Povedou Finsko dvě ženy? Výsledek voleb napovídá, že k prezidentce přibude i premiérka

V neděli 16. března 2003 rozhodovali finští voliči o novém složení parlamentu - Eduskunty. Průzkumy veřejného mínění dlouhodobě předpovídaly těsný souboj dvou největších politických stran, vládnoucí sociální demokracie (Suomen Sosialidemokraattinen Puolue - SDP) a opozičního Finského středu (Suomen Keskusta - KESK). V týdnu před volbami se jejich preference přiblížily na desetiny procent a tak všichni s napětím očekávali rozhodnutí voličů. Zůstane vše při starém, nebo k současné prezidentce Tarje Halonenové přibude i premiérka Anneli Jäätteenmäkiová, předsedkyně vítězné strany?

Finský střed dosáhl výsledku 24,7% a získal tak 55 mandátů, tedy o sedm víc než v předešlém parlamentu. Jednání o sestavení nové vlády se tak ujme předsedkyně KESK - Anneli Jäätteenmäkiová (48). K vítězům voleb ale můžeme zařadit i sociální demokracii, která si s 22,9% polepšila o 2 křesla (53 míst oproti 51 v roce 1999).

Na nárůst podpory obou stran naopak doplatilo třetí největší politické uskupení - Národní koaliční strana (Kansallinen Kokoomus - KOK), která ze svých 46 křesel ztratila šest. Ztráty utrpěla i Švédská lidová strana (Svenska Folkepartiet i Finland - SFP), která křesel získala osm (oproti jedenácti z roku 1999). Úspěch mohli slavit i Zelení (Vihreä Liitto - VIHR), kteří mají o tři křesla víc (celkem čtrnáct) a strana Praví Finové (Perussuimalaiset - PS) se třemi křesly (plus dvě). Levicová aliance (Vasemmistoliitto - VAS) bude mít v parlamentu o jedno křeslo míň (devatenáct). Křesťanští demokraté (Suomen Kristillidemokraatit - KD) ztratili tři křesla (z deseti).

Finové chtějí změnu

Do dvousetmístného parlamentu kandidovalo celkem 2.029 kandidátů a osmnáct politických stran. Poslanci jsou voleni na čtyři roky v přímých volbách na základě poměrného systému v patnácti volebních obvodech. Zvláštností finského systému je, že voliči si nevybírají z kandidátských listin, ale volí pouze individuálního kandidáta. Volič vybere číslo přidělené svému kandidátovi (seznam kandidátů, kde je každému přiřazeno identifikační číslo, visí před voličem) a napíše ho na hlasovací lístek. Volby tedy nejsou pouze soutěží stran, soupeří spolu i jednotlivci na stranické kandidátce.

Už od druhé světové války finské domácí politice vévodí čtyři strany - sociální demokraté, Finský střed (dříve Agrární strana), Levicová aliance (dříve Demokratická unie Finského lidu) a konzervativní Národní koaliční strana.

Od konce osmdesátých let je stěžejní otázkou při formování vlády přesun poměru sil mezi třemi největšími stranami - sociálními demokraty, Finským středem a Národní koaliční stranou. Ta z nich, která vzejde z voleb jako nejsilnější, si pak může zvolit, která ze dvou dalších s ní vstoupí do vlády (samozřejmě za následné koaliční pomoci některých menších stran).

Zisk sociálních demokratů naznačuje spokojenost voličů s dosavadní finskou politikou, přesto by si ještě víc lidí přálo změnu. Od roku 1995 vedl Finsko stejný kabinet v čele se sociálním demokratem Paavo Lipponenem (62). Ve vládě tzv. duhové koalice byly zastoupeny čtyři strany - sociální demokraté, Národní koaliční strana, Levicová aliance a Švédská lidová strana. Zelení z koalice odešli poté, co vláda v květnu 2002 odhlasovala stavbu pátého jaderného reaktoru.

Obavy z nízké volební účasti se nepotvrdily

Severské země sice tradičně patří mezi státy s vysokou volební účastí, i zde je ale patrný klesající zájem o každodenní politiku. K letošním volbám však překvapivě přišlo téměř 70% voličů, což je o 1,6% víc než v roce 1999. Vysoké volební účasti jistě napomohlo nádherné jarní počasí, které vylákalo do ulic i nerozhodnuté voliče. Před volebními místnostmi v Turku, Oulu a Rovaniemi se dokonce tvořily fronty. Opět se potvrdilo, že každý hlas se počítá, vždyť Finský střed zvítězil rozdílem pouhých 6.328 hlasů.

Pro finské volby je charakteristický vysoký počet volebních lístků odevzdaných v předběžných volbách, kdy mohou Finové volit například na poště. Tohoto způsobu volby využívají kromě občanů žijících v zahraničí hlavně venkovští voliči. V některých řídce osídlených oblastech mohou být volební místnosti dosti vzdálené, a tak je to pro ně praktičtější. V předběžných volbách letos odvolilo 33,3% voličů.

Ne nadarmo se Finsko těší pověsti informační velmoci - hitem těchto voleb se stal Internet. Většina médií zřídila na svých webových stránkách tzv. Vaalikone, volební automaty. Největší finský deník Helsingin Sanomat vytvořil novou stránku ve spolupráci s Eduskuntou, kde víc než polovina kandidátů vyjádřila své názory formou odpovědí v dotazníku. Voliči pak měli možnost porovnat jejich názory se svými. Například až 60% kandidátů bylo pro zpřísnění trestů za distribuci drog a plné dvě třetiny proti vstupu do NATO. Zařazení Internetu do volební kampaně mělo k politice přitáhnout hlavně mladé voliče, další cílovou skupinou byli zejména voliči v zahraničí, z dvou set tisíc jich v roce 1999 volilo jen 6%.

Nezaměstnanost hitem voleb

Volební kampaň byla poměrně nudná a šedivá jako finské zimní nebe. Všechny politické strany se obávaly klesajícího zájmu o politiku a snažily se zaujmout především své tradiční voliče. V televizních debatách se vůdci všech stran obdivuhodně shodovali téměř na všech volebních tématech - v následujících čtyřech letech musí být na prvním místě rodiny s dětmi a sociální zabezpečení, zaměstnanost musí stoupnout, je nutné podporovat svobodné podnikání a snížit rozdíly ve mzdách mezi ženami a muži.

Volební kampaň oživilo jen agresivnější vystupování Finského středu, který žádal, aby se 2,2 - 2,4 miliardy eur využily na daňové škrty v příštím volebním období. Cílem bylo podpora zaměstnanosti a zlepšení veřejných služeb pro důchodce a rodiny s dětmi. Polovina navrhovaného balíku by byla určena na pomoc při vytváření nových pracovních míst. Podle návrhu by byli daňově zvýhodněni především lidé s nižšími příjmy, peníze by šly i na škrty v příspěvcích zaměstnavatelů.

Vládnoucí sociální demokracie vsadila ve své kampani na jistotu a kontinuitu. Vzhledem k tomu, že volby se staly soutěží o příštího předsedu vlády, kampaň byla cílená na premiéra Paavo Lipponena. Strana zdůrazňovala jeho zkušenosti a hospodářské úspěchy země. Ve svém programu měla SDP na prvním místě zachování hospodářského růstu a financování veřejných služeb. Hlavní prioritou byla zaměstnanost, cílem vytvoření sta tisíc nových míst v sektoru služeb.

Hospodářské výsledky publikované začátkem února ale ukázaly, že finská ekonomika je na tom hůř, než se očekávalo. Alarmující prognózy ovlivnily i volební kampaň, jednotlivé strany modifikovaly své politické programy a přestaly zmiňovat snižování daní. Hlavním tématem celé kampaně tak zůstala nezaměstnanost, která se stále pohybuje nad devíti procenty.

Debata o členství v NATO odložena

Před volbami se ve Finsku opět objevila otázka možného členství v NATO. Už v roce 1992 Finsko změnilo svůj status neutrálního státu na politiku nezapojování se do vojenských aliancí. Jedním z pilířů jeho bezpečnostní politiky je pak jeho aktivní členství v EU. Finská vláda se doposud myšlenkou na členství v NATO nikdy vážně nezabývala, veškeré diskuse se vedly na akademické půdě. Ani v těchto volbách se o Alianci příliš nemluvilo. V současné době totiž v parlamentu není strana, která by otevřeně podporovala podání žádosti o vstup do NATO.

Až do konce roku 2002 se předpokládalo, že otázka členství v NATO bude projednávána v příštím volebním období v souvislosti s přípravou nové zprávy o bezpečnosti (Vládní zpráva parlamentu o bezpečnostní politice), která se plánuje na jaro 2004. Již během ledna bylo zřejmé, že politické strany budou chtít celou záležitost přenechat až přespříštímu parlamentu zvolenému v roce 2007. Finsko tedy tuto otázku bude zvažovat až koncem dekády, nedojde-li na mezinárodní scéně k nějakým převratným změnám. Důvod je jasný. Veřejné mínění je spokojeno se současnou zahraniční politikou Finska a podpora NATO je mezi obyvateli poměrně nízká (pro vstup země je kolem 20%).

Průzkumy veřejného mínění však jasně říkají, že většina obyvatelstva (77%) si přeje uspořádat referendum před jakýmkoli rozhodnutím vlády o připojení k NATO, což podpořilo i mnoho politiků. Podle Lipponena je však předčasné diskutovat o pořádání referenda. Finsko podle něj momentálně není ve fázi, kdy bylo s to zaujmout ke vstupu do NATO stanovisko.

Do voleb zasáhla krize kolem Iráku

Zatímco otázka NATO do voleb příliš nezasáhla, mezinárodní napětí kolem Iráku nemohlo neovlivnit poslední fázi předvolební kampaně. Jäätteenmäkiová totiž opakovaně kritizovala Lipponenův postoj vůči Iráku. Bushovi údajně přislíbil, že Finsko pomůže při poválečné obnově Iráku. Podle Jäätteenmäkiové Lipponenovy sliby posunuly Finsko do proamerického a proválečného tábora.

Lipponen ovšem veškerou kritiku odmítl a obvinil Jäätteenmäkiovou, že používá vážná témata jako zbraň v domácí politice. Podle něj se jedná o známou taktiku centristů - to samé se dělo při prezidentských volbách v roce 1999. Tehdejší šéf KESK a zároveň kandidát na prezidenta Esko Aho se snažil zabránit zvolení nynější prezidentky Tarji Halonenové tím, že kritizoval její schvalování politiky EU vůči Rakousku po sestavení vládní koalice s Haiderovou Stranou svobodných.

Pravice na ústupu

Prohra Národní koaliční strany byla pravděpodobně největším překvapením voleb. Strana, která byla zastoupena ve vládě od roku 1987, doplatila na to, že volby byly prezentovány jako rozhodování o premiérovi, kdy si voliči měli vybrat mezi Jäätteenmäkiovou a Lipponenem. Úbytek voličů pravice zapříčinil - kromě patrného politického posunu z pravého středu směrem doleva - i nedostatek osobností ve straně. Šéf strany Ville Itälä sice získal obdivuhodných 21.000 hlasů v Turku, ale celkově přišla strana o 2,5% hlasů. Do parlamentu tentokrát navíc nekandidoval charismatický ministr financí Sauli Niinistö, který v minulých volbách získal vysoký počet hlasů a předsedkyně parlamentu Riity Uosukainenová, bývalá kandidátka na prezidentku.

Zelení úspěšní i přes drogové skandály

Naopak Strana zelených se mohla radovat ze zisku tří nových parlamentních křesel. Zelení byli od roku 1995 ve vládě, vloni v květnu ale odstoupili na protest proti schválení stavby pátého jaderného reaktoru. Před volbami však prohlašovali, že se nebrání vstupu do nové vlády. Radost z vítězství jim trochu kalila otázka, jakého výsledku by strana dosáhla, kdyby nebylo skandálů s názory mladých stranických kandidátů na marihuanu, které plnily noviny těsně před volbami. Předseda mládežnické a studentské organizace Markus Drake se dokonce otevřeně přiznal, že na volebním mítinku Zelených kouřil marihuanu. Zelení si nakonec polepšili o 3 poslance. Za zmínku stojí, že ze čtrnácti poslanců je jedenáct žen. Do nového parlamentu bylo zvoleno celkem 75 žen (o jednu víc), což činí 37,5% celého parlamentu.

Mediální ráz voleb se některým stranám vyplatil

Mezi vítězi voleb se objevily mnohé celebrity, které původně nebyly s politikou spojovány. Největším překvapením byl vysoký počet hlasů (přes 16.000) v Helsinkách pro Tony "Vikinga" Halmeho, bývalého profesionálního zápasníka a boxera, který kandidoval za populistickou stranu Praví Finové. Jeho příspěvek pomohl straně získat tři místa, o dvě víc než roku 1999. Halme dokonce získal v Helsinkách víc hlasů než Jäätteenmäkiová a byl druhý za Paavo Lipponenem. Lipponen získal přes 26.300 hlasů, a získal tak nejvíce v celé zemi.

Bývalá královna krásy Tanja Karpelaová (KESK) získala přes 19.000 hlasů v Uusimaa a obnovila tak svůj mandát v parlamentu. Během svého předchozího působení v parlamentu získala značnou pozornost tisku - hlavně kvůli vztahu s bývalým ministrem financí Sauli Niinistöm. Stranu posílí i známý populární zpěvák Mikko Alatalo.

Místopředsedkyně parlamentu Suvi-Anne Siimes měla také dobrý výsledek, získala 17.546 hlasů v Uusimaa, ale ani to nezabránilo Levicové alianci ve ztrátě jednoho místa. Budou mít v novém parlamentu devatenáct míst.

Švédská lidová strana s pouhými osmi mandáty by nemusela dostat do vlády, protože v několika nedávných vládách představovala stálého koaličního partnera.

Křesťanští demokraté se mohou považovat za oběti volební matematiky. Měli větší podíl hlasů, ale jejich kandidáti nebyli letos ve strategických aliancích s Finským středem v mnoha volebních obvodech - a tak utrpěli ztráty (ztratili tři místa).

Jednání o sestavení vlády

Nový parlament se sešel 25. března, kdy Finský střed oficiálně začal jednání o nové vládě. Vláda bude poprvé sestavena podle nové ústavy z roku 2000. To znamená, že jednání povedou politické strany - bez účasti prezidentky republiky, která již nebude mít vliv na složení vlády.

V současné době existují tři možné koaliční varianty:

· široká koalice Finského středu a sociální demokracie

· opět duhová koalice sociální demokracie, Národní koaliční strany, Levicové aliance, Zelených a Švédské lidové strany

· středopravý blok Finského středu, Národní koaliční strany, křesťanských demokratů a Švédské lidové strany

Je zřejmé, že vyjednávání nebudou jednoduchá. Jak centristé, tak sociální demokraté vedli kampaň proti sobě a padala některá vážná obvinění, zvlášť v souvislosti se zahraniční politikou. Finský střed a SDP dohromady v parlamentu disponují sto osmi křesly, což jim zajišťuje pohodlnou většinu. Lipponen se však již nechal slyšet, že Střed bude muset značně zredukovat své předvolební sliby, než přistoupí k vyjednávání o vládním programu. Už dnes lze odhadnout, že se změní proevropská politika Finska, které je jedinou severskou zemí v Eurozóně. Lipponenovo nadšení pro EU rozhodně nesdílejí ostatní strany a tak se můžeme dočkat i mnohých překvapení.