Rozhovor s Evou Klvačovou, vedoucí Institutu integrace ČR do evropské a světové ekonomiky na VŠE

Euroskop: Můžete na úvod říci nejdůležitější důvody pro vstup České republiky do Evropské unie, a to především s ohledem na skupiny: podnikatel, spotřebitel, student a občan?

Absolutně nejdůležitější důvod je pro všechny skupiny, které uvádíte, jeden jediný, stejný a společný. Vstup do Evropské unie znamená pro všechny občany ve všech jejich sociálních rolích i pro všechny ekonomické subjekty působící na území ČR kultivaci norem chování pro jejich vzájemné vztahy i vztahy vůči státu. Implementace acquis communautaire do českého práva je z hlediska morálních, politických, etických i sociálních přínosů tisíckrát důležitější než například to, kolik finančních prostředků dostaneme ze strukturálních fondů. Samozřejmě, že tyto prostředky mohou podstatně přispět k rozvoji České republiky, pokud je dokážeme získat a efektivně jich využít. Ale i kdybychom nedostali ani jedno jediné euro, přesto by se vstup do Evropské unie České republice bohatě vyplatil. Nejen proto, že zvýší prestiž země ve světě. Nejen proto, že adresa Česká republika, EU, je lepší než adresa Česká republika, na samotě mezi západní a východní Evropou. To samozřejmě také. Ale hlavně proto, že zákony, stvořené v čase ekonomické transformace často narychlo, podomácku a na základě nejrůznějších lobbyistických tlaků jsou postupně nahrazovány zákony evropského typu, které se vyvíjely po řadu desetiletí, bez násilných přetržek a které dnes odpovídají potřebám sofistikované globalizované ekonomiky a přitom respektují evropské paradigma úlohy státu ve společnosti.

Ptáte se na přínosy vstupu pro podnikatele. Předpokládám, že máte na mysli skupinu podnikatelů slušných. Tedy těch, kteří řádně splácejí své úvěry bankám, nepoškozují spotřebitele klamavou reklamou, řádně platí svým zaměstnancům mzdu a státu daně, nezapomínají platit svým dodavatelům, neohrožují svým podnikáním životy a zdraví občanů. Hlavním přínosem pro ně bude vyčištění prostředí, ve kterém se podnikatelská aktivita uskutečňuje, nahrazení institucionálního provizória ekonomické transformace historicky prověřenými normami evropského typu. Zkuste se podívat například do obchodního zákoníku, do zákona o ochraně hospodářské soutěže nebo do zákona o cenných papírech a zjistíte, kolik změn prospěšných slušnému, solidnímu podnikání bylo v těchto zákonech provedeno v souvislosti s implementací acquis. A kdyby se vám nechtělo studovat zákony, podívejte se na statistiky dokazující masivní příliv přímých zahraničních investic do ČR, ke kterému dochází v posledních čtyřech letech. Investoři přicházejí především proto, že tu začínají platit stejné zákony pro podnikání jako v západní Evropě. Zákony, které znají a kterým důvěřují.

Nepoctivé "podnikání", založené na bázi poškozování minoritních akcionářů, práv zaměstnanců, práv spotřebitelů či na bázi devastace životního prostředí samozřejmě vstup ČR do EU nikterak nepotěší. Institucionální provizórium ekonomické transformace pro ně bylo jednoznačně výhodnější.

Přeskočme teď od podnikatele rovnou k občanovi. Občan je spotřebitel, ale také zaměstnanec, klient banky nebo drobný akcionář, ale také oběť znečišťování životního prostředí. Ve většině svých sociálních rolí je v Evropské unii považován za takzvanou slabší smluvní stranu, kterou je stát povinen chránit pomocí příslušných zákonů. Spotřebitel je slabší smluvní stranou v procesu koupě a prodeje, protože nemá a nikdy nemůže mít k dispozici tolik informací jako výrobce, distributor či prodejce. Zaměstnanec je slabší smluvní stranou ve vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec, všichni občané jsou potenciálními oběťmi nezodpovědných znečišťovatelů životního prostředí. Ochrana slabší smluvní strany je hluboce zakotvena v právu Evropských společenství a v tuto chvíli prostřednictvím implementace acquis communautaire už i v českém právu.

Euroskop: Někteří návštěvníci stránek Euroskopu vyjadřují velké znepokojení v souvislosti s přibližováním cen úrovni EU. Mají obavu, že po vstupu do Unie dojde k propadu reálných mezd a ke snížení životní úrovně. Je tato obava reálná?

Myslím, že ne. Její vyvolávání je součástí zcela vědomého strašení občanů právě těmi zájmovými skupinami, pro které je nadcházející vstup ČR do EU velmi nepříjemný, protože je zbaví možnosti dosahování zisku na bázi všech typů "podnikání", které jsou sice přípustné v rozvojových zemích nebo v zemích tranzitivních, ale nikoli v zemích civilizovaných a už vůbec ne v členských zemích Evropské unie.

V žádné ze současných členských zemí se vývoj po vstupu neubíral středně či dlouhodobě směrem k poklesu životní úrovně, nýbrž směrem jejího růstu. Rychlejšího nebo pomalejšího, ale růstu. Není žádný důvod se domnívat, že Česká republika bude výjimkou z tohoto pravidla. Nicméně zkusme rozebrat poněkud podrobněji nejčastější argumentaci pro pokles životní úrovně. Zní zhruba takto: Podnikatelům působícím na území České republiky vzniknou v souvislosti se vstupem dodatečné náklady - z titulu existence minimálních sociálních standardů, větších nároků na ochranu spotřebitele, větších nároků na ochranu bezpečnosti práce, větších nároků na ochranu spotřebitele atd. Aby podniky, jimž dodatečné náklady vzniknou, neztratily svou konkurenceschopnost, budou je podnikatelé nuceni promítnout do cen a nebo šetřit na mzdách. V každém případě bude výsledkem rozevírání nůžek mezi růstem cen a mezd a obávaný pokles životní úrovně.

Logika argumentace tohoto druhu je neotřesitelná jen na první pohled. Ve skutečnosti má v sobě několik trhlin.

Za prvé. Povinnost vynakládat dodatečné náklady nevyvstane až v okamžiku vstupu. Vtělování komunitárního práva do práva českého se děje postupně, dnes a denně již po čtyři roky. Podnikatelé tedy měli a mají dostatek času se tomuto vývoji přizpůsobit. Tam, kde je přizpůsobování nejobtížnější, zejména v některých oblastech životního prostředí, je čas pro ně rozložen i do období po vstupu formou existence přechodných období.

Za druhé. Šetření na mzdách je jen jednou z možností přizpůsobování se nutnosti vynakládat dodatečné náklady - samozřejmě tou nejsnadnější a nejjednodušší. Efektivnějšími způsoby jsou změny v sortimentu zboží a služeb, volba technologických postupů šetrnějších k životnímu prostředí nebo méně náročných na objem pracovních sil, ale náročnějších kvalifikaci pracovníků nebo na obsah vědeckotechnických poznatků, organizační změny a mnoho dalších. K jejich použití bude podnikatele nutit vědomí, že by je konkurence mohla z českého trhu vytlačit.

Za třetí. Argumentace o neodvratitelném poklesu životní úrovně vědomě ignoruje přínosy, jichž se podnikatelským subjektům dostane. Budou pro ně platit stejná pravidla jako pro jejich konkurenty, budou mít bezbariérový přístup na obří evropský trh, budou moci čerpat prostředky ze strukturálních fondů, posílí se jejich prestiž tím, že budou podnikateli evropskými.

Za čtvrté. Podstatnou část české ekonomiky v současné době ovládají, nebo v budoucnosti ovládnou zahraniční ekonomické subjekty, především evropské. Pro ně nebude přizpůsobování se nárokům komunitárního práva problém. Jsou zvyklí pohybovat se v prostředí, ve kterém musí respektovat vyšší míru ochrany občana v jeho jednotlivých sociálních rolích.

Euroskop: Mezi další obavy patří také oblast zemědělství. Mám na mysli především množstevní kvóty pro určité komodity. Nehrozí po jejich zavedení zánik pracovních míst, nebo dokonce celých oblastí zemědělského podnikání v ČR?

Hrozba zániku pracovních míst je v reálném globalizovaném kapitalismu trvalá a nepotřebuje ke své existenci společnou zemědělskou politiku. Jedinou jistotou podnikání ve světě trhu a hospodářské soutěže je nejistota. Společná zemědělská politika vznikla především proto, aby celkovou míru rizika a nejistoty poněkud zmírnila a tuto svou roli plní, byť s mnoha problémy, až dosud. Samozřejmě, zemědělec, který dává přednost možnosti plnému individuálnímu nesení všech rizik souvisejících s možností neúrody i nadúrody i s možností neuplatnění svých produktů u domácích i zahraničních odběratelů, může společnou zemědělskou politiku vnímat jako tvrdé omezení svého rozhodování. Může mít oprávněný pocit, že je zejména v množstevními kvótami ochraňován před tržními riziky proti své vlastní vůli. Zemědělec, který si je vědom skutečnosti, že ve vztahu k odběrateli bývá obvykle slabší smluvní stranou, naopak ocení určitou jistotu, kterou mu společná zemědělská politika poskytuje - za cenu odebrání části svobody se individuálně rozhodnout.

Společná zemědělská politika je zcela určitě tou oblastí společných politik, která je zejména v souvislosti s nadcházejícím rozšířením EU nejvíce zralá pro přehodnocení a reformy. Vznikla z velmi racionálních důvodů, které se však historicky změnily. Jejím úkolem bylo na počátku zabezpečit potravinovou soběstačnost. Uvědomme si, že tento úkol byl v padesátých letech minulého století, krátce po druhé světové válce, velmi naléhavý. Technický rozvoj, globalizace světa a mírový vývoj v Evropě společně stvořily nadbytek potravin, které si země Evropské unie mohou opatřit vlastní produkcí nebo dovozem. Společná zemědělská politika se obrátila jaksi do protisměru a stále častěji stimuluje stagnaci nebo pokles produkce, nikoli růst. Na významu v ní nabývají také prvky ochrany venkovského rázu krajiny.

Euroskop: Zajímalo by mě, jak se budou pravděpodobně vyvíjet ceny bydlení, potravin a dalších důležitých komponent rodinného rozpočtu do a po našem vstupu do EU?

Já vás zklamu a žádné přesné číslo vám neřeknu. Faktorů, které budou na vývoj cen v příštích letech působit, bude celá řada. Vstup do EU bude jen jedním z nich, a možná, že nikoli nejvýznamnějším, jakkoli se mu často přikládá význam téměř magický. Je třeba si připomenout, že úroveň cen (a mezd) se začala přibližovat úrovni cen (a mezd) okamžitě po změně politického systému a otevření české ekonomiky světu, tedy hned na samém konci osmdesátých let, nikoli až po podání přihlášky ke vstupu do EU.

Nejdramatičtější růst spotřebitelských cen má už česká ekonomika nepochybně za sebou, cenový šok podobný tomu z počátku devadesátých let by se už v žádném případě opakovat neměl. Uvědomme si, že česká ekonomika je dnes, po dvanácti letech ekonomické transformace propojena zahraničním obchodem, finančními i kapitálovými transakcemi s ekonomikou i světovou a že toto propojení hraje při určování cenové hladiny podstatnou roli.

Možná je na místě připomenout i to, že přizpůsobování se evropským a světovým cenám je záležitost dlouhodobá. Mezi "dražšími" a "levnějšími" zeměmi EU existují dosud významné cenové rozdíly. Cenová hladina "nejlevnějšího" Portugalska dosahovala v loňském roce asi 56 % cenové hladiny "nejdražšího" Dánska.

Přece jen něco málo k cenám v České republice. O tempu jejich přizpůsobování bude rozhodovat zejména to, zda bude český stát důsledně chránit hospodářskou soutěž (k čemuž ho členství v EU nabádá), nebo zda bude ochoten i nadále chránit monopolní výrobce, distributory či poskytovatele služeb. Bude důležité, zda růst cen bude brzdit konkurence, nebo jen a jen koupěschopná poptávka. Možná není od věci připomenout, že největší nárůst cen a největší přiblížení se "evropské" úrovni jsme zaznamenali u aut, nakupovaných dopravních služeb a ve spojích , u elektřiny a plynu. Souvislost s nedostatečnou ochranou hospodářské soutěže je velmi dobře patrná.

Euroskop: S blížícím se vstupem do EU se stále více hovoří o tom, v jakém časovém horizontu by měla Česká republika vstoupit do měnové unie. Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody rychlého přijmutí jednotné evropské měny?

Začněme od nevýhod. Za tu největší bývá nejčastěji považována ztráta možnosti uskutečňovat vlastní měnovou politiku, která je obecně hodnocena jako nejmocnější nástroj hospodářské politiky. Je ovšem třeba si uvědomit, že Česká národní banka, v jejíž kompetenci uskutečňování měnové politiky je, příliš velký prostor pro provádění skutečně autonomní měnové politiky nemá ani v tuto chvíli. Nemůže ho mít. Pohybuje se v rámciomezení daných skutečností, že česká ekonomika je malá, stále ještě poměrně slabá a je plně otevřená světu. Není v moci žádné centrální banky v malé zemi s otevřenou ekonomikou eliminovat vlivy vnějšího prostředí žádným kursovým režimem ani žádnými dalšími opatřeními.

Žijeme v době chronického nebezpečí finančních a měnových krizí, které mohou být spuštěny kdykoli, kýmkoli a kdekoli na světě. Pravděpodobnost ohrožení malých, otevřených a současně ekonomicky nezralých ekonomik, jejich měn a finančních systémů je ovšem v tomto světě nesrovnatelně větší než pravděpodobnost ohrožení velkých, politicky a ekonomicky silných seskupení jako je Evropská unie. Provést spekulativní útok na korunu je snazší než provést spekulativní útok na euro. Ostatně to známe z vlastní, nepříliš vzdálené zkušenosti. Větší bezpečí před měnovou a finanční krizí je tedy hlavním důvodem pro neodkládané přijetí eura. Druhým důvodem je snížení transakčních nákladů pro všechny podniky, které s eurozónou obchodují. A konečně třetím důvodem je snížení volatility měnového kurzu a potřeby se proti této volatilitě zajišťovat.

Výhody neodkládaného vstupu do eurozóny by měly převážit nad nevýhodami. Ale každá kandidátská země včetně České republiky si je bude muset tvrdě odpracovat a zasloužit, nedostane je zdarma. Podmínkou vstupu do eurozóny je splnění zcela konkrétních podmínek maastrichtských kritérií v oblasti inflace, úrokových sazeb, omezení rozpočtového deficitu a státního dluhu.

Euroskop: Často se mluví o silných neliberálních, etatistických proudech uvnitř Evropské unie. Vím, že existuje "index ekonomické svobody". Zajímalo by mě, jak si v tomto žebříčku státy EU stojí? A jak Česká republika? Jinými slovy - hrozí ČR se vstupem do EU přeregulovanost?

Ale samozřejmě, že nehrozí. Podíváte-li se na poslední žebříček z roku 2002, který sestavila The Heritage Foundation, zjistíte, že naprostá většina evropských států stojí na žebříčku nad námi (výjimku tvoří jen Francie a Řecko). Pak také zjistíte, že důsledná implementace práva EU Estonskem (důslednější než v ČR) postavila Estonsko do čela žebříčku spolu s Irskem, Lucemburskem, Nizozemskem, Spojenými státy a Velkou Británií (dělí se o první až páté místo). Česká republika se spolu s Maďarskem dělí o 32. místo, zatímco Polsko je na 45. místě žebříčku, Slovinsko na 79. místě a až s velkým odstupem následují země bývalého Sovětského svazu.

O vysokých hodnotách indexu ekonomické svobody v porovnání s tranzitivními zeměmi vypovídají i výsledky, ke kterým dospěl - na základě jiné metodiky - The Fraser Institute.

Index ekonomické svobody je určitě nesmírně užitečný ukazatel - ať již v podobě, ve které ho sleduje The Heritage Foundation, nebo v podobě sledované The Fraser Institute. Ekonomická svoboda je pro podnikání samozřejmě naprosto nezbytná a přílišné množství regulace škodí. Mezi ekonomickou svobodou a ekonomickou výkonností existuje těsná korelace. Postavení na žebříčku ekonomické svobody je pro ČR důležité i proto, že žijeme v globalizovaném světě, ve kterém jsou jednotlivé země a jejich ekonomiky dnes a denně rentgenovány tisíci očí mezinárodních organizací a rating jimi udělovaný je nesmírně důležitý z hlediska kredibility každé země. Index ekonomické svobody je druhem ratingu toho druhu, na který musí země dbát.

Přesto si neodpustím tři poznámky. Za prvé, obě hodnotící instituce jsou instituce americké, nikoli evropské. Paradigma úlohy státu evropského typu v ekonomice je v mnohém shodné, ale v něčem přece jen odlišné než paradigma amerického typu, jakkoli v posledních letechdocházelo k jejich sblížení. Liší se mírou zákonné ochrany slabšího účastníka ekonomického života. Je otázkou pro budoucnost, které paradigma se ukáže být životaschopnější.

Za druhé. Je nesmírně důležité vyhnout se pokušení absolutní víry v absolutní ekonomickou svobodu jako jeden jediný recept na ekonomickou prosperitu a blahobyt pro všechny. Absolutní ekonomická svoboda je velmi žádoucí pro každého zahraničního investora i pro každého domácího podnikatele. Je ekonomicky výhodnější nebýt zákonem nucen platit sociální nebo zdravotní pojištění, nebýt nucen dodržovat zákonnou minimální mzdu, moci neplatit státu pokud možno žádné daně, nemít povinnost platit za znečištěnou vodu, půdu či ovzduší. Jenže to, co nezaplatí zahraniční investor nebo domácí podnikatel, zaplatí občan. Penězi, vyššími daněmi, poškozením zdraví…

Za třetí. Index ekonomické svobody v Argentině od poloviny sedmdesátých let soustavně roste. V současné době dosahuje hodnoty vyšší než většina evropských zemí a blíží se úrovni USA či Velké Británie. Před dobou velmi nedávnou byla Argentina nucena vyhlásit státní bankrot.

Euroskop: Evropské státy se již dlouhá léta potýkají s vysokou nezaměstnaností. Nebude přijetí evropských norem regulujících postavení zaměstnanec versus zaměstnavatel znamenat pro Českou republiku znepružnění tuzemského trhu práce a tedy riziko zvyšování nezaměstnanosti?

Jsem přesvědčena, že ne. Míra nezaměstnanosti v členských státech Evropské unie v současné době neroste, nýbrž klesá. Jestliže ještě v roce 1995 se blížila 11 %, pak v roce 2000 už to něco málo přes 8 % a v příštím roce by mohlo být dosaženo cíle 7 %. A je třeba říci, že celá řada zemí již v roce 2000 měla svou míru nezaměstnanosti pod hladinou 5 %: Rakousko, Dánsko, Irsko, Lucembursko, Nizozemí a Portugalsko. Všechny tyto země přijaly evropské normy vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec a nikterak jim to neuškodilo. Pokud jde o Českou republiku, příslušné změny v zákoníku práce již byly provedeny a míra nezaměstnanosti poté nevzrostla, nýbrž mírně poklesla. Před novelou zákoníku práce ovšem zaměstnavatelé štkali, plakali a naříkali, že bude ohrožena jejich konkurenceschopnost. Po jejím přijetí se s ní velmi rychle vyrovnali. Náklady, které jim vznikly, je příliš nepoškodily. Je to trochu taková hra, zda se stát nechá vydírat, nebo ne.

Přiznám se vám, že když v poslední době slyším nebo čtu slovní spojení flexibilita pracovní síly nebo pružnost trhu práce, naskakuje mi v lepším případě husí kůže, v horším alergická vyrážka, protože tyto pojmy jsou mnohdy hrubě zneužívány. Přestává být jaksi zřejmé, že vztah zaměstnavatel - zaměstnanec je vztahem sociálním, že zaměstnanec není neživá věc, nýbrž člověk, který má svou lidskou důstojnost právě tak jako zaměstnavatel a pokud společenský systém dlouhodobě připouští, aby tato důstojnost byla systematicky pošlapávána, vytváří podhoubí pro ztrátu politické stability, působení extrémní levice či pravice, pro sociální bouře a válečné konflikty.

Euroskop: V roce 2000 v Lisabonu přijala Unie závazek být do deseti let nejkonkurenceschopnějším uskupením na světě. Jak se ho zatím daří plnit?

Doba od přijetí závazku je strašně krátká na vyslovení nějakého kategorického hodnotícího soudu, tím spíše že konkurenceschopnost Unie by měla být postavena především na faktorech, které působí spíše středně a dlouhodobě: na investicích do vzdělání a výzkumu a vývoje. Myslím si ale, že šance na splnění tohoto závazku je poměrně vysoká - právě díky tomu, že je založen na solidních základech. Evropská unie se rozhodla pro vytvoření společného Evropského výzkumného prostoru a hodlá přitom využít celé škály disponibilních nástrojů - přímých i nepřímých nástrojů finančních, politické koordinace, právních aktů, struktur a mechanismů pro výměnu informací, informačních systémů i databank. Systematicky pracuje na vytvoření evropských center špičkového výzkumu včetně center virtuálních a vybudování infrastruktury pro tato centra. Rovněž tak se rozhodla pro vytvoření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání a pro politiku otevřené koordinace v oblasti vzdělávání vůbec.

Připomněla bych ovšem jednu velmi podstatnou skutečnost - že totiž v Lisabonu si Unie vytkla cíle tři a nikoli jeden: konkurenceschopnost, sociální soudržnost a udržitelnost rozvoje. V Barceloně pak potvrdila, že se jedná o cíle souřadného významu, nikoli cíle hierarchicky uspořádané. Sociální soudržnost je pro Evropskou unii stejně důležitá jako konkurenceschopnost její ekonomiky a jako dosahování rozvoje bez zatížení příštích generací. Společnou cestou ke zvyšování konkurenceschopnosti, sociální soudržnosti i udržitelnosti rozvoje by mělo být především celoživotní vzdělávání, vytváření více nových a lepších pracovních příležitostí, zvyšování zaměstnatelnosti mladých absolventů škol, lidí předdůchodového či dokonce důchodového věku i dlouhodobě nezaměstnaných.

Je předčasné hodnotit jakákoli čísla, ale například vývoj kurzu eura k americkému dolaru svědčí mimo jiné o důvěře zahraničních investorů v budoucí vývoj evropské ekonomiky.

Euroskop: Je možné, aby Evropská unie fungovala v delším časovém rozpětí s jednotnou monetární politikou a zároveň měla 15 samostatných národních rozpočtů?

Nebo 25, pokud se nic nestane a skutečně dojde k plánovanému rozšíření. Je otázkou, co je to samostatnost národního rozpočtu. Je nepochybné, že budou vedle sebe existovat společný unijní rozpočet a národní rozpočty stejně tak jako rozpočty menších samosprávných celků a rozpočty měst a obcí. Nemyslím si, že by v dohledné době vznikla taková vůle k růstu solidarity mezi kmenovými a novými členskými zeměmi nebo vůle k růstu solidarity mezi jednotlivými zeměmi vůbec, která by mohla vést až k výraznějšímu zvýšení rozsahu prostředků přerozdělovaných unijním rozpočtem. To přerozdělování je poměrně malé, do společného rozpočtu se dostane pouze 1,27 % hrubého domácího produktu vytvořeného v celé Unii. Na úrovni národních států je přerozdělování podstatně větší - v průměru kolem 35 % HDP. Je vysoce pravděpodobné, že poměr mezi národním a unijním přerozdělováním se v blízké budoucnosti příliš měnit nebude. Evropská unie až tak rychle k federalizaci nespěje.

Ale, a to je podstatné, bude se určitě sbližovat filosofie fiskální politiky na úrovni národních států. Již existující Pakt stability je silným vyjádřením vůle k politice vyrovnaných rozpočtů, nikoli rozpočtů deficitních. Požadavek vyrovnaných rozpočtů samozřejmě bezprostředně omezuje manévrovací prostor dnešních i příštích členských zemí Evropské unie, nicméně takovéto omezení má své velmi racionální důvody: deficity plodí dluhy a každý dluh je třeba jednou splatit. Další nepřímé omezení samostatnosti národních rozpočtů lze očekávat za předpokladu, že dojde ke sjednocování daňových a sociálních systémů. Ale i toto sjednocování má svou racionalitu, pokud Evropská unie bude chtít naplnit své cíle z Lisabonu a Barcelony.

Za Euroskop děkuje Kamil Chalupa

Ing. Eva Klvačová, CSc. - absolvovala Vysokou školu ekonomickou, obor národohospodářské plánování

· 1. 1. 2001 - doposud Vysoká škola ekonomická, vedoucí Institutu integrace ČR do evropské a světové ekonomiky, výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů "Ekonomické, právní a politické problémy vstupu ČR do EU"

· 1. 8. 1992 - 29. 2. 2000 Economia, a. s., zástupce šéfredaktora a později šéfredaktorka týdeníku Ekonom. Prestižní ceny za ekonomickou žurnalistiku: 1996 City Bank Award for Excellence in Journalism, 1997 Cena Jaroslava Preisse, 1998 Cena guvernéra České národní banky.

· 1. 8. 1990 - 31. 7. 1992 Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, poradkyně ministra

· 1. 4. 1981 - 31. 7. 1990 Ekonomický ústav ČSAV, vedoucí vědecká pracovnice, vedoucí týmu pro průmyslovou a strukturální politiku, členka vědecké rady

· 1. 4. 1966 - 31. 3. 1981 Ústav pro ekonomiku a řízení vědeckotechnického rozvoje, od roku 1974 vedoucí hlavního úkolu SPEV "Výzkumný a vývojový potenciál ČSSR v kontextu mezinárodního srovnání"