Přístupová referenda ve střední a východní Evropě. Litva, Maďarsko, Polsko a Slovensko na cestě do Evropské unie – ve znamení boje o účast

Všechna zatím uskutečněná přístupová referenda ve střední a východní Evropě se nesla ve stejném duchu. Problémem nebylo přesvědčit občany, aby rozšíření Evropské unie schválili - ve všech zmíněných zemích bylo vysoce pravděpodobné, že výsledky budou kladné. Problémem bylo přesvědčit občany, aby se referend vůbec zúčastnili. Hned na úvod je třeba konstatovat, že se tak dělo v duchu hesla účel světí prostředky.

Maďarsko - ve znamení nízké volební účasti

Maďaři hlasovali o vstupu do Evropské unie 12. dubna 2003. Výsledek byl jasný předem a nikdo se příliš nestrachoval, že by snad občané Maďarska jeho přistoupení k Unii odmítli. Dlouhodobé průzkumy veřejného mínění signalizovaly vysokou podporu vstupu (v rozmezí okolo 75%). Konečný výsledek (84% zúčastněných pro) byl tedy pro příznivce přistoupení příjemným překvapením. Jejich jásaní ale není na místě, radovat se mohli i odpůrci přistoupení. Zájem Maďarů o referendum byl totiž minimální, účast zdaleka nepřekročila 50%. Z institucionálního hlediska to nemá žádný význam, protože maďarské předpisy nestanovily žádný práh v podobě minimální účasti, který by bylo nutné překročit, aby byl výsledek referenda platný. Do maďarské ústavy byl vložen speciální zápis, který stanovil, že pokud se referenda zúčastní méně než polovina občanů s volebním právem, výsledek bude platný, pokud odevzdá-li minimálně 25% voličů identickou odpověď. Tato zvláštní podmínka uchránila Maďarsko před dramatem (a také prohrou zastánců vstupu), které se později odehrálo v Litvě, na Slovensku a v Polsku. Nicméně tak nízkou účast v referendu čekal málokdo hledají se její sociologické a politické příčiny. Podíváme-li se zpětně na vývoj událostí předcházejících referend, uvidíme, že zas tak velké překvapení to není.

Je jistým paradoxem, že jednou z příčin nízké účasti byla všeobecně deklarovaná podpora vstupu země do Evropské unie. Mnozí tak získali dojem, že už je rozhodnuto předem a jejich hlas by výsledek referenda nijak neovlivnil, a proto nepovažovali za nutné se jej zúčastňovat. Velká část Maďarů měla navíc pocit, že referendum se týká věci, která nemá bezprostřední dopad na jejich každodenní život (podobně nízká byla účast v referendu o přistoupení k NATO v roce 1997 - 49%). Svůj význam měla i četnost všeobecných hlasování. Politologie a sociologie vědí, že čím častěji se volby/referenda konají, tím nižší je účast v nich. V posledních dvanácti měsících šli Maďaři hlasovat až třikrát, a to není málo. Velký vliv na konečnou účast v referendu měly i vnitropolitické faktory. Je sice pravda, že všechny parlamentní strany se vyslovily pro vstup Maďarska do Evropské unie, žádná z nich už ale nedokázala o svém názoru přesvědčit občany. Ostré kritice byla podrobena vládní kampaň (koalice postkomunistických socialistů a liberálů) nesoucí se v čistě propagandistickém duchu, aniž by byly občanům vysvětleny podmínky a reálné dopady přistoupení. Jistá vina se klade opozičnímu uskupení Fidesz, které otázku referenda spojilo s vlastní politickou kampaní. V obavě před ztrátou přízně konzervativních a národoveckých voličů Fidesz odmítal dát jednoznačné stanovisko a vyslovoval se ve stylu "ano, ale…". Obecně lze říci, že pozornost občanů byla odváděna od relevantních otázek kolem evropské integrace a kampaň se nesla buď ve znamení obyčejné propagandy, nebo nejednoznačných postojů. Obojí občany spíš odrazovalo.

Litva - ve znamení boje o účast

Litevci se do hlasovacích místností odebrali jako první v Pobaltí, Lotyši a Estonci budou hlasovat až v září. Referendum se konalo 10. a 11. května 2003. Zúčastnilo se jej 63% litevských občanů, z nichž 91% se vyslovilo pro vstup země do Evropské unie. Takový výsledek vyvolává euforii zastánců rozšíření, stejně jako v případě Maďarska si ale odpůrci i zde přijdou na své. Více než devadesátiprocentní podpora vstupu do Evropské unie je skutečně velmi vysoká. Vzhledem k opatřením použitým státem ve prospěch účasti lidí v referendu je ale volební účast nízká.

Litva potřebovala nadpoloviční účast, jinak by referendum nebylo platné. Protože je výsledek referenda závazný, přistoupení Litvy k Evropské unii by se v případě jeho neplatnosti povážlivě zkomplikovalo. Litevské referendum trvalo dva dny. První den hlasování se zúčastnilo pouhých 23% oprávněných voličů (navíc okolo 7% občanů hlasovalo poštou několik dní předem). Tento údaj spustil neuvěřitelnou lavinu událostí. Litevský prezident Rolandas Paksas večer vystoupil v televizi s dramatickým projevem. Stát začal organizovat hromadnou dopravu lidí k hlasovacím místnostem (zejména na venkově). Bizarní akci zorganizovaly supermarkety, které vytvořily speciální hlasovací místa a "prodávaly" účastníkům referenda vybrané zboží za symbolickou cenu. Tato akce vyvolala fronty dychtivých zákazníků. Po "skoku" účasti nad požadovaný limit hysterie ustoupila a země opět najela do normálních kolejí.

Litevská vládní kampaň vyzývala občany k účasti v referendu a volbě "ano" a nesla se ve výjimečně agresivním propagandistickém a primitivním duchu. Objevovaly se argumenty typu "Litva mimo Evropskou unii zahyne". Dokonce bylo možné zaznamenat strašení ze strany médií a zastrašování ze strany politiků, kteří říkali, že si zjistí, kdo nehlasoval a vyvodí z toho patřičné důsledky. Běžné byly agitace v průběhu hlasování, a to dokonce ze strany státních úředníků. Samotná otázka předložená občanům v referendu ("Podporuji členství Litvy v EU.") měla agitační nádech. Přesto nastalo po vyhlášení výsledků referenda nadšení a žádný politik nepoukázal na, mírně řečeno, zvláštní průběh kampaně i plebiscitu a nezpochybnil jeho platnost. Všechny relevantní litevské politické strany podporují vstup země do Unie. Hlasy kritizující průběh referenda se objevily pouze v kruhu některých novinářů a intelektuálů.

Slovensko - opět boj o účast

Účast slovenských voličů také musela překročit padesát procent, aby mohlo být referendum považováno za platné. Stejně jako v Litvě to byl problém. Referendum se konalo 16. a 17. května 2003. Zúčastnilo se jej 52% slovenských občanů s volebním právem, z nich 93% hlasovalo pro vstup země do Evropské unie.

Problémy s účastí signalizovaly již průzkumy veřejného mínění, ze kterých vyplývalo, že referenda se určitě bude chtít zúčastnit okolo 40% voličů, a okolo 20% spíše ano. Referendum nakonec platí, ale bylo toho dosaženo za dramatických okolností (požadované účasti bylo dosaženo skutečně na poslední chvíli poněkud záhadným několikaprocentním skokem během posledních hodin hlasování) a za cenu porušení principiální zásady - neagitování v průběhu hlasování - čelnými slovenskými politiky a médii.

Proč byla účast tak nízká? Příčin se uvádí víc. Slováci mají s referendy špatné zkušenosti. Konalo se jich zde už několik, ale toto je první platné. Všech předchozích se zúčastnilo příliš málo lidí. Proto se zřejmě i přístupové hlasování těšilo tak malé pozornosti slovenských občanů. Další příčina je vnitropolitická. Podle slovenských statistiků až 60% občanů v průzkumech tvrdilo, že k referendu nepůjde, protože si je spojuje s aktuální vládou a jejími nepopulárními reformami. Někteří opoziční slovenští politici skutečně referendum s vládou nepřímo spojovali a naznačovali, že hlasování v referendu je spojeno s hlasováním o podpoře Dzurindovy vlády. Podle mnohých se nepovedla vládní kampaň: byla nevýrazná a probíhala bez větší účasti politiků a veřejně známých osob (vláda má kampaň prověřit a zhodnotit a eventuálně z ní vyvodit důsledky). Kontraproduktivní se ukázala i společná procházka a návštěva kavárny bývalého premiéra Vladimíra Mečiara s Mikulášem Dzurindou. Polarizace slovenského stranického systému je stále velmi silná a taková gesta jsou vnímána jako falešná. Za hlavní příčiny nízké účasti v referendu na Slovensku se tedy považují vnitropolitické faktory. I kdyby se ale účast nepřehoupla přes požadovaných 50% a referendum by tedy nebylo platné, neznamenalo by to konec procesu integrace Slovenska do Evropské unie, protože o přistoupení by rozhodl parlament. Takový scénář by ale před Unií nevrhal na Slovensko nejlepší světlo.

Polsko - boj o účast do třetice

Polsko je vzhledem ke své velikosti a potenciálu nejdůležitějším kandidátem na členství v Evropské unii. Vzbuzuje nejvíc očekávání, ale také nejvíc obav, a to i vzhledem k vnitřním okolnostem determinujícím proces jeho integrace. V Polsku není podpora Evropské unii tak jednoznačná jako v jiných kandidátských zemích střední a východní Evropy. Zastánci vstupu museli bojovat nejen o účast, ale i o kladné hlasy. Tomu odpovídá někdy až neuvěřitelná míra nadšení čelných polských politiků, kteří vstup Polska do Unie podporovali, včetně prezidenta republiky a premiéra. Tradičně skeptičtí jsou vůči Evropské unii polští zemědělci a politická uskupení je reprezentující (agrární Polská lidová strana po mnoha diskusích nakonec vstup země do EU nejednoznačně podpořila), některé církevní kruhy a národovečtí voliči a jejich silně konzervativní politické strany (hlavně Liga polských rodin - nejvýraznější odpůrce integrace v Polsku).

Polské referendum mělo podobný průběh jako v Litvě a na Slovensku. Konalo se ve dvou dnech - 7. a 8. června 2003 - a vyznačovalo se dramatem v podobě do poslední chvíle nejasného výsledku (pokud jde o účast, zlom nastal až v neděli v 19 hodin) a zvláštního průběhu. Po prvním dni hlasování účast činila pouhých 17,61%, aby se druhý den (spíš na jeho konci) náhle zvýšila na téměř 60% (58,85%). Opět došlo k porušení zásady nevedení kampaně v průběhu hlasování. Tuto zásadu porušili politici, média i veřejně známé osoby. Moderátor populárního zpravodajsko-publicistického pořadu Teleexpres Maciej Orłoś v neděli v 17:15 hod vyzval diváky, aby šli hlasovat, protože "vrabci cvrlikají, že nám ještě pár procent chybí" a on sám tedy po skončení pořadu "co nejrychleji běží hlasovat". Slavný režisér Andrzej Wajda v Krakově a bývalý polský prezident Lech Wałęsa v Gdaňsku odmítli hlasovat tajně a demonstrativně před zraky a kamerami novinářů zaškrtli "ano". Nic nebylo ponecháno náhodě ani po institucionální stránce. V případě neplatnosti referenda by o vstupu Polska do Evropské unie rozhodoval parlament (novela zákona o referendu byla po bouřlivých parlamentních debatách a politických konfliktech schválena na poslední chvíli). Navíc bylo schváleno v Polsku netradiční dvoudenní hlasování (všechny dosavadní volby a referenda byly jednodenní).

Příčiny nízké účasti a jejího dramatického nárůstu v poslední chvíli jsou opět různé. Nízká volební účast je v Polsku tradicí a ani v červnu 1989 to nebylo lepší (těchto historických voleb se zúčastnilo 62,3% voličů). Obě referenda, která se v Polsku po roce 1989 konala, privatizační (1996) a ústavní (1997), nevykázala nadpoloviční účast. Svůj vliv má vlažný postoj a skepticismus velké části polské veřejnosti k projektu Evropské unie a polské účasti v něm. Byla zde rovněž vnitropolitická příčina, protože neúspěšné referendum (neplatné nebo zamítavé) by přineslo pád extrémně nepopulární levicové vlády Leszka Millera a referendum bylo částečně spojováno s otázkou důvěry této vládě. Naopak mobilizující účinek mělo prohlášení papeže Jana Pavla II., který vyzval k účasti v referendu a hlasování "ano". Tradice jednodenních voleb, které se v Polsku vždy konají v neděli, mohla způsobit raketový vzestup účasti ve druhém nedělním hlasovacím dni, protože voliči jsou na tento způsob voleb zvyklí a jednají do jisté míry setrvačně. Svou roli samozřejmě sehrála i agitace v průběhu hlasování.

Některé otázky k zamyšlení nad proběhlými referendy

V souvislosti s přístupovými referendy vyvstává celá řada závažných otázek. Vzhledem k omezenému prostoru není možné se jim věnovat do hloubky, ale je nutné je alespoň zmínit. Jako první je třeba uvést do očí bijící agitování v průběhu hlasování, které se objevilo zejména v Litvě, na Slovensku a v Polsku. K základním principům demokratických svobodných voleb patří moratorium na jakoukoli činnosti související s volební kampaní a propagací. Referendum sice nejsou volby, ale jedná se o všeobecné a přímé hlasování, které se řídí stejnými principy (všeobecnost, přímost, rovnost, tajnost, globálnost, definitivnost atd.). Referendum se sice řídí jinými zákony (zákon o volbách a zákon o referendu jsou odděleny), ale základní principy a zásady se nemění. Masové porušování tohoto principu politiky, médii a různými veřejně známými osobnostmi je minimálně znepokojující. V každém případě je v rozporu s dobrými mravy a především narušuje základy demokracie.

Druhou, neméně závažnou otázkou je zveřejňování průběžných výsledků během hlasování. Ve volbách je to zakázáno a průběžné výsledky lze ukazovat až po uzavření volebních místností. Ve všech případech došlo ke zveřejňování výsledků před ukončením hlasování a tím k ovlivňování voličů. Tuto skutečnost je ovšem nutné považovat za alarmující narušení základních demokratických pravidel všeobecného hlasování.

Ve světle obou výše zmíněných otázek se další jeví jako podružné. Především se jedná o všeobecné a veřejné ostrakizování odpůrců Evropské unie. Vstup do Evropské unie má své výhody a nevýhody - jako všechno na světě. Je logické, že někteří lidé jsou pro a jiní proti. Není ale pravda, že všichni odpůrci rozšíření Evropské unie jsou extremisté, jak naznačují média a vládní kampaně. Téměř všichni extremisté jsou zároveň odpůrci EU. Z toho ale nevyplývá opak. To je zvrácená logika. To, že KSČM je proti vstupu ČR do EU neznamená, že všichni odpůrci vstupu ČR do EU jsou komunisté.

Dalším zarážejícím faktem jsou záhadné skoky ve volební účasti. Byli jsme svědky řádového navýšení účasti během několika hodin. Tato skutečnost je z hlediska sociologie i politické vědy vysoce nestandardní a z hlediska politické praxe téměř neznámá. Vysvětlení by vyžadovalo podrobné sociologické zkoumání zohledňující lokální společensko-kulturní specifika. Je nutné se nad tímto faktem pozastavit a otázku "proč?" si položit. Přitom se nejedná o pozastavování se nad samotnou nízkou účastí. Jak jsme si ukázali, tato věc je v řadě zemí normální a opakující se. Voliči ne vždy chtějí převzít nekritický obdiv k Evropské unii prezentovaný jejich politiky. Neúčast v referendu (nebo ve volbách) je také politický postoj.

Oproti tomu je pochopitelné, že odpůrci Evropské unie jsou pobouřeni faktem, že vládní kampaně (za peníze daňových poplatníků) jsou propagandistické a ne vysvětlující (jinými slovy vláda použije na propagaci "ano" peníze plynoucí z daní zastánců "ne"). Takový postoj je sice možná dobře myšlený, ale politicky naivní. Politické strany vyhrály volby, sestavily vládu a disponují státními prostředky, aby realizovali své programy a svoji politiku - včetně snahy o vstup do Evropské unie. Ať se nám to líbí nebo ne, je to normální a děje se tak vždy, nejen jde-li o Evropskou unii. Stejně tak je celkem běžné, že dochází k účelovým úpravám pravidel (v tomto případě zákonů o referendu) tak, aby to vyhovovalo záměrům té politické reprezentace, která zvítězila ve volbách.

Přesto by bylo vhodné respektovat základní principy demokracie a neřídit se vždy heslem účel světí prostředky. V politice nic, dokonce ani novodobé božstvo Evropská unie, není důvodem, abychom popírali sami sebe.

Michal Kubát(1975) vystudoval politologii na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK v Praze. Absolvoval roční studijní pobyt na Institutu politických věd Jagellonské univerzity v Krakově. Působí na FSV UK v Praze a na Západočeské univerzitě v Plzni. Věnuje se problematice politických stran, voleb, volebních systémů a politických systémů zemí střední a východní Evropy.