Problémy řepařství v Kazašské republice

23.02.2000 | Odborné konference

Problems of the sugar beet production in the Republic of Kazakhstan

A.O. Sagitov, V. Řimsa

Kazašská státní agrární univerzita, Alma - Ata, Česká zemědělská univerzita v Praze

Summary: In the Republic of Kazakhstan decreased a sowing area of sugar beet from more than 70.000 ha approximately on 11.000 ha. The production of sugar was reduced from 160.000 - 180.000 tons on 10.000 tons, which presents only 2 % of the state consumption. Almost the all consumption of inhabitants, in consequence of practical liquidation of the sugar beet production, cover imported sugar. The result is the rise of the prices of this stock. The sugar beet is substituted by maize on grain with using American technology, but not with prospective success. The financial substance spend on by state into agriculture is necessary efficiently use on a support of development of a seed shop, relevant technology and assets of the sugar beet protection. If the development of the sugar beet production is going to be supported, than is real an enlargement of the sowing area on approximately 50.000 ha in the nearest years.

Key words: sugar beet production, sugar production, diseases, pests, Kazakhstan.

Souhrn: V Kazachstánu poklesly osevní plochy cukrovky z více než 70.000 ha přibližně na 11.000 ha. Výroba cukru se snížila ze 160.000 - 180.000 tun na 10.000 tun, což představuje pouze 2 % spotřeby státu. Nyní téměř veškerou spotřebu obyvatel v důsledku praktické likvidace řepařství pokrývá cukr z dovozu, což se projevilo výrazně na vzestupu cen této suroviny. Nahrazení cukrovky v plném rozsahu kukuřicí na zrno s použitím amerických technologií nemělo očekávaný úspěch. Vynakládané finanční prostředky státu do zemědělství je třeba účelně využít na podporu rozvoje semenářství, příslušné techniky a prostředků ochrany cukrovky. Při podpoře rozvoje řepařství je reálné rozšíření osevních ploch v nejbližších letech na přibližně 50.000 ha.

Klíčová slova: pěstování cukrovky, výroba cukru, choroby, škůdci, Kazachstán.

V uplynulých letech byla cukrová řepa pěstována v Kazachstánu ve dvou jihovýchodních částech republiky, a to v Džambulské a Almatinské oblasti. Rozloha osevních ploch tehdy představovala více než 70.000 ha s každoroční celkovou produkcí bulev v rozsahu l,8 - 1,9 milionu tun při průměrných výnosech 26 - 27 t z hektaru. Produkce cukru z místních zdrojů v jednotlivých letech se pohybovala mezi 160 - 180 tisíci tun, což představovalo 25 - 30 % normované spotřeby cukru na jednoho obyvatele republiky.

V posledních letech v souvislosti se změnami v zemědělském sektoru nastaly významné změny také v řepařství a cukrovarnictví této republiky. Privatizace zemědělské prvovýroby, cukrovarnických podniků, zastavení činnosti Čujského semenářského podniku na zpracování a úpravu semen cukrovky přispěly výrazně k těmto změnám.

Nově tvořící se subjekty na místech bývalých družstev a statků nemají k dispozici potřebnou zemědělskou techniku, dopravní prostředky, hnojiva, pesticidy z důvodu nedostatku finančních prostředků. Z těch samých příčin se projevuje značný nedostatek pohonných hmot. Zemědělské podniky jsou prakticky zbaveny možnosti bezprostředního a kvalitního plnění pěstitelských požadavků v souladu s agrotechnickými lhůtami a novými poznatky vědy. To vše se odráží na výši dosahované produkce.

Výsledkem narůstajících problémů je snížení osevních ploch cukrovky. V minulém roce činil osev cukrovky něco přes 11.000 ha a to především v Taldykurganské oblasti. Sklizeň bulev se pohybovala okolo 128.000 tun při průměrném výnosu 11,6 t bulev z hektaru. Výroba cukru dosáhla 10.000 tun, což tvoří asi 2 % spotřeby státu. Lze tedy říci, že prakticky zaniklo toto odvětví zemědělství. Kromě již uvedených objektivních faktorů mají na současný stav řepařství státu negativní vliv rovněž některé subjektivní faktory. V Kazachstánu je stále rozšířeno mínění, že pěstování cukrovky z výše uvedených příčin je nevýhodné. Dovoz cukru dle těchto názorů přijde podstatně levněji.

Tyto myšlenky nacházejí podporu nejen u pěstitelů, zpracovatelů, ale i u pracovníků státních orgánů. Avšak z dlouhodobého hlediska je tento pohled neudržitelný.

Chybějící výroba cukru z vlastních zdrojů vedla k nebývalému zdražení této suroviny a cena již dosáhla 0,43 - 0,5 USD za 1 kg cukru, který se tak stal obtížně dostupným pro většinu obyvatel. Kromě toho absence výroby cukru z vlastních zdrojů způsobuje nejen ekonomické, ale i sociálně politické problémy pěstitelů a zapříčiňuje masovou nezaměstnanost v oblastech závis-lých na zemědělské prvovýrobě, zbavuje pracovníky jejich existenčních jistot.

Velmi negativní vztah k pěstování cukrovky zaujalo vedení Džambulské oblasti, jedné z tradičních oblastí pěstování cukrovky v Kazachstánu. Cukrovka se zde prakticky přestala pěstovat a byla rozprodána řepařská technika. Z jednoho extrému se zde přešlo k druhému. Na úkor cukrovky se začalo s pěstováním kukuřice na zrno a to na velkých plochách s použitím amerických hybridů a technologií, ale nepodařilo se její rozšíření v předpokládané míře a prakticky došlo k propadům.

V posledních letech se proto velmi rozšířilo pěstování ozimé pšenice. Ta je pěstována jak v chudších, suších oblastech, tak i na pozemcích se závlahou. V důsledku specifických půdně klimatických podmínek, které zde plodiny mají, vytváří však zrno výrazně nízké kvality v porovnání s jarní pšenicí. Zkušenosti ukazují, že nelze plně nahradit jeden druh kultury druhou plodinou. Vždy je potřeba vycházet z možností jednotlivých regionů na pěstování té či oné kultury.

Na současný stav řepařství měly svůj rozhodující vliv i “zkušenosti” s uplatněním zahraničních technologií a s pěstováním cizích tolerantních odrůd, nedostatečně prověřených v místních podmínkách. Dosud nejsou známy absolutně imunní odrůdy cukrovky, odolné především vůči kořenovým hnilobám a rizománii, které se v nových podmínkách mohou čas od času objevit a to v různém stupni v závislosti na místních podmínkách a ročníku. Kdo věří v úspěšnost těchto odrůd, chce je pěstovat a zkoušet na svých pozemcích, by měl toto provozní ověřování hradit ze svých vlastních zdrojů a ne z prostředků státu, jak je tomu v současné době.

V posledních letech byla oslabena vědecko-výzkumná práce v cukrovce, kterou se zabývá Kazašský vědeckovýzkumný zemědělský institut W. R. Wiliamse a Džambulská oblastní výzkumná zemědělská stanice. Problematika šlechtění a semenářství byla soustředěna do Kazašského vědeckovýzkumného zemědělského institutu W. R. Wiliamse.

Ke škodě věci ústav prakticky přestal provádět individuální výběr bulev, bez čehož není myslitelná šlechtitelská práce. Budova pro provádění analýz, včetně cukerné laboratoře a poloautomatické polarizační linky, postavená podle speciálních požadavků a projektů, byla uzavřena.

V roce 1997 bylo z fondu podpory zemědělství pro elitní semenářství cukrovky vyčleněno 6.500 USD, které byly vedením ústavu použity pro jiné účely a tím byla narušena šlechtitelská práce.

Centrálním rozhodnutím je výzkum cukrovky nyní soustředěn v Taldykurgandské pobočce kazašského vědeckovýzkumného ústavu zemědělství. Tato pobočka se výzkumně zabývá mnoha problémy zemědělského sektoru. Není však vybavena speciálními laboratořemi, přístroji a technikou pro cukrovku, jakož i specialisty na cukrovku a to vše bude vyžadovat značné finanční prostředky.

Stručně shrnuto, zabezpečení pěstebních ploch cukrovky v dostatečném rozsahu a tím i u cukru vlastní provenience je velmi problematické. V této věci není jednotný názor ani jednoznačná odpověď. Situace v Kazachstánu je špatná i z pohledu dostatku zavlažovacího zařízení, výběru vhodných řepařských půd k zavlažování, dostatku vody k zavlažování a příznivých klimatických faktorů. S poukazem na tyto obtíže začíná převládat názor lépe se cukrovkou nezabývat a orientovat se na dovoz cukru. Domníváme se, že tato myšlenka je chybná nejen z ekonomického, ale i politického pohledu. Základem úspěchu je prosadit rozvoj řepařství, neboť tato otázka není jen problémem současnosti, ale vytváří pro budoucnost nebezpečí závislosti na importu z řepařských velmocí evropských států a USA, které jsou vzájemně propojeny výrobně ekonomickými svazy, zahrnující výrobu cukru a navazující výrobu, ale i vědeckovýzkumnou základnu a propojení na podniky, vyrábějící zemědělskou techniku, hnojiva, chemické prostředky. Jednotlivé články mají návaznost až na produkci a úpravu semen, vlastní zpracování cukrovky, tvorbu odrůd, semenářství včetně rozpracování technologií výroby semenic.

K dosažení osevních ploch cukrovky v nejbližších letech v rozmezí 40 - 50. tisíc hektarů a produkce kolem 1,5 milionu tun řepy, při výrobě 150 - 160 tisíc tun cukru musí být k tomuto cíli vedeno veškeré úsilí jak z hlediska organizace i opatření na podporu pěstování cukrovky nejen v tradičních řepařských oblastech, ale i v dalších oblastech především jižního Kazachstánu, které se v minulosti řepou nezabývaly. Maximálně omezit ne-li zcela vyloučit ztráty finančních prostředků zbytečně vynakládaných na dovozovou technologii pro pěstování cukrovky, jako neoprávněné a prosazované na základě nedostatečně ověřených výsledků zkoušek na menších plochách, které se v celostátním měřítku neosvědčily a nemají význam.

Jestliže jsou k dispozici státní prostředky, byť v omezeném rozsahu, v prvé řadě je třeba zabezpečit jejich vklad do podpory lepšího využití chemických prostředků k ochraně rostlin, hnojiv, nákupu zcela chybějící speciální techniky, k rekonstrukci semenář-ského podniku, podporu šlechtitelsko-semenářské práce ve spolupráci se zahraničními firmami. Takto vynaložené prostředky poskytnou více efektu než nákup zahraničních technologií, uplatněných na několika stovkách hektarů. Je třeba řešit otázku organizování společného podniku na výrobu zemědělské techniky především seček pro cukrovku, řepných kombajnů, nakládačů a chemických prostředků pro ochranu rostlin.

Vědeckovýzkumné práce v cukrovce rozšířit a orientovat především na tvorbu nových odolných odrůd k chorobám (kořenové hnilobě) a jejich zavedení do výroby, odrůd vhodných pro pěstování v různých zónách a regionech republiky, zlepšit organizaci semenářství a zajistit potřebnou techniku. Semenářství cukrovky organizovat v podnicích jižní kazachstánské a džambulské oblasti s využitím technologií bezvýsad-bového způsobu pěstování a zajistit pro tyto technologie nezbytnou materiálně technickou základnu včetně čistících zařízení.

Při uplatnění všech těchto základních opatření je reálný předpoklad dosažení roční produkce 150 - 250 tisíc tun cukru z vlastních zdrojů s perspektivou dalšího zvýšení.

Mezi kulturními plodinami a plevely v agrofytocenózách probíhá neustále konkurenční boj, jehož výsledkem může být snížení výnosu i kvality. Škodlivé organizmy snižují výnos cukrovky o 20 - 40 % i více. Přitom likvidace chorob, škůdců a plevelů představuje velké úsilí a vynaložení značných finanční prostředky představujících až 40 % veškerých nákladů na výrobu cukrovky. Snížení sklizňových ztrát způsobených škůdci, chorobami a plevely se jeví jako jedno z potřebných opatření ke zlepšení efektivnosti zemědělské výroby. Proto je také velmi aktuální řešení problémů ochrany cukrovky na zavlažovaných půdách.

K realizaci těchto záměrů je nezbytné vytvoření systémů racionálního využití pesticidů zahrnující ekologicko-ekonomická kritéria škodlivosti organizmů v porostech jednotlivých zemědělských plodin a různých půdně klimatických zónách. Každoroční ztráty způsobené škůdci představují snížení výnosu o více než 10 %. Pravidelnými a nebezpečnými škůdci cukrovky v Kazachstánu jsou mšice, ploštice, tři druhy nosatců, dřepčíci, květilka, háďátko řepné a osenice polní. Rozhodujícími chorobami cukrovky jsou rizománie, spála řepy, cerkosporióza, padlí řepné a kořenové hniloby.

Hlavní opatření v boji proti chorobám a škůdcům jsou:

1. Významné místo v ochraně před chorobami rostlin zaujímá tvorba a následné využití odolných odrůd.

2. Dodržování osevního postupu. Výhodnějšími předplodinami pro cukrovku jsou ozimy následující po víceletých travách, kdy se v půdě snižuje zásoba infekce půdních hub, kořenových mšic, nosatců, květilky a dalších škůdců, dochází rovněž k úsporám vláhy a výživných látek. Cukrovku nelze pěstovat po sobě z důvodu hromadění některých škodlivých činitelů, a také ji nelze řadit za plodiny napadané shodnými organizmy (např. kokotice ve vojtěšce).

3. Bezpodmínečně musí být dodržována prostorová izolace sazeček, semenic a technické cukrovky především z hlediska rozšiřování nosatců a některých chorob.

4. Vyšší dávky organických i minerálních hnojiv zlepšují odolnost cukrovky proti napadení chorobami i háďátkem řepným. Přihnojování zlepšuje vývoj rostlin, vápnění má profylaktický význam jako opatření proti řepné spále a kořenovým hnilobám.

5. Podzimní bezztrátová sklizeň všech bulev a zaorávka veškerých rostlinných zbytků snižuje zásobu půdní infekce a přežívání populací škůdců.

6. U víceletých trav nízké sečení ničí přezimující vajíčka ploštic.

7. Pečlivé ošetřování semenic, výroba a moření osiv cukrovky.

8. Včasná doba výsevu omezuje ztráty způsobené nosatci a dřepčíky.

9. Včasné ošetření šetření výsevu postřiky při zjištění škůdců nebo při rozvoji chorob, odstranění napadených rostlin a ohnisek kokotice.

10. Kvalitní meziřádková kultivace snižuje množství vajíček a larev řepných nosatců, ničí plevele, zvláště pohankovité, na kterých se vyvíjí a přežívají řepní škůdci.

11. Příznivé podmínky při sklizni umožňují produkci odolnějších bulev proti hnilobám, promrzání a mechanickému poškozování. Poškozené a napadené bulvy musí být odstraněny.

12. Systematická kontrola uskladněné řepy v průběhu skladování.

Adresa autorů