Proč zemědělci nevyrábějí se ziskem

Metro (Agroweb) 19.7.1999

Proc zemedelci nevyrábejí se ziskem

Nemužeme již dál vyrábet se ztrátou, tvrdí dnes cím dál tím casteji predstavitelé zemedelcu a - mají pravdu. Je prece zcela zrejmé, že podnikat proto, aby se prodelávalo, je cirý nesmysl. Jinou otázkou ale je, zdali by náhodou na v soucasnosti prodelecné produkci vydelávat prece jen nešlo a co je k tomu zapotrebí.

Zdánlive je to prosté - domácí zemedelci musí dosáhnout v meritelných a srovnatelných produkcních parametrech takových výsledku, které jsou na stejné, prípadne na vyšší úrovni, než jsou obdobné výsledky prvovýrobcu v Evropské unii. Pravda je, že sama Unie není v soucasné dobe svými výsledky konkurenceschopná v rade prípadu, napríklad vuci USA, nicméne srovnání se na úroven EU by momentálne ceským zemedelcum bohate postacilo. Mám na mysli predevším dva základní ukazatele efektivity produkce, a to takzvaný hektarový výnos v prípade rostlinné produkce a užitkovost v prípade výroby živocišné. Pro laiky se tuto myšlenku pokusím demonstrovat na príkladu všude pestované komodity, potravinárské pšenice.

Pri soucasných v EU i u nás v zásade srovnatelných nákladech na rostlinnou produkci z hektaru zemedelské pudy rozhoduje o zisku zemedelce dosažený hektarový výnos. U potravinárské pšenice ciní v praxi náklady na hektar asi 15. 000 korun (ale i méne), a aby zemedelec vydelal, musí za svou úrodu z hektaru pochopitelne stržit více, než je uvedená cástka. V CR se v soucasné dobe velmi ostre diskutuje o tom, za kolik by zemedelci meli tunu potravinárské pšenice prodávat, pricemž snaha prvovýrobcu je dostat cenu co nejblíže k hranici 4. 000 korun. To je ale cena i na evropských trzích nekonkurenceschopná, protože je vysoká. Zemedelci však argumentují tím, že kdyby dostávali za pšenici cenu pouhých 3. 000 korun (která konkurenceschopná je) ci o neco více, prodelali by, protože jim tržby nepokryjí náklady. To je sice pravda, ale jenom její jedna cást. Protože ta nesdelovaná cást pravdy ríká, že v CR ciní u pšenice prumerný hektarový výnos ctyri tuny, zatímco v EU je to tun sedm. A tady jsme u jádra pudla. Ceský zemedelec skutecne vydelá (modelove tisíc korun), pouze když za tunu pšenice dostane neco ke ctyrem tisícum korun (4 x4. 000 = 16. 000, což je více než náklady 15. 000, jak bylo zmíneno výše). Kdyby ale cinil hektarový výnos jenom o tunu více, vydelal by ceský zemedelec již 5. 000 korun z hektaru (5 x4. 000 = 20. 000). A kdyby cinil hektarový výnos sedm tun z hektaru, vydelali by domácí producenti i v prípade, že by za tunu pšenice dostávali 3. 000 korun (7 x3. 000 = 21. 000).

Rešení popsaného problému je pritom v zásade jednoduché afilozoficky spocívá v"agrární" aplikaci hesla "nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné veci". Jinými slovy, zemedelcum se nevyplácí šetrit na nákladech, které ovlivnují efektivitu produkce. I kdyby se totiž náklady zvýšily nad modelových 15. 000 korun (ale to je cástka, která již pomerne vysoké náklady obsahuje), vrátí se príslušné investice v lepším produkcním výsledku. Jedná se predevším o výber kvalitního osiva, o aplikaci kvalitních hnojiv, ale také o to, aby se príslušná komodita pestovala pouze v místech, kde jsou k tomu objektivne optimální podmínky. Dnešní praxe je však taková, že na osivu a hnojivech zemedelci šetrí (jiste, nemají peníze, ale práve tady by se mel více angažovat stát) a treba práve potravinárská pšenice se pestuje i tam, kde proste nelze dostatecne vysoký hektarový výnos dosáhnout. Logické je potom pokusit se zpenežit úrodu za co nejvyšší cenu - jenže když se to podarí, dostávají se okamžite do problému zpracovatelé a potravinári, kterí musí pracovat se surovinou dražší, než je obvyklé. Kompromisní rešení pak poškozuje všechny - zemedelci dostanou málo penez a krachují, mlýny ci pekárny mají drahou surovinu, takže jejich výrobky se pak nemohou uplatnit nejen na zahranicním, ale casto i na domácím trhu, a následne krachují také. Nechci zjednodušovat, nicméne popsané skutecnosti jsou podstatou problému, které ceské zemedelství a potravinárství má.