Politický systém Malty

Strategická poloha Maltských ostrovů způsobila, že se tyto ostrovy ve Středozemním moři stávaly křižovatkami historie a často i jablkem sváru. Po celá staletí na ně žádostivě hleděly národy, které měly ve Středozemním moři své ambice a chtěly zde získat moc. Posledním z těchto národů byla Velká Británie. Malta jako významná námořní základna se středem pozornosti Britů stala počátkem 19. století.

Vytváření politického systému

Pařížskou smlouvou z roku 1814 se Malta stala korunní kolonií Velké Británie. Jejím prvním guvernérem a nejvyšším velitelem byl jmenován sir Thomas Maitland. Ten rozpustil tradiční samosprávu a zavedl rozsáhlé reformy, aby uvedl maltský právní systém do souladu s anglickým. Staré praktiky nicméně často nadále přetrvávaly. Otevřením Suezského kanálu v roce 1869 získalo souostroví zcela mimořádný význam a Malta se stala jedním z hlavních přístavů na námořní cestě mezi Velkou Británií a Indií.

První desetiletí 19. století ostrovu přinesla počátek moderního politického vývoje. Obyvatelé Malty se vcelku ochotně podvolili britské správě, část z nich však Britům zazlívala, že nemá možnost mluvit do správy svého vlastního ostrova. Během prvních 35 let britské vlády na Maltě byla správa ostrova výhradní záležitostí britského guvernéra. Za administrativy sira Thomase Maitlanda (1813 - 1824) byl publikován sborník zákonů a zavedena svoboda tisku. V roce 1835 byla založena Rada kabinetu, kterou tvořili pouze přední místní občané. Jejím úkolem bylo poskytovat rady guvernérovi.

V roce 1849 dali Britové Maltě první ústavu. Podle ní se Rada kabinetu skládala z deseti nominovaných a osmi volených kandidátů. První volby se konaly v roce 1849 a mezi zvolenými kandidáty byl i reprezentant ostrova Gozo, Adrian Dingli. Dingli byl později zvolen královským zástupcem a v roce 1880 nejvyšším soudcem. V prosinci 1887 vstoupila v platnost nová ústava, která nahradila ústavu z roku 1849. Podle ní měla Rada kabinetu dvacet členů, z toho čtrnáct volených. Nová ústava však měla velmi krátkou životnost. Kvůli potížím, které vyvstaly v souvislosti s jazykovou otázkou, byla 3. června 1903 zrušena a nahrazena novou, podobnou té z roku 1849.

Léta nespokojenosti

Během první světové války sloužila Malta jako námořní a nemocniční základna. Proto byla označována jako "zdravotní sestra Středomoří" (Nurse of the Mediterranean). Na konci války, v listopadu 1918, na ostrově převažovala nespokojená nálada. Příčinou byla politická situace, nezaměstnanost a vysoké ceny potravin. V únoru 1919 se sešlo Národní shromáždění pod předsednictvím Filippa Sceberrase a požádalo o provedení určitých změn v ústavě. Jako důsledek přetrvávající politické i hospodářské nespokojenosti vypukly 7. června 1919 na ostrově pouliční bouře, při kterých zpanikaření britští vojáci zabili čtyři lidi. Britská vláda nakonec Malťanům umožnila podílet se na správě ostrovů.

Nová ústava z roku 1921 vytvořila diarchický systém vlády. Maltské shromáždění mělo na starosti vnitřní záležitosti ostrova, zatímco britská imperiální vláda si prostřednictvím svého guvernéra ponechávala kontrolu nad obranou a zahraničními záležitostmi. Volby v roce 1921 vyhrála strana Unione Politica, která se později přeměnila v dnešní Národní stranu. Prvním ministerským předsedou se stal Joseph Howard. Pro meziválečné období byla charakteristická ekonomická recese a politický zmatek (ústava byla v roce 1930 prohlášena za neplatnou, o tři roky později vešla opět v platnost). Zároveň přibývalo napětí ve vztazích s Itálií.

Ve třicátých letech se na Maltě mluvilo italsky a maltsky. Italština byla jazykem horních vrstev a používala se i u soudů. Maltština (Malti) byla každodenním jazykem obyčejných lidí, ale stále více lidí mluvilo i anglicky. V roce 1934 Velká Británie nařídila, že maltština bude jazykem soudnictví, a dvěma oficiálními jazyky na ostrově se staly maltština a angličtina.

Maltská pevnost

Po vypuknutí druhé světové války neměla Velká Británie zprvu jasno v tom, jak strategický význam Malty využít. Výsledkem této nerozhodnosti londýnské vlády byla nepřipravenost Malty v okamžiku, kdy 10. června 1940 do války vstoupila Mussoliniho Itálie. Malta se stala účinnou opevněnou "letadlovou lodí", základnou pro bombardování nepřátelského loďstva. 15. dubna 1942 britský král Jiří VI. odměnil Maltu jedním z nejvyšších britských občanských řádů, Křížem svatého Jiří. Druhá světová válka zanechala ostrovy zničené a rozbombardované, obyvatelstvo bylo na pokraji vyhladovění.

Získání nezávislosti: 21. září 1964

Velká Británie poskytla po válce Maltě finanční pomoc a plány na rekonstrukci. Maltská ekonomika se postupně stabilizovala a zvýšila se také životní úroveň ostrovanů.Výrazem snahy o nezávislost bylo přijetí nové ústavy v roce 1947, která zachovávala diarchický systém vlády. Zaručovala Maltě autonomii ve vnitřních záležitostech, jednokomorový systém a volební právo mužům a ženám nad 21 let. Obrana, přistěhovalectví, smlouvy, poštovní cenzura apod. se pokládaly za tzv. vyhrazené záležitosti (reserved matters), kde rozhodovací pravomoci měla Británie.

V roce 1955 se konaly všeobecné volby a ministerským předsedou se stal Dominic Mintoff. Ten přednesl plán na vytvoření politické, sociální a ekonomické unie Malty s Velkou Británií. Při všeobecných volbách v roce 1962 ale většina voličů volila ty politické strany, které žádaly nezávislost. Národní strana tak získala většinu a ministerským předsedou se stal její vůdce Borg Olivier. Krátce po volbách byly k ústavě připojeny pozměňovací dodatky.

20. srpna 1962 Olivier formálně požádal Velkou Británii o nezávislost pro Maltské ostrovy. Konference o nezávislosti Malty začala v Londýně 16. července 1963. Jednání se zúčastnili zástupci všech maltských politických stran. Výsledkem rozhovorů bylo Společné prohlášení, v němž se pravilo, že ministerský předseda Olivier předloží návrh nové ústavy parlamentu a poté jej schválí maltští voliči v referendu.

Referendum se konalo v květnu 1964 za účasti 129.649 (82,6 procenta) oprávněných voličů. Pro nezávislost se vyslovilo 65.714 voličů (50,7 procenta hlasů). Po referendu ministerský předseda Olivier odletěl zpět do Londýna, aby projednal ústavu, finanční pomoc a smlouvy o obraně. Bylo dohodnuto, že britské vojenské síly zůstanou na ostrovech po dobu deseti let, za což britská vláda poskytne 50 milionů liber na ozdravení a rozvoj maltského hospodářství. 23. července 1964 schválila maltská sněmovna reprezentantů návrh ústavy a den vyhlášení nezávislosti byl stanoven na 21. září téhož roku. Malta se stala demokratickou konstituční monarchií v rámci Commonwealthu a královna Alžběta byla jmenována královnou Malty. 13. prosince 1974 byla revidována maltská ústava a Malta byla prohlášena republikou. Poslední britské jednotky opustily ostrovy v dubnu 1979, jejich odchod znamenal konec sporů mezi Británií a maltskou vládou, byl to ale i byl konec britské finanční pomoci.

Malta jako svobodná republika

Malta projevila okamžitě po získání samostatnosti velký zájem o začlenění do evropských struktur. Už v roce 1965 se stala členem Rady Evropy. V prosinci 1970 podepsala Maltská republika asociační dohodu s Evropskými společenstvími. Od roku 1987, kdy ve volbách po jedenadvaceti letech opět zvítězila Národní strana (v zemi je dvoustranický systém), snahy o integraci do Evropy ještě zesílily a vyvrcholily podáním přihlášky do Evropských společenství v roce 1990. Avšak v říjnu 1996, ještě než přístupová jednání vůbec začala, utrpěla Národní strana porážku v parlamentních volbách a vlády se po devíti letech opět ujali maltští labouristé, kteří již během volební kampaně varovali před možnými důsledky eventuálního vstupu do Unie. Evropská unie v reakci na změnu politiky maltské vlády vůči EU pozastavila tzv. strukturovaný dialog, který měl vést k začlenění Malty do Unie.

Politická nestabilita na Maltě, kdy vládní Labouristická strana disponovala v jednokomorovém parlamentu (65 členů) většinou jediného hlasu, přinutila vládu vypsat předčasné volby. Volby z 5. září 1998 přinesly porážku labouristů a následnou revizi politiky vůči EU. Nová vláda Národní strany neváhala a hned v září 1998 obnovila maltskou žádost o členství v Evropské unii s odůvodněním, že je nutné dohnat časovou ztrátu způsobenou několikaletým přerušením kontaktů s Unií. Kromě toho se nový ministerský předseda Edvard Fenech-Adami zavázal, že Malťané budou mít možnost vyjádřit se k otázce členství v EU v referendu. Referendum, které není právně závazné, se uskutečnilo 8. března 2003. Vstup do EU v něm podpořilo 53% voličů.

Výkonná moc

Výkonná moc na Maltě je v rukou prezidenta a vlády, v jejímž čele stojí ministerský předseda.

V prosinci 1974 byla Malta vyhlášena parlamentní republikou, avšak dodnes zůstává členem Commonwealthu. Podle ústavy z roku 1974 je hlavou státu prezident, jeho funkce má však převážně reprezentativní charakter. Prezidentské pravomoci jsou poměrně omezené, hlavní úkoly jsou následující: jmenuje ministerského předsedu (tím se stává předseda politické strany, která získala většinu křesel v parlamentu) a na jeho návrh pak členy vlády, podepisuje přijaté zákony, svolává a rozpouští parlament. V případě války nebo jiných neobvyklých událostí musí prezident vládnout podle rad ministerského předsedy a ministrů. Maltského prezidenta volí jednokomorový parlament a jeho funkční období je pětileté.

Hlavním představitelem výkonné moci je kabinet, v jehož čele stojí ministerský předseda. Od roku 1998 je jím vůdce Národní strany Eddie Fenech-Adami. Vedle řízení vlády má premiér pravomoc jmenovat a odvolávat jednotlivé členy vlády. Ministři jsou vybíráni z členů jednokomorového parlamentu.

Zákonodárná moc

Zákonodárnou moc tvoří jednokomorový parlament, který je rozhodujícím legislativním orgánem. Parlament se skládá z prezidenta parlamentu a sněmovny reprezentantů. Sněmovnu v současnosti tvoří 65 poslanců volených na základě poměrného volebního sytému (single transferable vote) ve třinácti volebních obvodech. Počet poslanců ve Sněmovně musí být liché číslo, dělitelné počtem volebních obvodů. Volební období je pětileté. Právo volit má každý občan Maltské republiky, který v den voleb dosáhl osmnácti let věku. Z hlasování jsou vyloučeny osoby nezpůsobilé například z důvodu mentální choroby a odsouzenci na doživotí.

Během prvního zasedání nově zvolené sněmovny je jmenován tzv. Speaker. Podle ústavy je Speaker volen buď z řad nově zvolených poslanců parlamentu, anebo z těch členů politických stran, kteří byli nominováni do parlamentních voleb, ale nebyli do parlamentu zvoleni.

Zasedání parlamentu se podle ústavy koná minimálně jednou do roka. Prezident může tzv. prezidentskou proklamací zasedání přerušit, posunout nebo parlament zcela rozpustit. V případě války může být funkční období parlamentu prodlouženo na dobu nezbytně nutnou.

Stranický systém

Maltský stranický systém je - stejně jako britský - považován za prototyp dvoustranického systému, kde dochází k pravidelné alternaci dvou nejsilnějších politických stran. Na ostrovech dominují dvě tradiční politické strany: konzervativní proevropská Národní strana a sociálně zaměřená protievropská Labouristická strana. Obě strany vznikly již na počátku 20. století. Třetí "nejsilnější" stranou, založenou až v roce 1989, je Strana zelených. Zelení tradičně podporují vstup Malty do EU. V porovnání s Národní stranou a labouristy však hrají téměř zanedbatelnou politickou roli: v posledních parlamentních volbách v roce 1998 dosáhli 1,2%. Účast ve všeobecných volbách je velmi vysoká, pravidelně dosahuje okolo 98 procent. Politická loajalita voličů je neochvějná a neměnná. Dochází sice k víceméně pravidelnému střídání vlád, ale vítězná strana má vždy jen o pár křesel v parlamentu víc.

Před volbami v květnu 1987 byla maltská ústava pozměněna tak, aby ta politická strana, která získá ve všeobecných volbách víc než 50 procent hlasů, získala většinu křesel ve Sněmovně a vytvořila vládu. Labouristická vláda navrhla tento ústavní dodatek Národní straně, která byla v období 1971 - 1987 v opozici, výměnou za dohodu o dvou dalších ústavních dodatcích: první změnou si Labouristická strana vymínila neutralitu a politiku neangažovanosti a druhým dodatkem zakázala cizí zasahování do maltských voleb. Labouristy tradičně podporují odborové svazy, z nichž největším je Všeobecný odborový svaz.

Funkce ombudsmana byla na Maltě zřízena v roce 1989. Tohoto nezávislého úředníka maltského parlamentu volí prezident republiky a minimálně dvě třetiny poslanců Sněmovny. Lidé se na něj mohou obracet, když se domnívají, že se vůči nim správní úřady zachovaly protiprávně. Ombudsman ale nemůže řešit stížnosti například na nevládní organizace, prezidenta republiky, kabinet a na parlament.