Visegrád a Pobaltí – jsou tyto regiony srovnatelné? Komparace dvou modelů regionální spolupráce

S pádem železné opony se mapa Evropy diametrálně proměnila. Před rokem 1989 se na regiony často pohlíželo prizmatem studené války. Její konec nepochybně přispěl k redefinici regionů a umožnil otevřít nové možnosti regionální spolupráce.

Tento článek je komparací dvou evropských regionů, k jejichž vzniku dal impuls právě rozpad východního bloku a které se začaly shodně rozvíjet především na základě politického rozhodnutí na počátku devadesátých let. Jedná se o tzv. Visegrádskou spolupráci (V4) mezi Polskem, Maďarskem a Československem, respektive Českem a Slovenskem, a nově definovaný region států kolem Baltského moře.

Po stručné definici klíčového termínu „region“ následuje krátký úvod do obou typů spolupráce. Další část modely srovnává, přičemž se zaměřuje na odlišnost jejich aktérů (spolupráce na úrovni státu, popřípadě neziskových organizací, v ekonomickém myšlení firem atp.), na oblasti spolupráce v Pobaltí i v zemích V4 a na roli Polska, jediné země, která se účastní spolupráce v rámci obou regionů. Poslední část se pokouší zhodnotit další perspektivy visegrádské a pobaltské spolupráce.

Jak lze definovat region?

Používání slova „region“ jako termínu může být dost nepřesné. Ole Waever z Institutu politologie Kodaňské univerzity chápe region jako teritoriálně definovaný celek podobný státu, který ale nedisponuje suverenitou náležející a definující národní stát. Pro přesné použití tohoto konceptu neexistují další jasná kritéria. Jako výchozí bod by mělo sloužit teritoriální hledisko. Regiony se mohou utvářet na různých teritoriálních úrovních. Podle Waevera je lze rozdělit do čtyř základních kategorií:

· mikroregiony například Morava, Wales, Bádensko (v rámci jednoho státu)

· mezistátní spolupráce kooperace států V4 (viz dále)

· přeshraniční spolupráce na vládní i nevládní úrovni, zahrnující mikroregiony a neshodující se nutně s hranicemi států region států kolem Baltského moře

· kontinentální regionální chápání Severní Amerika, Dálný východ atp.

Visegrádská spolupráce

Když v únoru 1991 podepisovali Václav Havel, József Antall a Lech Walesa dohodu o spolupráci, jednalo se jim především o společný postup a koordinaci úsilí o vstup do euroatlantických struktur. Všechny tři státy prodělávaly postupný přerod z totality k pluralitnímu, demokratickému a svobodnému režimu. Visegrádská skupina prošla obdobími, která spolupráci střídavě přála i nepřála. To často v té či oné zemi přímo souviselo s působením konkrétní politické síly u moci. Přesto státy Visegrádské skupiny, jejichž počet se po rozpadu československé federace zvýšil na čtyři, v plnění svých hlavních cílů uspěly Polsko, ČR a Maďarsko byly přijaty do NATO v roce 1999, Slovensko bylo v listopadu 2002 na Pražském summitu k členství přizváno a všechny Visegrádské státy (z hlediska tohoto článku především) vstoupí v květnu 2004 do Evropské unie. To nahrává otázkám po smyslu a podobě visegrádské spolupráce v rozšířené Unii.

Spolupráce států kolem Baltského moře

Počátkem devadesátých let se začal utvářet i nový evropský Sever spolupráci států kolem Baltského moře nadále neformoval jen stejný model společnosti, založený na sociálnědemokratických hodnotách a státu blahobytu, který definoval tradiční severskou spolupráci. Nová zásadní výzva přišla v podobě vyhlášení nezávislosti Litvy, Lotyšska a Estonska. To přispělo k rozšíření regionu států kolem Baltského moře. Severské státy byly mezi prvními, kdo nové republiky de iure uznal. Začal vznikat nový geopolitický a geografický koncept s Baltským mořem jako jasným jednotícím prvkem. Severské státy mohly zároveň ukázat, jakým způsobem lze transformující se země integrovat do přeshraniční spolupráce.

Pobaltský region je nutné chápat jako všechny státy ležící při březích Baltu což jsou Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko, Dánsko, Polsko a Německo. Přesněji ale tento region tvoří mikroregiony, které Baltské moře obklopují. Pobaltský region se neshoduje s hranicemi národních států Gdaňsk má jiné postavení než Poznaň. Pobaltská spolupráce tak odpovídá třetímu typu regionů podle Waevera přeshraniční spolupráci na vládní i nevládní úrovni, zahrnující mikroregiony a nesledující hranice států.

Komparace Pobaltí a Visegrádu

Vlastní komparace obou modelů spolupráce se snaží zodpovědět tyto otázky:

· do jaké míry je spolupráce států V4 a pobaltských zemí přirozená

· jaká je současná hnací síla této spolupráce

· jaké je její institucionální zakotvení

· co tvoří agendu této spolupráce

· jací jsou její aktéři kdo to je a na jaké úrovni

· jaká je role Polska

· lze v obou regionech mluvit o společné identitě a nakolik se perspektivy obou modelů spolupráce shodují

Přirozená kooperace?

Historická a geografická pouta, která je možné v obou regionech vysledovat, hovoří pro přirozený vývoj spolupráce. Je ale třeba zhodnotit, do jaké míry se jedná o tradiční spolupráci sousedících států a nakolik o spolupráci na vyšší úrovni. Z deklarací skupiny V4, politických schůzek na nejvyšší úrovni a společných prohlášení je možné určitý „speciální vztah“ logicky odvodit. Praxe už není tak jednoznačná. Z geografické blízkosti by podle Vladimíra Handla z Ústavu mezinárodních vztahů měla plynout i závislost ekonomická. V případě Visegrádu ale tuto premisu zpochybňuje autor sám, protože podle něj u těchto zemí nelze potvrdit, že by více inklinovaly ke společnému obchodu. Intraregionální obchod nebyl nikdy hlavní položkou obchodní bilance států V4. (Středoevropská zóna volného obchodu CEFTA zahrnuje i tři státy, které do V4 nepatří Bulharsko, Rumunsko a Slovinsko.)

Pobaltské státy spojuje kromě jasného geografického prvku Baltského moře také severská mentalita. Otázka mentality je v tomto regionu vnímána velmi intenzivně, existuje zde určitý pocit sounáležitosti, o kterém nelze v zemích V4 mluvit. U pobaltských států přispívá k regionální spřízněnosti i ekonomické myšlení firem důležití aktéři jednotlivých společností hledají automaticky své partnery nejdřív v rámci regionu. A právě kontakty na neformální úrovni posouvají pobaltskou spolupráci dál.

Hnací síla

Důležitým impulsem pro vznik Visegrádské skupiny byl důraz na spolupráci států bývalého sovětského bloku, vyhlídka na členství v euroatlantických strukturách a případná koordinace politik těchto zemí před vstupem do jednotlivých mezinárodních organizací. V případě Pobaltí nebylo členství v EU a NATO hlavním podnětem k rozvoji spolupráce. Důležitou roli hrál v tomto smyslu vztah s Ruskem (které mimo jiné násilně okupovalo území Litvy, Lotyšska a Estonska). Narozdíl od Visegrádské skupiny měly tři nové pobaltské republiky vzor v severské spolupráci. Dalším společným znakem pobaltských států je, že považují za potřebné chránit životní prostředí regionu. Pobaltskou spolupráci je v tomto smyslu možné označit za transformovanou spolupráci severskou, tradiční severská kooperace získala z druhé strany novou pobaltskou dimenzi. Hlavní hnací silou nejsou v tomto případě politické deklarace, ale přirozená inklinace kooperovat.

Institucionální zakotvení

To, co pobaltskou spolupráci ve srovnání se skupinou V4 zviditelňuje, je institucionální zakotvení. Rada pobaltských států, program Severní dimenze Evropské unie nebo transformovaný model severské spolupráce tzv. model 5+3 (severské státy + Litva, Lotyšsko, Estonsko) přispívají k tomu, že je Pobaltí i zvenčí intenzivně vnímané jako region. To, že Visegrádské čtyřce institucionální struktura chybí, její spolupráci brzdí. Jedinou oficiální institucí skupiny V4 je Mezinárodní Visegrádský fond (MVF), který má rozvíjet regionální kooperaci mezi jednotlivými státy Visegrádu tím, že podporuje kulturní aktivity, vědecké projekty, výměny mládeže apod. MVF ovšem koordinuje spolupráci pouze uvnitř skupiny a nepřispívá žádným způsobem k tomu, aby byly státy V4 vnímané zvenku jako skupina.

Nakolik je spolupráce států V4 a Pobaltského regionu vytvořená uměle, ukáže čas. První výzvou bude už vstup dalších zemí, které se na těchto modelech spolupráce podílí, do Evropské unie. U Visegrádské skupiny naznačila mnohé předvstupní vyjednávání. Faktická koordinace postupů jednotlivých států byla minimální, ačkoli účelem ustavení V4 měla být mimo jiné příprava na vstup těchto zemí do Unie a NATO.

Agenda spolupráce

Hlavní body agendy V4 není nutné opakovat. Rozdílné strategické zájmy jednotlivých států skupiny přispěly a přispívají k nekonzistentnímu plnění vytyčených politických bodů spolupráce. Visegrádská spolupráce není poháněna zevnitř a zdola, a agenda se tak odvíjí od politiky a jejích oblastí určených deklaracemi.

V případě Pobaltí napomáhá účelovosti a rozvoji agendy právě pohyb zdola. Cílem nového rozšířeného pobaltského regionu je budovat ekonomickým, kulturním a politickým kontaktům funkční rámec. Zdá se, že právě tyto kontakty posouvají pobaltskou kooperaci dál.

Aktéři

Zásadní rozdíl mezi spoluprácí V4 a Pobaltským regionem je v aktérech. Zatímco ve Visegrádské skupině probíhá kooperace pouze na úrovni nejvyšších představitelů států, v případě Pobaltského regionu stojí do značné míry na aktérech mimo vládní struktury na nevládních organizacích, firmách atp. Přestože státy V4 začaly více spolupracovat i na této úrovni, nelze o ní hovořit jako o tahounovi spolupráce.

Intenzita visegrádské kooperace se navíc často odvíjela od postoje vládní garnitury. Známý je velmi negativní pohled bývalého českého premiéra Václava Klause i ambivalentní postoj někdejšího slovenského předsedy vlády Vladimíra Mečiara. Svou kapitolu v dějinách Visegrádu napsal i maďarský premiér Viktor Orbán kvůli jeho výrokům byl na jaře minulého roku zrušen summit zemí V4. Naproti tomu intenzita spolupráce v Pobaltském regionu není na aktuálních náladách jednotlivých státníků závislá.

Kde stojí Polsko?

Polsko je jedinou zemí, která se podílí jak na pobaltské, tak visegrádské spolupráci. Z obou modelů přitom Polsko jistým způsobem vybočuje. Odhlédneme-li od velikosti, existují v rámci Visegrádu specifické polské zájmy, které se týkají budoucí role a významu této země v EU. Příkladem je aspirace na roli tahouna politiky tzv. východní dimenze Evropské unie. Co se týče pobaltské spolupráce, není Polsko nijak výrazně aktivní, protože své zájmy vidí primárně v kontinentální dimenzi.

Společná identita?

Co je obsahem oné „ideje Visegrádu“, o které státníci zemí V4 hovoří ve společných deklaracích? Existuje pocit výrazné sounáležitosti nebo dokonce společné identity? V prvé řadě je třeba rozlišovat mezi regionální spoluprácí a regionální integrací. Integrace s sebou nepochybně nese i určitý pocit sounáležitosti nebo snad společné identity. Ten je u Visegrádských zemí minimální. Ani současná pobaltská spolupráce není v tomto smyslu zcela rozvinutá a může působit nevyrovnaným dojmem zatímco například Švédové (tradiční severská spolupráce) nemusí mít pocit sounáležitosti s Estonskem, Estonci mohou naopak tuto věc chápat tak, že jsou přirozenou součástí severského modelu spolupráce.

Společnou identitu nebo pocit sounáležitosti může u zemí Pobaltského regionu výrazně umocnit i jejich periferní umístění na mapě Evropy. K užšímu semknutí států tohoto regionu by mohly také přispět mezinárodní stimuly, například nestabilita v Rusku. Co se Visegrádu týče, není žádný podobný impuls, který by sdílení identity napomohl, na první pohled patrný. Pokud nebudou iniciativní občané, nelze očekávat nějaký rozvoj hlubší spolupráce.

Perspektivy obou modelů spolupráce

Uffe Jakobsen z Centra baltických studií Kodaňské univerzity zakončil jednu ze svých přednášek o dalším rozvoji regionální integrace mezi pobaltskými zeměmi slovy „státy na Baltu nejen čekají na vlak, který nikdy nepřijede, ale zároveň čekají na špatné zastávce“. Podle mého názoru je vhodné tento citát aplikovat spíš na státy Visegrádské skupiny. U pobaltského regionu je naopak možné, díky rozšířenému záběru tradiční severské spolupráce, očekávat další rozvoj. Naopak rozsah kooperace Visegrádských zemí byl od počátku nastavený až příliš opatrně, chybí institucionální zakotvení a určitá vnitřní dynamika. Státy V4 navíc nemají jasnou společnou vizi. Až politická praxe po rozšíření Evropské unie ukáže, jestli půjde o ucelenou skupinu, která bude prezentovat společné zájmy, nebo jestli bude jejich spolupráce pouze přirozenou kooperací sousedících států, ale ničím navíc.

Tereza Hořejšová(1980) je redaktorkou Integrace. Studuje obor Evropská studia na FSV UK. Zabývá se vývojem a politickou situací ve skandinávských zemích, především v Dánsku a Švédsku.