Restrukturalizace českého zemědělství je nutností

Pojem "restrukturalizace českého zemědělství" byl od listopadu 1989 velice frekventovaný. Postkomunističtí zemědělští manažeři toto slovo po celou dobu ignorovali a tvářili se, že změny, které zemědělství za deset let i přes jejich houževnatý odpor doznalo, jsou dostatečné.

V kontextu se vstupem ČR do EU se však ukazuje, že naši budoucí partneři naopak proběhnuvší změny shledávají nedostatečnými a přímé platby podmiňují pokračováním, resp. zahájením skutečné restrukturalizace a demokraticky naznačují svoje představy.

Oč běží? Naše zemědělství před kolektivizací mělo souměřitelný rozměr s dnešním německým nebo rakouským. V úhledných vesnicích o velikosti katastru kolem 300 ha sídlilo a hospodařilo asi tak 15 selských rodin, a tak byla slušná obživa pro cca 70 pracovitých obyvatel. Navíc tento způsob života představoval i jejich životní filozofii.

Ale pak přišla známá bolševická kolektivizace, která vše zpřevracela, ze sedláků (pokud je nepopravila, nezavřela, nevystěhovala atd.) nadělala námezdní nádeníky s mizernou pracovní morálkou. Na kolektivizaci navazovala gigantománie a fabrikace venkova. Dnešní ZD nebo a.s. hospodařící zhuba na 3 000 ha dokázala spolknout klidně deset půvabných vesnic, ale sídlí v jedné, další tři až čtyři exploatuje částečně a zbývající jsou bezprizorné.

Obhájci gigantománie by se měli konečně smířit s tím, že ve světě toto pojetí nezvítězilo - naštěstí! Nebudou to oni, kteří budou vysláni do "dobytého tábora kapitalismu", aby tam aplikovali svoje zkušenosti s kolektivizací v rámci soudružské pomoci, ale že realita je právě opačná.

Tvrdou, až vulgární kritiku EU v důsledku přiznání jen omezených přímých podpor spustili ti, kteří po revoluci hájili staré kolchozní pořádky, a tak způsobili, že jen 25% půdy je dnes obhospodařováno způsobem souměřitelným s EU. Poskytovateli dotací vnucují rovnostářské přidělování přímých plateb na 1 ha zemědělské půdy. Je však jasné, že přijetí tohoto principu by vedlo paradoxně k likvidaci právě rodinných farem, kvůli kterým EU tak masivně zemědělství dotuje. Zapomněli družstevní lobbisté, že rentabilitu velkovýrobních podniků uváděli jako jejich hlavní přednost? Budou muset akceptovat, že rodinná farma, která je od své podstaty méně rentabilní, ale zato plní celospolečenský požadavek na vytváření venkovského prostoru, bude "mecenášem" podstatně více podporována. Čili nikoliv rovnostářské, ale diferencované až nulové dotace.

Neutěšenost našeho současného venkova ve srovnání se západoevropským je zřejmá a nelze se EU divit, že si svoje sedláky a venkovský prostor chrání a vynakládá na to obrovské částky (50% rozpočtu EU), a to se souhlasem všech vrstev obyvatelstva. Politikové EU si jsou vědomi toho, že pokud by jejich daňový poplatník zjistil k podpoře koho v kandidátských zemích mizí prostředky v černé díře, vznikly by jim problémy se zajištěním financí i pro vlastní zemědělství.

Získání většího počátečního podílu na přímých platbách a navýšení jejich ročních nárůstů bude závislé na našich interních pravidlech přídělu přímých plateb. Je to zodpovědný úkol pro vládu vzešlou z nových voleb a zejména pro nového ministra zemědělství. Je nejvyšší čas, aby se zcestnost vzniklá za ministrů Luxe a Fencla napravila.

O omezení výše přímých plateb je třeba s EU jednat, ale těmito vyjednavači by neměli být představitelé družstevní lobby z AK a Zemědělského svazu, neboť právě v důsledku jejich dosavadního působení a publikování jejich představ o transformaci zemědělství mají lví podíl na tom, že ČR bylo přiděleno pouhých 25% přímých plateb a rychlost žádoucí restukturalizace odhaduje EU na deset a více let, kdy teprve by přímé platby docílily 100%. Již v emociálních až vulgárních odsudcích EU za krácení přímých plateb je zřejmá nekompetentnost těchto starých struktur v čele s Janem Fenclem k zastupování našeho zemědělství na těchto tak důležitých jednáních, neboť protistraně nejsou schopni ani ochotni nabídnout přijatelná řešení a postrádají důvěryhodnost. Důsledkem by mohlo být oddálení přijetí ČR do EU a blokování finančních podpor, které české zemědělství tak nutně potřebuje.

Při této příležitosti je třeba apelovat také na ty pravicové politiky a národohospodáře, kteří z neznalosti problematiky akceptovali halasné vychvalování našeho postkomunistického velkovýrobního zemědělství a považují současný stav buď za dobrý nebo sice za problémový, ale jinou koncepci nevidí. Přitom oznámkování kompatibility našeho zemědělství s EU na pouhých 25% vystihuje skutečný neutěšený stav, je opravdu co napravovat a zemědělství včetně venkova je třeba přetransformovat na evropský model. Pak na to budou i evropské peníze.