VÝZNAM VÝUKY EKOFILOSOFIE NA ČZU

18.09.1998 | Odborné konference

significance of education in eco-philosophy

at the CUA

Miloš Bělohoubek

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU, 165 21 Praha 6

Anotace

Článek podává přehled vztahu mezi člověkem a přírodou s ohledem na současnou ekologickou krizi. Zamýšlí se nad užitkem a formami výuky ekologicky zaměřené filosofie na ČZU. Ekofilosofii přitom nechápe jako disciplínu jednostranně zaměřenou k problémům ekologie, nýbrž zabývající se obecně všemi okolnostmi nezbytnými pro zachování života na Zemi. Otevírá otázku hranice mezi takto chápanou filosofií a speciálními vědními obory.

Summary

The article shortly reviews interrelationships of human being and nature with respect to an actual ecological crisis. It discusses usefullness and ways of ecologically based education in philosophy at the CUA. Eco-philosophy is not designed to be a discipline narrow-mindedly devoted to problems of ecologyinstead it deals generally with all circumstances and requirments of continuation of life on the Earth. A question of demarcation between such a way of philosophy and branches of special sciences is also opened.

Klíčová slova

Příroda, ekologická krize, ekofilosofie

Key words

Nature, ecological crisis, eco-philosophy

Motto: Člověk nalezne své místo a oprávnění ve světě, když svůj úkol v tomto životě pochopí jako službu nejen “dobru”, nýbrž vší přírodě, všemu bytí.

E. Kohák

Pojetí přírody a místa člověka v ní

Slovo “physis”, “natura” bývá vysvětováno v souvislosti se vznikem či zrozením. Jindy se zase chápe jako základ vzniku či dění jsoucího. Řekové označovali přírodu jako fysis, vznikající, Římané natura, povstávající, a ve slovanském jazyce znamená příroda nebo přeroda to, co se stále přeměňuje. V tomto smyslu je příroda, přirozenost to, co je každému jsoucnu od samého vzniku během celé existence podstatné, bytostné jako základ.

Postoj člověka k přírodě procházel v minulosti významnými proměnami. Pojetí přírody a místa člověka v ní výrazně ovlivňovalo tvorbu i tvářnost životního prostředí. Jedinečnost postavení soudobého člověka v přírodě lze charakterizovat na jedné straně kreativitou a produktivitou. Příslušník rodu Homo se ovšem projevuje také jako destruktivní činitel. Člověk je bytostí, která může zdevastovat planetu do té míry, že sám sebe (spolu s dalšími druhy) zcela vyhubí.

Jestliže současné vyhrocení vztahů mezi člověkem a přírodou označujeme jako ekologickou krizi, pak máme na mysli historickou situaci, v niž lidé ohrožují samu podstatu existence na Zemi.

Protože lidé žijí převážně způsobem, který prohlubuje rozpor mezi nimi a přírodou, musejí pod tlakem i hrozbou rýsujících se konfliktů promýšlet a soudit způsob, jakým žijí, uvažují, hodnotí a jednají. Nestačí pouze poznávat i když tento aspekt lze chápat jako výchozí moment interakce mezi lidským rodem a přírodou. V procesu vědeckého poznání se hledají cesty řešení s využitím možných dostupných prostředků. “Vědění je moc,” napsal Francis Bacon. Úkolem vědy je vysvětlovat svět a výpovědi o světě činí vždy lidská bytost vybavená určitými psychosomatickými předpoklady, vždy je to konkrétní člověk s určitým vzděláním a hodnotovým systémem. V úvahu lze brát i danou soustavu norem, existující předsudky, apod.

Svět vědy je světem předmětů. Člověk věci, jevy, procesy identifikuje, rozlišuje jejich jednotlivé stránky, nachází souvislosti, začleňuje je opět do celku a zjišťuje jakým směrem povede další bádání. Proces rozhodování s sebou nese i řadu problémů, jako např. váhání, nejistotu, ale rovněž pocit svobody a odpovědnosti z hlediska volby určité alternativy řešení.

Krizovost současné doby dokazuje, že životně nejdůležitější potřebou lidského rodu musí být nové pojetí přírody, promítající se do nového vztahu člověka k přírodě (životnímu prostředí). Stará představa lidstva jako “uživatele”, “dobyvatele” či protivníka přírody je překonaná, scestná a navíc životu nebezpečná. Potřebujeme prosadit nový poměr k přírodě, který bude v sobě zahrnovat úctu, soucítění i jistou ohleduplnost.

Člověk a příroda v zrcadle dějin

V nejstarší epoše lidských dějin, např. v orientálních despotických zřízeních je člověk podřízen přírodním silám a proto přírodu chápe jako cizí, nepřátelskou moc. Bytí ve společnosti je proto vnímáno jako ochrana před mocnými silami okolního prostředí. Vzniká jakési vědomí nutné vazby člověka na lidské společenství a tohoto celku na přírodu. Současně se prohlubuje orientace na věčný posmrtný život, který znamená vyvázání se z pout pozemskosti. Antické Řecko přináší ideu svobody pro plnoprávné členy obce a zároveň se vytvářejí předpoklady pro pocit vydělenosti člověka z přírody. Rodí se určitý prostor pro občana, daný dosaženým stupněm výroby. Člověk se začíná zajímat o původ světa i o to, z jakých prvků (živlů) se skládá, a co tyto prvky uvádí do pohybu. Objevují se první teoretické pokusy vysvětlit přírodní, ale také společenskou skutečnost.

Novou kulturní epochu přináší křesťanský středověk. Příroda je chápána jako creatum a ordo Dei. Představuje konečný a pomíjivý svět. Problém přírody jako teoretická záležitost nestojí v popředí zájmu tehdejšího filosofického myšlení. Na druhé straně nelze opomenout výsledky bádání v rámci klášterních komunit.

Renesanční pojetí poukazuje na vysokou hodnotu přírody. Projevuje se úcta k dokonalosti, harmoničnosti, tvořivosti i kráse přírody.

Novověký model přírody, resp. jeho základ, se utvářel v 17. století. Nová věda si kladla za cíl ovládnutí přírody. Přírodní zákony byly interpretovány jako věčné a neproměnné principy neproměnné přírody. Teprve v 19. století dospěla věda k představě vývoje skutečnosti. Obraz světa lze charakterizovat jako v zásadě antropocentrický. Člověk rozvinul vědu a techniku za účelem exploatace přírody, aniž by domýšlel důsledky takovéhoto postupu. Vedle toho se setkáváme se snahou vrátit přírodě znovu její hodnotu i původní začlenění člověka do ní. Tyto tendence zůstávají v podstatě jen romantizujícím “návratem k přírodě”.

Ekologická filosofie 20. století

Vlna zájmu o vztahy mezi společností a přírodou se znovu zvedla po 2. světové válce (zejména od 60. let). Samozřejmě existují i názory starší, např. z odbobí meziválečného (H. Bergson, E. Husserl). Zde je možno najít metodologické základy ekologické filosofie. Již ve 30. letech jsou vytypovány zvlášť výrazné jevy jako expanze hodnot, norem a struktur přírodovědecké racionality do ostatních sfér kultury či dominance techniky a technologie nad netechnickými normami a hodnotami lidské existence. Tato výzva směřuje k pozornému posuzování a přehodnocení některých zjednodušujících stanovisek ve vztahu člověka a životního prostředí.

Kdybychom sledovali povrchní antropocentrickou orientaci i nadále, překročili bychom onu krajní mez a ohrozili tak samotnou existenci lidského rodu na této planetě. Vstoupili bychom do nebezpečné blízkosti nepřirozené smrti, přinášející předčasný konec života. V současné době nabývá problém smrti nových rozměrů s tím, jak narůstá potenciální (i aktuální) ohrožení života na Zemi. Člověk ztrácí “právo” na přirozenou smrt.

Složitá síť otázek, řešících poměr člověka k přírodě se opírá v každé době o určité filosofické základy, protože k filosofii vždy patřilo hledání odpovědí na základní problémy skutečnosti. Jednou z nejsložitějších otázek je tázání po smyslu života, příčině jeho vzniku, trvání i zániku. Právě proto by mělo mít lidstvo prvořadý zájem na uchování své existence, rozvoji mravních principů, tvorbě kulturních hodnot, zachování kvality přírodních podmínek s vyloučením toho, co život ohrožuje. Všestranná ochrana člověka (a nejen jeho) před sebou samým se stává rozhodujícím hodnotovým imperativem současnosti.

Závěrem

Lze jenom dodat, že není třeba zdůrazňovat význam ekofilosofického přístupu ve vzdělávacím procesu. Ekofilosofii přitom nechápeme jako nějakou disciplínu, která je jednostranně ekologizovaná. Je to filosofie, která bere nejen na vědomí vše, co se týká další existence života na “modré” planetě. Problémem ve výuce však zůstává najít místo, jímž probíhá jakási hranice mezi filosofií a speciálními vědními obory, event. nalezení míry v argumentaci během dialogu. Zkušenost potvrzuje, že se mladí lidé na naší škole fundovaně a s neskrývaným zájmem takovýchto diskuzí zúčastňují.