TEORIE SPOLEČENSKÝCH CHARAKTERŮ

24.09.1999 | Odborné konference

TEORIE SPOLEČENSKÝCH CHARAKTERU

Theory of Social Characters

Michal Kubálek

Adresa autora:

katedra humanitních věd PEF ČZU

Anotace:

Cílem článku je zamyslet se nad jednou z možných příčin stresu v současném českém školství a využít k tomuto účelu Riesmanovu teorii společenských charakterů. Podle ní se v rámci vývoje moderní společnosti se vytváří určité typizované společenské charaktery, které implikují vždy jiný typ vazeb mezi lidmi v dané společnosti, jiný způsob společenské kontroly a společenského přizpůsobení a tím i specifickou náchylnost k určitému druhu psychických problémů, které mohou mít podstatný vliv na stresovanost jednotlivce. V souvislosti s tím příspěvek dokládá, že problémem českého školství je poměrně pozdní přechod od výchovy vytvářející niterně řízený charakter v situaci, kdy česká společnost se již v normalizační době stala vnějškově řízenou. Tuto adaptaci komplikuje i dopad společenských změn.

Summary:

This article attempts to describe the reasons of stress in Czech education systém using the Riesman´s theory of social characters. According this theory, during development of modern society certain types of social characters arise. These characters always imply different types of relations in the society, another way of social control and social adjustment. The paper suggest that the problem of contemporary Czech education is relativelly late transition between two different types of education (one aiming internal management of character, the second the external).

Klíčová slova:

stres ve školství, společenský charakter, výchova, transformace intimity.

Key words:

stress in schools, social character, education, transformation of intimacy.

Způsoby života vytvořené modernitou znamenaly radikální odklon od všech tradičních typů sociálních řádů. Změny týkající se modernity jsou extenzitou i intenzitou hlubší než většina sociálních změn v předchozích obdobích. Diskontinuita změn se týká jak jejich rytmu (tradiční civilizace nebyly beze změn, ale v podmínkách moderní společnosti je jejich rychlost zcela bezprecendentní a to nejen v technologické oblasti); tak i rozsahu změn - poprvé v lidských dějinách jsou různé oblasti světa vtahovány do vzájemných souvislostí. Velmi podstatné jsou i změny institucionální - podle sociologa A.Giddense jsou hlavními institucionálními dimenzemi modernity kapitalismus (akumulace kapitálu v kontextu konkurenčních trhů práce a výrobků), industrialismus (přetváření přírodního světa a rozvoj umělého prostředí), specifické formy a aparáty sociálního dohledu a kontrola vojenské síly.

Tyto změny mají samozřejmě podstatný dopad na podobu sociálních vztahů. Giddens upozorňuje, že pro moderní dobu je příznačný rozvoj abstraktních systémů (dopravní systémy, bankovní systémy, energetické infrastruktury, pracovní činnosti apod.). S těmito procesy je ovšem spjata i proměňující se podoba mezilidských vztahů. Podle Giddense se vyznačuje moderní život jednotlivce důvěrou v abstraktní mechanismy a jejich fungování (člověk nemusí těmto mechanismům rozumět, ale důvěra v ně je nutná). Tyto mechanismy zajišťují stabilitu prostředí a rutinní činnosti, které jsou s nimi spojeny, představují jádro pocitu bezpečí moderního člověka, ale zároveň vytvářejí nové formy psychické zranitelnosti - důvěra v neosobní mechanismy není zdaleka tak uspokojující jako důvěra v lidi. Proto na tento vývoj reaguje moderní člověk tzv. transformací intimity. Důvěra na osobní úrovni už není sdílena v lokálních vztazích a příbuzenské komunitě, ale je získávána na základě osobních vztahů, které jsou budovány jako obousměrný zamýšlený projekt.

Změny v oblasti lidských vztahů a lidského vnímání sociální skutečnosti popsal také ve své známé práci “Osamělý dav” americký sociolog David Riesman. Jeho teorie je založena na zkoumání tzv. společenského charakteru a jeho proměn v dějinách.

Co je to společenský charakter? Riesman jím rozumí “tu část charakteru, kterou sdílejí důležité společenské skupiny a která je podle definice většiny soudobých badatelů ve společenských vědách výsledkem zkušenosti těchto skupin.” Předpokladem tedy je, že tento společenský charakter tříd, skupin, národů existuje, a že léta dětství hrají důležitou úlohu při jeho utváření. Raná léta člověka ale nelze nazírat odděleně od struktury společnosti, která ovlivňuje jednak rodiče vychovávající své děti, ale také tyto děti přímo. Důležité jsou tedy procesy, v rámci kterých se vytváří a upevňuje společenský charakter. Podle povahy “já” společenského charakteru a podle způsobu jeho “řízení” (tj. podle mechanismu, který zajišťuje sociální konformitu jednotlivce a jemuž právě jedinec přivyká při získávání charakteru) rozeznává Riesman tři základní ideální typy (ve smyslu Weberově) charakteru: člověk tradičně řízený, člověk vnitřně řízený a člověk vnějškově řízený.

Člověk tradičně řízený představuje společenský charakter, jehož konformita je zajišťována sklonem držet se tradice. Jedinec přísluší k určité kastě, stavu, kmenu či věkové skupině, učí se chápat normy, které přetrvaly staletí a v průběhu generací doznaly jenom malých změn. Důležité životní vztahy se řídí přísnou a velmi podrobnou etiketou, kterou si mladí osvojují v letech intenzivního přizpůsobování se společenskému prostředí, jež končí tím, že je společnost přijímá za plnoprávné, dospělé příslušníky. Kulturou dané skupiny je navíc dán i rituál a náboženství, které poskytují orientaci. Jednotlivec má tradičními normami pevně vymezený a v podstatě neměnný funkční vztah k ostatním příslušníkům skupiny. Tradičně řízený člověk pociťuje působení své kultury jako všeobjímajícího jednotného celku, i když je zprostředkována pouze určitou malou skupinou jednotlivců, s nimiž je v denním pracovním i osobním styku (vesnice, kmen, rod, klášterní komunita apod.). Okolí od tradičně řízeného člověka očekává, že se bude chovat v souladu se svou tradiční rolí.

U niterně řízeného člověka je konformita zaručována sklonem ztotožnit se v raném věku se vštípeným komplexem životních cílů. Zdroj jedincova řízení je tedy niterný - je mu vštípen staršími a je zaměřen k obecným, přesto však jednoznačně stanoveným cílům. Riesman používá přirovnání, že niterně řízený člověk má v sobě zabudovaný “psychologický gyroskop”, který ho směruje při důležitém osobním i sociálním rozhodování podle žádoucích principů a zásad. Společnost, ve které se prosazuje tento typ řízení, je společností začínající a rozvíjející se industrializace. Vyznačuje se zvýšenou osobní i třídní mobilitou, akumulací kapitálů, intenzivní expanzí v produkci zboží apod. V této společnosti už není možné vystačit s pouhou konformitou chování zajišťovanou etiketou jako v tradiční společnosti, vznikají nové sociální role, jednotlivci jsou zde stavěni před situace, které žádný podrobný kodex chování nemůže předem obsáhnout. Ke zvládnutí těchto nároků a současnému zachování společenské konformity je tedy v jedinci budován strnulý ale individualizovaný charakter, který umožňuje podstatně vyšší svobodu volby v různých společenských situacích, ale na základě získaných principů a hodnot. Pokud jde o cíle a ideály, které jsou zniterňovány, můžou být samozřejmě různé. V USA a západní Evropě se v období rané industrializace jednalo především o puritánské kalvinistické ctnosti podnikavosti, spořivosti, pracovitosti, askeze a vnitřního úsilí, které podle známé studie Maxe Webera přispěly k vytvoření moderního kapitalismu (Max Weber: “Protestantská etika a duch kapitalismu”).

Mění se podstatně i styl výchovy. Niterně řízení rodiče se nespokojují pouhou konformitou chování, ale vyžadují konformitu subtilnější povahy, konformitu jako důkaz charakterové způsobilosti a sebekázně. Tomu odpovídá i role učitele ve stadiu niterného řízení. Je autoritou oddělenou společensky od žáků, škola se zabývá především neosobními záležitostmi, důraz se klade na intelektuální obsah, který dokáže málo citově zaujmout. Po žácích se nežádá, aby byli “sami sebou” a škola nesměřuje ke “skutečnému životu”. Učitelé se nezajímají o citové problémy a postoje dětí či žáků, zaznamenávají je pouze v případě nekázně. Od učitele se očekává, že bude dbát, aby žáci zvládli učivo podle osnov, nikoliv aby to pro ně bylo zábavné nebo aby se učili skupinové spolupráci. Důraz, který je kladen na intelektuální schopnosti, má hluboký význam pro utváření niterně řízeného charakteru - utvrzuje dítě v tom, že záleží na jeho píli a na tom, co dokáže, nikoliv na tom, jak se staví ke spolupráci, anebo jak vychází s druhými. Rizikem výchovy v niterně řízeném stadiu je přetížení dítěte nepřiměřenými požadavky, při jejichž nenaplnění může být vystaveno krutému strádání a citovému šoku

V případě vnějškově řízeného člověka je sociální konformita dosahována jeho sklonem být vnímavý vůči očekáváním a přáním druhých. Jak Riesman uvádí, vznik tohoto typu souvisí s růstem a rozvojem konzumní společnosti a vznikem tzv. “nové střední vrstvy” - tj. inteligence, úřednictva, pracovníků ve službách (“terciární sféře”) apod. Příslušníci této nové střední vrstvy především pracují s informacemi, slovy a jinými lidmi. Vzrůstá úloha vzdělání, pracovní doba se krátí, lidé mohou užívat více hmotného blahobytu - to vše si žádá rozvoj služeb a také vzrůst byrokracie. Není už tolik potřeba houževnatosti a podnikavosti niterně řízených typů. Problémem se v rostoucí míře začínají stávat druzí lidé a vztahy k nim, nikoliv hmotné prostředí. Gyroskopické řízení, které se vyznačovalo poměrně slabou vnímavostí vůči druhým, již není dostatečně pružné a je zvolna nahrazováno jiným psychologickým mechanismem, který dokáže lépe reagovat na podněty z okolí. Pro vnějškově řízenou společnost je právě podstatné, že zdrojem řízení pro jednotlivce jsou jeho vrstevníci - buď ti, které zná, anebo ti, jež poznává nepřímo, prostřednictvím přátel či hromadných sdělovacích prostředků. Konformita se udržuje nikoliv pečlivým nácvikem chování jako u tradičního typu nebo charakterovou výchovou jako u niterného typu ale získanou mimořádnou vnímavostí ke konání a přání druhých. Pro vnějškově řízeného člověka je charakteristická silná potřeba uznání, ocenění a lásky druhých. Učí se reagovat na signály pocházející nejen z rodiny, ale daleko širšího okruhu, rodina je pouze částí širšího společenského prostředí. řízeného člověka, který naopak neustálou společenskou změnu a flexibilitu umožňuje. Riesman přirovnává mechanismus vnějškově řízeného člověka přijímající signály od svého okolí k radaru. Tento způsob řízení je ještě “měkčí” a méně direktivní než u člověka niterného, dá se říci, že spolu s větší mobilitou skýtá větší možnost konkrétní individuální volby.

Rozdílná je i výchova. Postavení dětí se zlepšuje a silná nadvláda rodičů ustupuje do pozadí. Vnějškově řízení rodiče se již necítí dětem tolik nadřazeni, protože sami trpí určitou nejistotou, jak děti vychovávat. Je to dáno především tím, že na rozdíl od niterně řízených rodičů, kteří měli jasnou představu o cíli, jakého by měla výchova dosáhnout, vnějškově řízení rodiče nemohou svým dětem poskytnout jasnou představu o nich samotných ani o společnosti, sami ji totiž nemají, protože se řídí především podle svého okolí a momentálních společenských trendů. Pomoc proto hledají jednak v různých příručkách či pořadech o výchově, ale i v tom, že se zajímají o pocity a názory dětí, znepokojují se jejich vzpurností či nevraživostí a snaží se získat jejich souhlas a potvrzení o “dobré vůli”. Jisté problémy vnějškové výchovy spočívají jednak v tom, že se rodiče při snaze přimět děti k tomu, co potřebují, a současně získat jejich dobrou vůli často uchylují k manipulativním metodám.

Mění se i charakter školního vyučování. Učitelka již není vševládnou autoritou, ale stává se spíše tvůrcem mínění (opinion leader). Kromě výuky jí připadá úloha starat se o vztahy ve třídě, informovat o nových společenských trendech, vést dětí k “sebevyjádření” a tvořivosti. Škola je více orientována na současnost a “skutečný život”, dost často skýtá možnost řady zájmových a uměleckých aktivit, informace jsou podávány zábavnější a přístupnější formou, mizí citový a společenský odstup mezi učiteli a žáky, slabší intelektuální výkony již nemusejí znamenat nemilosrdnou prohru a citový šok. Pro učitelku ovšem tato situace může znamenat větší vypětí, než v případě niterné řízené školy. Je v postatě zbavena starších kázeňských metod, takže se stejně jako rodiče musí uchylovat k manipulaci. Vyčerpávající je i starost o vztahy ve třídě a o to, aby se nikdo necítil izolovaný.

Protože nás zajímá otázka stresu, zaměříme se nyní na některé citové a duševní problémy vnějškově řízeného člověka. Riesman uvádí, že potřeba družnosti a důraz na mezilidské vztahy může vést k přehnané tzv. falešné personalizaci. Znamená to, že zejména do pracovních vztahů je vnášen velmi osobní tón, starostí vedoucího již není jen výkon a organizace práce, ale především úroveň vztahů na pracovišti, přičemž on i jeho podřízení jsou jaksi povinováni vkládat do těchto vztahů množství “citového kapitálu.” Falešná personalizace představuje velkou psychickou zátěž, práce se stává psychicky náročnou. Cesta, jak se vyhnout falešné personalizaci a emocionálnímu přetížení, není pro vnějškově řízeného člověka jednoduchá. Přítomnost druhých, kteří ho vedou a projevují mu souhlas, je pro něj životně důležitá. Přijatelným cílem může být dosažení toho, co Riesman nazývá autonomie, tj. stavu, kdy jedinec nebude zbaven družnosti, ale zároveň se nebude obávat zvolit si soukromí nebo vyhovující druh činnosti či zábavy, kdykoliv si to bude přát. Usiluje-li vnějškově řízený člověk o autonomii, nemůže jí zpravidla dosáhnout sám. Potřebuje k tomu přátele a pocit jistoty plynoucí ze vztahů, o které se nemusí obávat (srv. transformace intimity u Giddense)..

Shrneme-li velmi stručně teorii vývoje společenských charakterů Davida Riesmana, dá se říci, že se podle ní projevují především dva podstatné společenské trendy: jednak posun od “tvrdých” způsobů společenské kontroly k stále volnějším, více nepřímým a “měkčím”, a dále neustále vzrůstající hodnota a úloha individuality, možnost jejího uplatnění a možnost společenské volby (tradiční člověk si patrně skoro vůbec neuvědomoval sám sebe jako společenskou individualitu, vnitřně řízený člověk ji mohl uplatnit pouze podle předem daných principů, vnějškově řízená společnost naopak podporuje rozličné formy společensky akceptovatelného sebevyjádření, bere ohled na pocity svých členů - příznačný je v oceňování umění posun od vysokých formálně estetických nároků k “autenticitě” projevu). Výsledným efektem je potom vyšší sociální mobilita a pružnost potřebná v moderních společnostech.

Na teorii D.Riesmana o zkoumání společenského charakteru moderního člověka svým způsobem navázaly studie amerických a francouzských sociologů v 70.letech a 80.letech, (C.Lasch, R.Sennet, D.Bell), v ČR vyšla práce francouzského filosofa G.Lipovetskyho: “Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu”. Tyto studie označují nebo zobrazují současného člověka jako narcistniho (C.Lasch), takto popisovaná společnost je v jistém směru dovršením a radikalizací konceptu Riesmanovy vnějškově řízené společnosti. Podle G.Lipovetskyho je Narcis vhodným symbolem současné společnosti proto, že jejím základním rysem je proces personalizace, tj. proces, ve kterém se dostaly do popředí osobní realizace, osobní prožitek a důraz na subjektivní zvláštnost a jedinečnou osobnost jako základní společenské hodnoty. Znamená to také opuštění všech společenských projektů, které nejsou založeny na individualitě a osobní realizaci. Důraz je kladen na komunikaci, psychologizaci sociálna i politična, modelem života se stala samoobsluha - život zkomponovaný z prvků a rolí dle vlastního výběru. Společenská konformita je zajišťována především svůdností široké nabídky společenské a konzumní volby, která sází na pohodu, zájmy a potřebu seberealizace jednotlivců, popřípadě vlídným přesvědčováním odvolávajícím se na zdraví či rozumnost. Instituce se stávají “otevřené” a “přátelské”, komunikují s veřejností a pečují o svou “image”, politická moc se rozptyluje a decentralizuje. Lipovetsky zároveň o personalizaci soudí, že nenásilným způsobem atomizuje společnost, rozkládá ji na soubor jednotlivců zabývajících se v zásadě především sebou samými a efektivním citovým, sexuálním a tvůrčím sebevyjádřením, tato neexistence pevnějších sociálních vazeb zároveň umožňuje jakékoliv další společenské inovace a proměny.

Abychom mohli využít předchozí sociologické teorie, musíme se nyní zamyslet nad jejich aplikací na českou společnost a současné české školství. Riesmanova teorie společenských charakterů, jejich proměn a příslušných dopadů na způsob výuky by mohla být velmi přínosná, ale předtím je nutno vyjasnit podstatný problém. Česká společnost spolu s jinými částmi bývalého sovětského bloku prošla na rozdíl od ostatních euroamerických zemí dvěma velkými a náhlými politickými zlomy. Jedním z nich bylo rychlé a tvrdé nastolení totalitního politického systému ve 40.letech, druhým potom rozpad a zánik tohoto politického systému počátkem 90.let. Nabízí se tedy otázka, zda se vůbec vývojové schéma společenských charakterů D.Riesmana dá na českou společnost aplikovat a pokud ano, tak v jakém stadiu se nyní tato společnost nachází, a jaký je její převládající společenský charakter.

Politické změny ve střední a východní Evropě po pádu berlínské zdi znamenaly okamžitou a hlubokou změnu politických režimů, způsobů rozhodování a kontroly moci, přinesly drastickou změnu v právním režimu daných států, především v otázce lidských práv a svobod, podnikání apod. Viditelnost a nápadnost těchto proměn by sváděla k domněnce, že nové společnosti ve střední a východní Evropě nemají nic společného s těmi bývalými. Zde je ovšem na místě opatrnost. Např. britský politolog a sociolog Ralf Dahrendorf bezprostředně počátkem 90.let upozornil, že politické změny ve východní Evropě je možno provést během několika měsíců, ekonomické změny si však už vyžádají léta, a to hlavní: proměna společnosti, společenských vztahů, způsobů jednání a myšlení (tj. proměna postkomunistické společnosti na svobodnou občanskou společnost) bude podle něj trvat desetiletí. Pod příkrovem prudkých politických a právních změn totiž zůstává společnost, která se samozřejmě také mění, ale velmi pomalu a představuje spíše kontinuitu se společností minulého režimu než rázný zlom. Dahrendorfovým poznatkům odpovídají mnohé další sociologické i ekonomické studie, (srv. např. L. Mlčoch: “Zastřená vize ekonomické transformace” , Ivo Možný: “Proč tak snadno?”, zpráva Jarmily Premusové, shrnující v Sociologickém časopise č.1/99 výsledky výzkumu v pohraničních obcích severní Moravy a Slezska apod.)

Jestliže jsme přijali předpoklad, že změny v české společnosti probíhají spíše kontinuálně a listopadová revoluce v tomto dílčím ohledu neznamenala drastický zlom, bude nás dále zajímat, jaká byla tedy podoba české společnosti v posledních 50 letech z pohledu teorie společenských charakterů. Podporoval a umožňoval totalitní režim přeměny společnosti směrem k modernitě? Existoval zde paralelní vývoj se západní společností (tj. postupné vytlačování niterně řízeného charakteru vnějškově řízeným, které se váže na rozvoj služeb a konzumní společnosti)?

Komunistické totalitní systémy lze z jistého dílčího hlediska chápat jako velmi krvavou cestu k modernitě a industrializaci. Zejména v zaostalejších státech znamenaly násilné rozbití tradiční společnosti a drastický skok k industriální společnosti (stalinismus v Rusku). Politolog Raymond Aron píše koncem 50.let o totalitních režimech a demokratických režimech jako o dvou základních podobách politické organizace moderní industriální společnosti (R.Aron: “Demokracie a totalitarismus”). Industrializace je tedy zcela obdobným (byť pozdějším a nesmyslně urychleným a ztrátovým) procesem jako ty, které proběhly v západní Evropě a Americe. Z toho, se dá vyvodit, že i společenský charakter, který je vyžadován v takové společnosti, je stejný - tj. niterně řízený. Samozřejmě zniterněné principy jsou odlišné od kalvínské protestantské etiky západních společnost, zde se jedná o “kodex budovatele socialismu” a příslušnými hodnotami jsou sebezapření ve prospěch kolektivu, obětavá práce, ukázněnost, ideologická neochvějnost a ostražitost. Odlišná situace nebude ani ve státech, které jako ČSR staly součástí sovětského bloku až po druhé světové válce, zde sice už neexistovala zcela tradiční společnost v ruské podobě (alespoň v českých zemích, na Slovensku v podstatě dosud ano), nicméně procesy industrializace a překotné výstavby těžkého průmyslu byly naprosto obdobné, a rovněž stejná byla podoba potřebného společenského charakteru. Ostatně sám Riesman v r.1950 zařadil mezi země, kde se velmi rozvíjí niterně řízená společnost, právě sovětskou zónu ve střední a východní Evropě.

Období rozvoje niterně řízených charakterů se v podstatě kryje s první, mobilizační fází totalitních politických systémů (analyzovala ji např. H.Arendtová ve svém díle “Původ totalitarismu”). Ovšem východoevropské režimy se rozvíjely dále, a v 70. a 80.letech se již spíše dá mluvit o fázi byrokratizace, která je charakteristická zmírněním teroru a tlaku na společnost, ukončením násilných čistek aj. (viz opět R.Aron: “Demokracie a totalitarismus”). Jak to v této době vypadá s českou společností a společenskými charaktery?

Této druhé fázi vývoje totalitních politických systémů věnují bohužel sociologové a politologově pozornost již méně. Můžeme ale vycházet z podnětné a přesné analýzy politického režimu a společnosti v ČSSR, kterou podal v r.1978 Václav Havel ve svém eseji “Moc bezmocných”. Havel nahlíží na totalitní systém 70.let (nazývá ho post-totalitní)jako na zvláštní manipulativní samopohybný systém, kde se dají obtížně odlišit vládnoucí od ovládaných. Pojivem celého systému je ideologie. Havel jeho fungování analyzuje na příkladu zelináře, který do výlohy svého obchodu umísťuje heslo “Proletáři všech zemí, spojte se!” Důvodem k umístění hesla není samozřejmě zelinářovo přání, aby se proletáři všech zemi spojili, ale toto heslo je znakem, kterým zelinář dává najevo svou loajalitu vůči systému. Ví, že je to od něj očekáváno, a že by mohl mít problémy, kdyby heslo nevyvěsil. Vtip je v tom, že touto svou demonstrací loajality zároveň zelinář působí na ostatní - spoluvytváří prostředí, které vyvíjí nátlak na ostatní, aby také projevili svou poslušnost. Kolemjdoucí sice jeho konkrétní heslo v podstatě nevnímají (a jeho vlastní obsah je jim naprosto lhostejný), ale to je proto, že podobná hesla jsou všude, vytvářejí panorama všední každodennosti, toto panorama všem obyvatelům připomíná, kde jsou, co dělají všichni ostatní a co se tím pádem od nich také očekává. Zelinář dávající najevo svou poslušnost tím vyvíjí nátlak na ostatní, aby se také projevili a zpětně bude zase jejich projevy vnímat jako pobídku ke své činnosti. Je zároveň ovládaným i ovládajícím, aniž by si to plně uvědomoval. Aktivně vytváří poměry, které sám cítí jako nátlak. Skutečnou vládu zde vykonává samopohyb celého systému a ideologie, která představuje onu důležitou zásobárnu představ, znaků, hesel a promluv a frází, jimiž se v tomto systému komunikuje, a pomocí nichž všichni osvědčují svou poslušnost. Tento systém je tedy systémem vzájemné manipulace a lži.

Když se zamyslíme nad předchozí charakteristikou české společnosti 70.let, vidíme, že v ní již zjevně začíná prosazovat jiný typ řízení než niterné. Havlův zelinář je všechno možné, jenom ne přesvědčený občan socialistického státu s vnitřním kodexem budovatele. Naopak podstatnou dovedností, kterou od něj společnost požaduje, je schopnost bedlivě vnímat chování ostatních, řídit se podle signálů, které vydávají, přizpůsobovat se dané situaci. To je příznačné pro vnějškové řízení. Česká společnost konce komunismu se začíná v tomto ohledu podobat běžné evropské konzumní společnosti V.Havel píše ve stejném eseji o sovětském bloku: “Tento blok totiž už dávno netvoří nějakou enklávu, izolovanou od ostatního civilizačně vyspělého světa a imunní k procesům, jimiž prochází; je naopak jeho integrální součástí, která sdílí i spolutvoří jeho globální osud. Konkrétně to znamená, že se v naší společnosti nevyhnutelně prosazuje (a dlouhodobá koexistence se západním světem tento vývoj jen urychluje) v podstatě tatáž hierarchie životních hodnot jako ve vyspělých západních zemích, čili že tu jde de facto jen o jinou podobu konzumní a industriální společnosti se všemi sociálními a duchovními následky, které to přináší.”.

Můžeme tedy uzavřít konstatováním, že pokud se týče modernity a společenských charakterů, nebyl vývoj v české společnosti kromě jistého zpoždění nijak odlišný od ostatních západoevropských a severoamerických společností, s nástupem konzumní společnosti se počalo prosazovat vnějškové řízení. Teď se ovšem musíme obrátit k podobě autority v české škole a vlivu, který na ni měl společenský vývoj.

Pro školu v 70. a 80. letech je zřejmě podstatná skutečnost, že zůstává setrvačně jistou oázou niterné výchovy. Hlavním nebo alespoň deklarovaným hlavním záměrem je pořád výchova v ideologickém duchu, tedy charakterová výchova. Učitel má nadále formální autoritu své funkce, se žáky nekomunikuje jako rovný s rovným, závazné jsou centrálně schvalované osnovy, které kladou důraz na ideologickou výchovu. Prakticky všichni žáci a studenti jsou formálními členy SSM, který ovšem neslouží jako zájmová organizace mládeže, ale spíše jako prodloužený nástroj jejich kontroly. Hlavní metodou výuky je přimět žáky k memorování fakt, na jejich potřeby a pocity není příliš brán zřetel.

K změně v přístupu k výuce a žákům, tj. k přechodu od niterně řízené k vnějškové řízené výchově vlastně začíná docházet až koncem 80.let a především až po politických změnách v listopadu 1989, i když již dříve se objevují studie, které se těmito projevy zabývají (viz literatura).

S využitím všech dosavadních argumentů a výsledků, vyplývajících z výše uvedených studií tedy můžeme přejít k závěrečnému shrnutí závažných faktorů, které zároveň představují i podstatné a dlouhodobě působící stresory v českém školství:

Česká škola poměrně dlouhou dobu představovala relikt niterného řízení a tím i jiného pojetí autority ve společnosti, která počala přecházet k vnějškovému řízení. Tím se škola i učitelé do jisté míry společnosti vzdálili a odcizili. Dalším problémem je skutečnost, že se normalizační škola snažila zniterňovat hodnoty a ideje, které v okolní vnějškově řízené společnosti, sloužily už jenom jako formální znaky pro vyjádření společenské konformity. Důsledkem pak je určitá delegitimizace školství, spojená s prudkým poklesem společenské prestiže učitelů. Tato situace do značné míry pořád přetrvává a je samozřejmě pro učitele stresující.

Velmi náročný a zatěžující je pro učitele poměrně rychlý přechod k vnějškovému pojetí autority po listopadu 89. Je přitom v tomto ohledu komplikován současně probíhajícími politickými a ekonomickými proměnami společnosti, které jsou samozřejmě stresující pro celou společnost. Sociální a mezilidské vztahy a postoje se sice mění pomaleji, nicméně politické změny odkryly a zvýraznily mnohé, dříve méně patrné postoje či rysy společnosti (provincionalismus, xenofobní postoje, bezohledné konzumentství...etc.)

Vnějškově řízená škola má své kladné i záporné rysy. Ovšem v každém případě klade větší nároky na učitele, protože vyžaduje nejen odbornou způsobilost, ale také (a někdy) především schopnost působit jako autentická osobnost, vciťovat se do pocitů žáků a studentů, brát ohled na jejich názory a potřeby, pečovat o vztahy s nimi, na nižších stupních i zajímat se o vztahy ve třídě. Psychické nároky, které toto pojetí autority klade na učitele, jsou značné, větší je i riziko selhání. To vše jsou stresující faktory. Negativními důsledky, které mohou nastat, jsou falešná personalizace a manipulativní chování učitele.

V moderní industriální společnosti jsou mezilidské vztahy základním zdrojem pocitu důvěry, nutného pro samotnou existenci jednotlivce. Tyto vztahy ovšem nejsou pevné a nejsou předem dány jako ve starších společnostech, musí být vědomě pěstovány a rozvíjeny. Mezilidské vztahy jsou tedy zároveň i velkým zdrojem problémů a psychických potíží moderního člověka. Z toho také vyplývá, že obecně více stresující povolání jsou ta, kde je přednostní náplní práce kontakt, komunikace a vztahy s lidmi. Sem ovšem také (a zejména) patří učitelská profese. Povolání učitele je tedy koneckonců psychicky zatěžující už ze samé podstaty moderní společnosti.