Ve svitu hořících hranic

Likvidace stád v Británii dosahuje rychlosti a rozsahu, se kterými se představivost duševně zdravého člověka nevyrovná. Mezi dnem, kdy byl v Essexu poprvé odhalen výskyt kulhavky a slintavky, do chvíle, kdy bylo zabito stotisící zvíře, uplynuly pouhé tři týdny. Tím však smrtonosná vlna neskončila. Stále sílí a přelévá se do dalších zemí. U jejího zrodu stálo heslo, které charakterizuje bídu průmyslového zemědělství: Zabít je pohodlnější a levnější než čekat, až nemoc odezní.

Vražedná smršť z ostrovů přeskočila na kontinent. Ve Francii, Nizozemsku i Belgii byly poraženy desetitisíce ovcí dovezených z Británie. Nebylo to však nic platné, neboť šíření viru slintavky a kulhavky je mimořádně rychlé. A ve stádech, která proti němu nejsou očkována, velmi snadné. Včera se bohužel potvrdil výskyt prvního ohniska nákazy ve Francii, takže se kontinentální Evropa skutečně má čeho bát. Ostatně, slintavka a kulhavka řádí celosvětově. Je u různých druhů zvířat zjištěna mimo jiné v Turecku, Mongolsku, Íránu a na Tchaj-wanu, vyskytuje se v Africe i Jižní Americe, loni s ní zápolili Japonci.

Kulhavku a slintavku sice není možné léčit, naprostá většina zvířat na ni však nezemře. Jenže ztratí na váze a méně dojí, takže se "nevyplatí" je nechat žít. Tento přístup se zdá být šílený, přesto je v něm racionální jádro - jediné nemocné zvíře vytvoří takové množství viru, že by jím bylo teoreticky možné nakazit všechna stáda v zemi. Podstatně hůře však obstojí důvody, proč Evropská unie přestala používat očkování. Je drahé, nezajišťuje trvalou odolnost vůči nemoci a virus v očkovaném zvířeti může nějaký čas přežít. Prostě, zabít je levnější než nemoci čelit. Nemluvě o tom, že se po očkování vytvoří protilátky, takže maso není snadno rozpoznatelné od masa skutečně nakaženého. A takové se na evropském trhu - zaplaveném přebytky z nesmyslně udržovaných a ještě ke všemu dotovaných nadbytečných výrobních kapacit - neuplatní. Pod nátlakem unie se neočkuje ani u nás, takže se můžeme třást strachy stejně jako ona.

Totální návrat k tradičnímu způsobu chovu zvířat není možný. Stejně tak však zjevně není možné pokračovat v jeho stále intenzívnější přeměně na vysloveně průmyslové odvětví, v němž má živé zvíře menší hodnotu než žlab, z něhož žere. Evropští stratégové by měli postát u hranic, na nichž se po tisících spalují těla mrtvých zvířat, a přemýšlet, do jaké míry na tom nese vinu jejich společná zemědělská politika.