek historických zkušeností Litvy. Charakteristickým rysem ústavy je nejasné vymezení mocenských principů a vztahů a organizace nejvyšších státních orgánů. Takové řešení je typické pro ústavy poloprezidentských režimů. Fungování těchto režimů je totiž v souladu s teorií a praxí poloprezidencialismu určeno méně ústavními články a více politickou situací v zemi. Litva se skutečně svým ústavně-politickým uspořádáním blíží poloprezidencialismu, čímž se zásadně odlišuje od typicky parlamentních režimů Estonska a Lotyšska.

Litevský poloprezidentský režim je především výsledkem kompromisu mezi zastánci parlamentního a prezidentského režimu v ústavní komisi parlamentu, která projekt ústavy připravovala. Svoji roli rovněž sehrál historický vývoj. Litva byla podle ústavy z roku 1922 parlamentní republikou. Pozdější autoritativní režim, nastolený v roce 1926, posiloval v několika ústavních změnách prezidentské prvky, přičemž tato tendence vyvrcholila v ústavě z roku 1938, kterou Litva symbolicky reaktivovala v roce 1990.

Parlament, prezident a vláda

Litevský ústavní systém se opírá o dva základní kameny, jejichž legitimita pochází od lidu. Jsou jimi parlament a prezident. Litevský parlament (Seimas) je jednokomorový a má 141 členů, volených v přímých a všeobecných volbách na čtyřleté volební období. Prezident je rovněž volen v přímých a všeobecných volbách a jeho volební období je pětileté s možností jednoho znovuzvolení. Hlavním úkolem parlamentu je ústavodárná a zákonodárná činnost a má některé nezanedbatelné kreativní kompetence (jmenuje šéfa státní kontroly, šéfa centrální banky, soudce ústavního a nejvyššího soudu). Zákonodárného procesu se účastní i prezident, jenž disponuje zákonodárnou iniciativou a právem veta pro návrhy zákonů (nemůže ale vydávat dekrety s mocí zákona). Prezident je hlavou státu a vrchním velitelem ozbrojených sil. Disponuje dále, a to je velmi důležité, reálnou výkonnou mocí, zejména v zahraniční politice.

Mezi parlamentem a prezidentem existuje systém vzájemně omezujících vztahů, který zabraňuje vzniku situace, kdy by jedna instituce dominovala nad druhou. Prezident může za jistých okolností rozpustit parlament, naopak parlament může za jistých okolností vypsat předčasné prezidentské volby (v obou případech nikoli svévolně). Prezident může rozpustit parlament v případě, že ten udělí vládě votum nedůvěry nebo dlouhodobě odmítá udělit jí votum důvěry. Naopak parlament může třípětinovou většinou vypsat předčasné prezidentské volby, a to do 30 dnů od své první schůze po zvolení v předčasných parlamentních volbách, to jest po předchozím rozpuštění parlamentu prezidentem. Tento systém vztahů favorizuje spíše výkonnou moc, to znamená prezidenta (a zprostředkovaně také vládu) na úkor parlamentu.

Prezident není za své činy politicky odpovědný, ale je odpovědný ústavně. To znamená, že může být zbaven funkce v případě porušení ústavy, zákonů nebo slibu. Politickou odpovědnost oproti tomu nese vláda, a to před parlamentem. Premiéra jmenuje a odvolává prezident, ale pouze se souhlasem parlamentu. Ministry jmenuje a odvolává prezident na návrh premiéra. Nově jmenovaný premiér informuje parlament o složení nové vlády a vládním programu a žádá o vyslovení důvěry, bez níž vláda nemůže začít fungovat. Parlament navíc může kdykoli vyslovit vládě nebo jednotlivě každému jejímu členovi nedůvěru. Vláda administruje v zemi a koordinuje činnost ministerstev. Premiér reprezentuje vládu a řídí její činnost.

Ústavní soud

Ústavní soud se skládá z devíti soudců jmenovaných parlamentem na dobu devíti let, a to bez možnosti znovuzvolení. Tři z nich jsou jmenováni na návrh prezidenta, tři na návrh předsedy parlamentu a tři na návrh předsedy nejvyššího soudu. Každé tři roky je obměňována třetina jeho složení. Ústavní soud dohlíží na ústavnost zákonů a mezinárodních smluv a na ústavnost a zákonnost všech ostatních právních aktů. Dále rozhoduje o stížnostech proti průběhu parlamentních a prezidentských voleb a ve věci ústavní odpovědnosti ústavních činitelů.

Volební systém

Již bylo uvedeno, že jak parlament, tak i prezident jsou voleni v přímých a všeobecných volbách. Parlament je volen smíšeným volebním systémem. Ze 141 mandátů je 71 voleno dvoukolovým většinovým systémem v jednomandátových volebních obvodech, přičemž volby jsou v každém obvodě platné jen tehdy, dosáhne-li v něm volební účast 40%. Zbylých 70 mandátů je voleno proporčně v jednom celostátním sedmdesátimandátovém volebním obvodě. Zde se pro přepočet hlasů na mandáty používá metoda největšího zbytku (Hareova kvóta) a platí tu 5% volební klausule pro politické strany a 7% volební klausule pro koalice stran. V proporční části je vyžadována minimálně 25% volební účast, jinak volby nejsou platné. Parlament je považován za zvolený, pokud je naplněn alespoň ze tří pětin.

Prezident je volen dvoukolovým většinovým volebním systémem. Kandidát je zvolen, jestliže v prvním kole získá při minimálně padesátiprocentní účasti nadpoloviční většinu hlasů. Pokud nebylo v prvním kole dosaženo alespoň padesátiprocentní účasti, je zvolen kandidát, který získal většinu hlasů, ale ne méně než třetinu hlasů všech oprávněných voličů. V případě nezvolení žádného kandidáta v prvním kole se po 14 dnech koná kolo druhé, do kterého postupují dva kandidáti s největším počtem hlasů z kola prvního. Ve druhém kole je zvolen kandidát s prostou většinou hlasů.

Stranický systém

Litevský stranický systém prošel na počátku devadesátých let vývojem, který pozměnil jeho podobu. Zpočátku byl charakteristický historicky determinovanou bipolaritou, kdy na jedné straně byl pól podporující nezávislost a na straně druhé pól vystupující proti nezávislosti. První pól zosobňoval zejména Sajudis, který vznikl v červnu 1988. Sajudis byl obdobou všelidového hnutí (uskupení typu fórum) a zastřešoval mnoho odlišných politických proudů, od představitelů protikomunistické opozice až po reformní komunisty. Druhý pól ztělesňovaly především Komunistická strana Litvy (hlavně zpočátku; postupně v ní získali převahu reformátoři, kteří začali prosazovat myšlenku národního obrození Litvy) a Komunistická strana Sovětského svazu. Vliv ostatních (nekomunistických) stran byl slabý a tyto strany do velké míry závisely na Sajudisu.

Po parlamentních volbách v roce 1990 nastala dezintegrace Sajudisu a postupem času se systém politických stran více fragmentoval a polarizoval. Od parlamentních voleb v roce 1992 je litevský stranický systém multipartistický, spíše silněji polarizovaný a fragmentovaný (v parlamentu se vždy nacházelo více jak 10 politických stran). Je dále značně proměnlivý, což je ovšem charakteristický rys většiny středoevropských a východoevropských stranických systémů. Od počátku se vyznačuje střídáním levice a pravice u moci. Parlamentní volby v roce 1992 vyhrála postkomunistická levice (Litevská demokratická strana práce, LDDP), v roce 1996 zvítězilo pravicové uskupení Vlastenecký svaz - Litevští konzervativci (TS, LK). Konečně, parlamentní volby v roce 2000 se nesly ve znamení vítězství levicové Sociálně demokratické koalice (skládající se především z LDDP a Litevské sociálně demokratické strany (LSDP), které se v roce 2001 sloučily do jedné silné strany s názvem Sociálně demokratická).

V rámci středovýchodní Evropy je Litva řazena do relativně úzké skupiny konsolidovaných demokracií, zemí, ve kterých došlo k naplnění obsahu demokracie, tedy k dosažení stavu, kdy demokraticky zvolení vládci skutečně demokraticky vládnou. Demokratické uspořádání je rovněž akceptované většinou společnosti. Někteří badatelé tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi typem politického režimu a otázkou dosažení demokratické konsolidace, a to převážně ve prospěch parlamentních režimů na úkor režimů prezidentských či poloprezidentských. Litva je zajímavým příkladem, který tuto tezi nepotvrzuje. Litevský poloprezidencialismus se nestal překážkou demokratické konsolidace Litvy. Demokratický politický systém tam funguje relativně uspokojivě a neprojevují se v něm autoritativní tendence.

Michal Kubát(1975) působí na Katedře ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a na Katedře politologie Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni.