Špatně uskladněné obilí může vést k výbuchu sila

Období sklizně považují hasiči za jedno z nejrizikovějších co do možnosti vzniku požáru. V tomto čase se na uzemí kraje totiž manipuluje s větším množstvím hořlavých látek, které se navíc mohou lehce vznítit i po uskladnění. Z pohledu hasičů se dělí žně na tři základní skupiny. Na sklizeň obilovin, posklizňovou úpravu a skladování. Jak by se během nich nich měli zemědělci chovat, aby dokázali případný požár včas uhasit či ještě lépe jeho vzniku předejít, radí ředitel odboru prevence Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje Jan Pavlík.

Začněme u samotné sklizně. Nebezpečí vzniku požáru je reálné už přímo na poli. Jakým způsobem nejčastěji vzniká a jak je mu možné zabránit?

Důvodem vzniku požáru může být například tření stébel slámy, které se mohou namotat na různé rotující části sklizňových strojů a následně vzplanout. Proto je nezbytné, aby tyto stroje byly vybaveny přenosnými hasicími přístroji. Minimální množství hasicího média přitom činí šest kilogramů.

Neznamená to sice, že by tímto přístrojem šlo uhasit hořící pole, ale může se jím zlikvidovat požár hned v zárodku, čímž se značná část majetku, v tomto případě úrody, podaří zachránit.

Dalším nezbytným opatřením, které je v době sklizně na poli třeba, je přítomnost zařízení, kterým lze plochu s již případně rozšířeným požárem vymezit. Na mysli mám třeba pluh, kterým se hořící část polnosti oborá tak, aby se oheň dále nešířil. Samozřejmostí by měla být také cisterna, z níž je možné okolní prostor pokropit, což by mělo okolí od ohně ochránit také.

Další nebezpečí vzniká při posklizňové úpravě úrody. Na co se mají zemědělci zaměřit zde?

Jedná se zejména o různé sušky či dopravníkové trasy, kde je nutné dodržovat předepsané technologické postupy tak, jak je stanovuje výrobce. Například nepřehánět výši teplot a mít v pořádku všechny jistící prvky. To znamená, když se pohyb materiálu v sušičce zastaví, aby se rovněž zastavil i jeho přísun, čímž se opětovně zabraňuje rozšíření možného požáru do dalších částí objektu.

Zvýšená pozornost je nutná také při dodržování pořádku. V technologických částech by se mělo dbát na pravidelné odstraňování prachu, a to jak z konstrukcí, tak elektrických rozvodů. Ten je totiž pro oheň přímo ideálním vodičem a nebudu příliš přehánět, když řeknu, že ve styku s ním reaguje skoro jako střelný prach.

Třetí fází je uskladňování obilí. Nač mají zemědělci dbát v tomto případě a jakým způsobem se dá předcházet známému procesu samovznícení?

Tady se zaměříme hlavně na sila, kde se obilí uskladňuje asi nejčastěji. Důležité je, aby zde obilí nesetrvávalo na jednom místě ale stále cirkulovalo. V praxi to zjednodušeně vypadá asi tak, že se do sila shora přisypává obilí nové a ze spoda se odebírá to starší, které se přendává do sila vedlejšího. Tím obilí nejen vysychá, ale i se ochlazuje.

V opačném případě hrozí jeho takzvané spečení, kde se samotnou vahou obilí a přítomnou vlhkostí zvyšuje jeho teplota. Výsledkem pak je požár, nebo co je ještě horší takzvané nedokonalé hoření, vznik oxidu uhelnatého, což může ve finále vést až k výbuchu sila.

V úvodu jste řekl, že sklizňové stroje na poli musejí mít ve výbavě hasicí přístroje. Jak je to v případě objektů, kde se úroda upravuje a skladuje?

I tady je vybavení přenosnými hasicími přístroji samozřejmostí. Většinou se tu používají hasicí přístroje vodní, které jsou k likvidaci požáru obilovin nejvhodnější. Na druhou stranu je nutné počítat i s požárem elektroinstalace či rozvodných zařízení, kde bych doporučil používat hasicí přístroje sněhové nebo halonové.

Stejně jako na poli tu platí, že při vzniku požáru je rozhodující rychlost. Sám zastávám takové pravidlo, že pokud se nepodaří oheň zlikvidovat v zárodku prvním hasicím přístrojem, tak je lepší na nic nečekat a utéct. Druhý při rychlosti šíření ohně v těchto případech už totiž nikdo nestačí použít.

Určitě existuje nějaký předpis, který stanovuje, z jakých materiálů by měl takový objekt určený ke skladování obilí být. Daly by se opačně definovat ty nevyhovující?

Obecně vzato by se obilí nemělo skladovat v objektech, které k tomuto účelu nebyly určeny kolaudačním rozhodnutím.

Technické předpisy, které se na tyto objekty vztahují, pak přesně určí, jak mají vypadat, zda mohou být z hořlavých či nehořlavých materiálů, jakou mají mít požární odolnost, jak daleko musejí být od ostatních zastavěných ploch a podobně.

Další kapitolou je sklizeň pícnin a jejich následné sušení. Existují mezi skladováním pícnin a obilovin nějaké rozdílnosti?

Možnost požáru při skladování pícnin je rovněž vysoká. Hlavní příčinou tu bývá mikrobiologické samovznícení, zejména pokud není píce důkladně prosušena. Její vlhkost je často vyšší, než je obecně platné například u obilovin, tedy více než patnáct procent. Obecně toto číslo tvoří dělicí hranici. Komodity obsahující podíl vlhkosti pod tuto hranici jsou relativně bezpečné a k uskladnění ideální, naopak s jejím vzrůstajícím podílem se riziko samovznícení zvyšuje a je třeba je dosušit.

Vhodné proto je, aby zemědělci měli možnost vlhkost píce změřit, a pokud si náhodou nejsou jistí, tak ji například uskladnit na rošty a pomocí ventilátorů dosušovat.

Důležité jsou rovněž vizuální kontroly, a to jestli někde na uskladněné píci nevznikají mokré fleky. Ty jsou totiž ukazatelem toho, že uvnitř stoupá teplota a tím začíná zbytková voda kondenzovat. Dalším signálem blížícího se nebezpečí je i specifická vůně, jakoby po pražení.

Pokud zemědělec tyto okolností zjistí, ještě to neznamená, že už píce hoří. Musí ale začít takovou skládku rozebírat. Od věci též není přeměřit teplotu a pokud dosáhne hodnot kolem pětašedesáti stupňů Celsia neváhat a zavolat na nejbližší požární stanici. Ta totiž musí v tomto případě u rozebírání skládky asistovat. Ti, kteří to neudělali, zpravidla vyhořeli. Stačí totiž velmi málo kyslíku k tomu, aby to, co zatím jen žhnulo, vzplálo ve velký požár. Pokud jsou tam ale hasiči, jsou jej připraveni okamžitě zlikvidovat.

Po rozebrání skládky je nutné píci rozložit a nechat vychladnout, teprve pak ji lze dát zase zpátky.

Opatrnosti by ale zemědělci měli dbát ještě před samotným uskladňováním. Celý objekt je třeba zkontrolovat, jestli sem třeba nezatéká. Neméně důležité je rovněž provést kontrolu zamykání. Jsou totiž prázdniny, hodně dětí je právě na vesnicích a většina jejich her může skončit právě tady. Pak už jen stačí škrtnout sirkou a neštěstí je tu.

Do skladovacích míst se také nedoporučuje vjezd mechanizace, kromě té, které jsou pro práci zde určena. Ta má totiž kromě jiného v základní výbavě lapače jisker.

Vše, co jste tady vyjmenoval, zní jako dobré rady. V praxi je ale většina z toho pro zemědělce povinná. Mohl byste na závěr říct, jakého nařízení jsou tyto předpisy součástí?

Jedná se o nařízení Jihočeského kraje číslo tři z roku 2005, konkrétně z jeho druhé části, která se jmenuje Stanovení podmínek požární bezpečnosti v době zvýšeného nebezpečí vzniku požáru a povinnosti fyzických osob, právnických osob a podnikajících fyzických osob. Ustanovení se vztahuje právě na období sklizně. Všichni jsou povinni toto nařízení dodržovat, jinak se dostávají do rozporu se zákonem a hrozí jim pokuta až půl milionu korun.