Válka mlynářů

Hlava nehlava se řežou mlynáři s cenami mouky, a k tomu se perou o obilí. Pšenice je drahá, je jí méně než obvykle, a ještě má horší kvalitu. Nedostatkem trpí velký německý trh, kam tuzemská pšenka také mizí. Mlynáři se neradi připravují na to, že základní surovinu budou muset dovážet. Sháňky po obilí jsou ušetřeny jen mlýny Babišova Penamu, které mají díky výkupům z rodiny Agrofertu přísun zajištěný.

Hůř je na tom mlynářská konkurence, kterou Agrofert, vlastnící skoro všechna betonová sila v republice, odstavuje od pšenice. Nejdříve pochopitelně nakrmí vlastní mlýny. V nezáviděníhodné situaci je největší tuzemské mlynářské uskupení Unimills.

„Na Agrofertu jsme závislí částí nákupu obilí. Musíme od něj brát několik desítek tisíc tun,“ řekl předseda představenstva Unimillsu Pavel Skřivan. Od Agrofertu coby dominantního obchodníka s obilím a dalších menších obchodních firem nakupuje zhruba polovinu potřebného množství. Druhou polovinu dodávají přímo zemědělci. „I oni jsou dnes v jiné pozici. Postavili si sila a mohou si obilí podržet a čekat na lepší cenu,“ dodal Skřivan.

Ještě na jaře nikdo nemohl tušit, kam se za pár měsíců ceny obilí zvrtnou. „Kdyby Rusko neuschlo, byly by dnes poloviční,“ míní Daniel Perner, spolumajitel rodinného Mlýnu Perner Svijany. Do července se průměrná cena potravinářské pšenice držela pod třemi tisíci korunami za tunu. Teď je zhruba o dva a půl tisíce korun výš. U nejkvalitnější pšenice se objevuje cena 5600 korun za tunu a může stoupat dál.

Z 60 tisíc tun pšenice, která u nás po loňské sklizni spadla do intervence, Státní zemědělský intervenční fond nabídl 55 tisíc tun. O toto obilí, které leží ve zdejších skladech, ale patří Evropské unii, se soutěží. Poptávka byla čtyřnásobná, prodalo se ale jen necelých 20 tisíc tun, o které se podělí dva zahraniční kupci. Ostatní nenabídli cenu, jaká by se zamlouvala Evropské komisi. Za tunu chce nejméně 209 eur (zhruba 5120 korun), přitom nakupovala za 101 eur (přibližně 2500 korun).

Kdo přihodí, má ještě šanci v dalším kole tendru. Ukazuje se, že s intervencí jako nástrojem regulace trhu bruselští úředníci moc zacházet neumějí. Místo aby uvolněním starých zásob alespoň trošku přibrzdili růst cen, ještě mu pomáhají. Na druhé straně je pochvalme, že shánějí peníze do unijního rozpočtu.