Udržitelná akvakultura pomůže nasytit svět, Předsednictví tomu napomohlo prosazením Závěrů Rady

Udržitelná akvakulturní produkce, tedy obhospodařování vodních ploch s cílem zajistit stálé výnosy živočichů i rostlin, nejen ryb, ale i korýšů nebo řas, může přispět ke globální potravinové bezpečnosti. Ministři na radě v Lucemburku schválili Závěry k akvakultuře, které mají podpořit růst a konkurenceschopnost tohoto odvětví. Akvakultura je významnou součástí Společné rybářské politiky EU i důležitou prioritou českého předsednictví.

„Akvakultura je rybolovem budoucnosti. Máme-li v roce 2050 zajistit potraviny pro svět s devíti nebo deseti miliardami obyvatel, musí být akvakultura v centru našeho zájmu,“ říká ministr Jakub Šebesta.

Aby dostála těmto výzvám a stala se skutečným rybolovem budoucnosti, musí být akvakulturní produkce udržitelná, říká 1. náměstek ministra Ivo Hlaváč a zdůrazňuje inovace, rozvoj technologií, obnovu rybníků a konkurenceschopnost odvětví. „Veškerá produkce do budoucna musí být šetrná k životnímu prostředí a spotřebitelé musí mít možnost ji jako takovou vnímat. Akvakultura produkuje šetrně, zdravě a kvalitně, je třeba o tom spotřebitele informovat,“ říká náměstek Hlaváč. Komisař Joe Borg zdůraznil, že rozvoj akvakultury musí odpovídat trhu a závisí na angažovanosti a zodpovědnosti všech hráčů. Vyjádřil se také rozhodně pro zapojení akvakultury do debat o budoucí finanční perspektivě. Podle vyjádření členských států je pro další rozvoj akvakultury mj. zásadní podpora podnikání v odvětví, stanovení kvalitativních standardů pro dovoz ze třetích zemí, ale i účinný postup proti kormoránům a dalším rybožravým predátorům. V případě kormorána je nutná součinnost resortů a rady pro životního prostředí.

Celosvětová spotřeba ryb vzrůstá, naopak některé rybí populace se zmenšují nebo stagnují, akvakultura tedy může být odpovědí na rostoucí poptávku. „Téměř polovina celosvětové konzumace ryb a vodních živočichů už teď pochází z akvakulturní produkce. V Evropě ale akvakultura pokrývá jen asi jedenáct procent spotřeby. Z toho vyplývá, že Evropa mohutně dováží, a to převážně z oblastí, ve kterých výrobní podmínky ne vždy dosahují evropských standardů,“ doplňuje ministr Šebesta.

Akvakultura je významným prvkem Společné rybářské politiky EU i důležitou prioritou českého předsednictví. První strategie k akvakultuře z roku 2002 přispěla k udržitelnosti odvětví, bezpečnosti a kvality produkce. Segment ale bohužel dlouhodobě víceméně stagnuje, proto je nutné přijít s opatřeními, která podpoří jeho růst.

Pro Českou republiku jakožto vnitrozemský stát sladkovodní akvakultura v podstatě rovná se rybářství. Podobně důležitá je ale i pro další členské státy EU, nejen vnitrozemské. Úkolem pro podniky nejen v ČR tedy je produkovat rybí výrobky s vyšší přidanou hodnotou a reagující na poptávku zákazníků. Pro Česko je ve smyslu historického vývoje a současného stavu prioritní zachování historického dědictví v oblastech s tradiční akvakulturou, podpora mimoprodukčních funkcí rybníků jako nástrojů proti povodním i proti suchu, včetně odbahňování. Další prioritní oblastí je modernizace, investice podporující konkurenceschopnost a navazující dotační program po roce 2014. Neméně důležité je zachování rozmanitosti druhů.

Společenství ročně vyprodukuje asi 7 milionů tun ryb a vodních živočichů, a to celkově za rybolov i akvakulturu, což EU staví na třetí příčku v globální produkci. Obecně celosvětová produkce akvakultury pokrývá asi 44% celosvětové spotřeby.