SOUDNICTVÍ V EVROPSKÉM KONTINENTÁLNÍM PRÁVU A JINDE

The Judicature in Continental Europe and else where

Pavel Vokatý

Adresa autora:

Prof. JUDr. Pavel Vokatý, CSc., Provozně ekonomická fakulta, ČZU Praha,

Kamýcká 129, Praha 6 Suchdol

Anotace:

Příspěvek pojednává o soudnictví a jeho významu v obecném pojetí a dále vytyčuje nejdůležitější charakteristické rysy našeho soudnictví a soudnictví anglického, resp. amerického. Důraz se klade na tzv. soudcovské právo v anglickém systému a na jeho podstatné rozdíly od práva našeho. Na závěr jsou uvedeny některé jiné systémy soudnictví, např. Islám, soudnictví Evropské unie, mezinárodně právní soudnictví aj. Několik historických poznámek jako exkurs.

Poznatky uváděné v článku vyplývají z řešení institucionálního výzkumného záměru CEZ:J03/98:411100013 “Efektivní integrace českého agrárního sektoru v rámci evropských struktur - předpoklad trvale udržitelného rozvoje”.

Summary:

Basic questions concerning the Judicature and Action of in the Course of History are treated. Courts in Continental Europe and Courts in England concisely described. Elemental knowledge of Case Law (judge-made Law). Comparison with Continental Process-Law given. Some historical remarks at the end of this paper.

Pieces of knowledge mentioned in the article resultr from the solution of the institutional research intention CEZ:J03/98:411100013 “Efficient integration of the Czech agrarian sector in frame of European structures - a presumption of permanent sustainable development”.

Key words:

Judicature as a Law-notion, Judicature in the Course of History, The Courts in Continental Europe, The Courts and Judicature in England and the USA, Elements of Judicature in England, Judge-made, Law-Case Law, Equity, Statutary Law, Other Law systems and the Judicature, Historical Remarks

Klíčová slova:

Soudnictví obecně - historie vývoje soudů - soudy v evropském kontinentálním, systémů - soudnictví v Anglii, Angloamerické soudnictví, Základní pojmy soudcovské činnosti v Anglii a USA, Některé jiné soudní systémy, včetně práva evropského, Exkurs do minulosti - historické poznámky,

Občané každého státu považují soudnictví za orgán, který vykonává spravedlnost a tudíž za orgán, na který se lze ve všech věcech obrátit, ať už jde o záležitosti trestního práva, nebo občanského práva, nebo o věci správního charakteru.

V tomto smyslu plnilo svou úlohu např. soudnictví ve starověkém Římě. Dokonce šlo Římanům o to, aby byla vždy zjištěna podstata každého sporu a tento pak mohl být spravedlivě rozhodnut. Tak tomu nebylo v jiných starověkých zemích, kde nejvyšší představitel státu, např. král apod., rozhodoval sám nebo za něho rozhodovali jeho vyšší podřízení, často kněží. Pak už nešlo o zjišťování objektivní pravdy, ale často o teologický výklad sporných otázek.

Náš kontinent převzal víceméně ve středověku právo římské, které se mohlo opírat o poměrně bohatou římskou právní literaturu. To ovšem neznamená, že naše soudy jsou stejné nebo podobné soudům římským (římského práva). Nicméně pojmy římského práva hmotného, tj. právo materiální, se v některých aspektech značně přibližují právu římskému, které bylo v průběhu dějin převzato jako tzv. recipované právo římské. Zajímavé je, že staří Římané považovali za prvotní soudní proces, čili “právo v akci”. Stačí podíváme-li se do některé z moderních učebnic římského práva, abychom viděli na prvém místě kapitolu věnovanou římskému procesu, jeho dějinám a obsahových a formálních náležitostech.

Pokud jde o právo tzv. evropských kontinentálních zemí, tj. právo prakticky všech evropských zemí kromě práva anglického, je třeba zdůraznit, že zde se vychází z práva hmotného, materiálního, a že otázky procesu jsou až na druhém místě. Je to proto, poněvadž základním právním pramenem evropského práva kontinentálního je zákon. Charakteristické pro náš kontinentální právní systém je to, že je to právě systém práva psaného, ve vztahu k němuž jsou ostatní prameny práva (zejména jde o právo obyčejové) toliko prameny podpůrnými. Kontinentální evropské právo ve své ryzí podobě zcela vylučuje soudcovskou normotvorbu. To neznamená, že soudnictví by bylo nějakým způsobem zatlačováno až na druhé místo. Už od velké francouzské revoluce je jednou ze státních mocí právě moc soudcovská. Nicméně u nás ( a ostatních evropských kontinentálních zemích) soudce právo nevytváří, nýbrž je toliko nalézá a interpretuje. Soudcovské rozhodnutí (usnesení, rozsudek apod.) platí pouze mezi stranami. Ve skandinávských zemích je však interpretace natolik závažná, že soudcovské rozhodování je považováno za subsidiární právní pramen. To je ale v podstatě pouze výjimka z výše uvedené zásady, že soudce právo netvoří.

Jinak je tomu v právu anglickém a právu, které je od tohoto odvozeno, zejména v právu americkém. Do podrobností se zde pouštět nemůžeme a proto nastíníme jen několik důležitých problémů, které jsou s angloamerickým právem spojeny, vždy v návaznosti na problematiku soudnictví.

Angloamerický systém vznikl v Anglii, jakožto systém Common Law. Tento systém je svým historickým původem i svým převažujícím současným charakterem právem soudcovským, “judgemade law” nebo též “case law”.

Common Law se začalo postupně historicky vyvíjet v 11. a 12. století jakožto právo obecné, nahrazující na celém území Anglie dosavadní práva partikulární. Od toho je také odvozen pojem Common Law, což znamená v tomto smyslu právo obecné.

Toto právo bylo aplikováno v celé Anglii královskými soudy. Anglické právo prošlo v průběhu doby řadou změn, které mají příčiny zejména politické, ale i ekonomické. Na tomto místě je třeba ještě uvést vznik druhého systému anglického nepsaného práva, jímž je tzv. Equity. Tento název lze nejlépe přeložit jako “právo spravedlnosti”. Equity je i dnes důležitým pramenem práva, i když vztah Equity a Common Law je řízen zásadou “Equity follows the law” což znamená, že equity tzv. “sleduje právo” tj. Common Law. V praxi to znamená že equity se neobrací proti obecnému právu, nýbrž je doplňuje a zdokonaluje.

A nyní několik poznámek k samotnému anglickému právu soudcovskému. Toto právo je vytvářeno soudními rozhodnutími, které mají povahu závazných precedentů.

Je řada možností jak blíže popsat podstatu tohoto soudcovského práva, z nichž jedna je dána výrazem “stare decisis”, což znamená “setrvati při rozhodnutém”. Zde je nutné zdůraznit, že anglické soudcovské právo se uplatňuje jak v oblasti Common Law, tak v oblasti Equity. Navíc existuje v anglickém právu také právo zákonné, které není ovšem primárním právním pramenem (Statute Law).

Podstatou precedentu je, že rozsudek soudu, který je oprávněn precedenty vytvářet, se stává závazným i pro podobné případy v budoucnosti a tím se stává pramenem práva. Je zajímavé, že anglický soudce není v teorii povinen svoje rozhodnutí odůvodňovat, nicméně soudy, zejména vyšší, své rozsudky často až značně podrobně zdůvodňují. Pravidlem je, že precedent zavazuje jako právní norma jak soud, který jej vydal, tak i všechny soudy nižší. Tak např. precedent vytvořený odvolacím soudem (Court of Appeal) zavazuje jak tento soud i všechny ostatní složky Nejvyššího soudu, jakož i soudy hrabské (County Courts) a případně i jiné nižší soudy.

Anglické precedenty jsou evidovány v různých sbírkách, často soukromé provenience. Ve Spojených státech je situace o to komplikovanější, že existují soudy federální a zvláštní soudy každého státu. Dále ovšem v této věci nemůžeme pokračovat pro nedostatek místa a času.

Pokud jde o evropské kontinentální právo je třeba zvláště zdůraznit, že již existuje tzv. “evropské právo” čili právo platné v Evropské unii. Jde o zcela samostatnou a komplikovanou problematiku, kterou na tomto místě nelze dále rozvádět. Bude mít ovšem veliký význam také pro náš stát, jakmile se staneme členy Evropské unie. Ostatně toto právo je třeba poznat již nyní, protože nové právní předpisy musí již k evropskému právu, tak jak dnes existuje, přihlížet. To platí i pro rozhodování tzv. Evropského soudu.

Jen jako poznámku uvádím, že existuje též mezinárodní právo procesní, které se řídí základními ustanoveními Charty OSN a vlastními směrnicemi. V paměti jistě zůstává po válce vytvořený, třeba na krátkou dobu, mezinárodní vojenský tribunál, který soudil nacistické válečné zločince. I zde bychom snad nalezli určité podobnosti s právem precedentu.

Nelze opomenout, když již hovoříme o soudnictví a jeho různých historických formách, také systém práva islámského. Tento systém je v podstatě právem náboženským a je ve světě značně rozšířen s tendencí dalšího růstu. Základním pojmem islámského práva je pojem Šárijá, což česky znamená asi “spravedlivá cesta” nebo extenzivně i “boží cesta”. Islámské právo jehož základním pramenem je korán, ovšem vychází ze zcela jiných kulturních i právních tradic, než je tomu u práva evropského, případně amerického apod.

Na závěr bych ještě chtěl říci několik slov o tom jak v naší historii se často vyskytuje problematika soudů. Už jsem se zmínil o tom, že lidé se často obracejí k soudu jako k poslední instanci, která má zajistit a vykonat spravedlnost. Zejména otázka nespravedlivého řízení a protiprávních rozsudků se několikrát vyskytuje i v naší starší literatuře a případně i v jiných uměleckých dílech.

Tak např. je z historie obecně známá pověst o tzv. “Libušině soudu”, dále např. známa postava rytíře Dalibora a jeho odsouzení nebo všeobecně známá postava Jana Sladkého, řečeného Koziny. Tento lidový hrdina údajně vyzval těsně před výkonem hrdelního ortelu na Boží soud šlechtice, kterého známe obecně pod jménem Lomikar. Zajímavé je, že jeho výzva na boží soud se skutečně realizovala a že tento šlechtic zemřel doslova do roka a do dne.

Ostatně i v obecné historii známe případ velmistra templářů, Jakuba Molaye, který byl upálen evidentně nespravedlivě a který vyzval na boží soud hned tři osoby, a to papeže, francouzského krále a jistého rytíře, kteří byli všichni původci jeho nespravedlivého odsouzení a smrti. A zase je zde zajímavé konstatování, že do roka zemřeli, často za velmi podivných okolností, všichni tito tři aktéři templářské tragédie.

Možná, že bychom mohli prohlásit, i když trochu zevšeobecňujeme, že “jaké jsou soudy, takové je v postatě právo” - rozumí se ve smyslu “spravedlnosti”. Toto je ovšem otázka velmi složitá, která se týká jak problémů organizačních, tak i legislativních a konečně i personálních. Je to ovšem otázka kardinální důležitosti a otázka, která je u nás v této době velmi diskutovaná a to mezi všemi vrstvami naší společnosti.