Vysoká úroda je pro Rusy stále problém

Letošní úroda obilovin by mohla být velmi bohatá. Hlavní koordinátor společnosti Zerno on-line Alexandr Chejfec uvádí slibná čísla: "Sklizeň může dosáhnout 86, možná 88 miliónů tun obilí. Naznačují to údaje, které již máme z jihu Ruska a černozemních oblastí."

Chejfec přitom nevylučuje, že by letošní úroda mohla až o deset procent překročit úrodu z roku 2001. "Tehdy se podařilo sklidit 85,4 miliónu tun obilí," připomíná v rozhovoru pro analytický server polit.ru. Vysoká úroda ale nevyvolává jen hrdost zemědělců a spokojenost statistického úřadu. V Rusku je s ní spojena řada starostí. Skeptikové dokonce tvrdí, že Rusko je již druhým rokem vysokou úrodou "postiženo".

Říká to dlouholetý předseda ruské Rolnické strany Jurij Černičenko: "Za sovětských dob existovala otázka, která vyvolávala bolest nejedné hlavy: Kde obilí nakoupit? Nyní znějí otázky jinak: Kde sklizené obilí skladovat? Komu ho prodat?"

Dříve a nyní

Kolektivizované zemědělství obrovského Sovětského svazu, představujícího šestinu pozemské souše, produkovalo ještě v roce 1990 přes 120 miliónů tun obilí. Navzdory této skutečnosti patřil Sovětský svaz k největším dovozcům obilí.

Pro sovětské zemědělství bylo největším problémem uchovat úrodu a nepřipustit její zničení. Obrovská sila byla v té době schopna pojmout právě oněch 120 miliónů tun obilí, tedy zhruba o 50 procent více, než má činit letošní úspěšná sklizeň.

Socialistické, tedy netržní a finančně nemotivované hospodářství však nenutilo správce zemědělských elevátorů, aby se o uchování produkce v řádném stavu starali. Po roce 1985, kdy polovičaté reformy Michaila Gorbačova vnesly do zemědělství více chaosu než řádu, se situace ještě zhoršila. Do hry vstoupily stínová a šedá ekonomika. Nikdo nebyl ochoten do chátrajícího sovětského zemědělství investovat. Není tajemstvím, že za sovětských dob bývalo jednodušší bohatou úrodu zahrabat do země přímo na poli, než ji sklidit.

Finančně zcela nemotivovaní kolchozníci měli pramalý zájem na prodeji úrody státu, prodej jakémukoli jinému kupci byl protizákonný.

"Mluvil jsem nedávno se svými přáteli, kteří pracují na vsi již čtyřicet let," vzpomíná Jurij Černičenko v rozhovoru pro týdeník Argumenty i fakty. "Za tragédii pokládají, že v Rusku za sovětských dob neexistovala soukromá sila. Neexistují ostatně ani nyní. Nikomu se nechce do nich investovat.Ve Spojených státech jsou například kapacity soukromých sil dvakrát větší než kapacity státních," říká Černičenko.

Chtějí-li nejen soukromí zemědělci, ale i kolchozníci, svou sklizeň skladovat ve státních silech, jejichž technický stav je rok od roku horší, jsou nuceni platit majiteli sila, tedy státu, nejméně pět procent zisku. "Ruští zemědělci tak ztrácejí motivaci," stěžuje si Černičenko.

Překupníci a investoři

V této situaci přiváží kolchozník (méně často farmář) svou úrodu do krajského centra jen proto, aby ji pod cenou prodal pohotovým překupníkům, kteří jsou ochotni "platit na dřevo". Obilí, za něž rolníkovi zaplatil rubl za kilogram, překupník pohotově odveze do státního sila, kde je prodá již za dva ruble. Za jediný den tak může "vydělat" od 100 do čtyř tisíc dolarů. Jeden USD nyní stojí v Rusku 31 rublů.

Podle experta Ústavu pro výzkum zemědělského trhu Dmitrije Rylka tak přetrvává situace, kdy obyvatelé venkova stejně jako za sovětských dob představují nejchudší část ruské společnosti.

Není tedy divu, že za nákup potravin ztratí průměrný obyvatel Ruska polovinu svých příjmů. Očekávat výrazný přiliv investic do zemědělství je podle Rylka iluzí. Investor se raději zaměří na perspektivní finální produkci. Nákup ruského obilí a jeho prodej do zahraničí ho příliš nezajímá.

Zájem o nákup ruského obilí přitom již projevila Itálie, Velká Británie, Izrael a Mongolsko. Ještě v roce 1914 byla přitom Ruská říše největším exportérem obilí. Tento stav změnila až světová válka a bolševická vláda.