Z dotací od EU nezbohatneme

Většina Čechů chce náš vstup do Evropské unie proto, že touží být bohatí jako obyvatelé Západu. Po vstupu do EU však patrně zavládne spíše zklamání. Výhody členství jsou totiž relativně vzdálené a abstraktní, zatímco nevýhody jsou blízké, konkrétní a vyčíslitelné v konkrétních částkách. Týká se to zejména vlivu členství v unii na české veřejné rozpočty. V odborných kruzích není žádným tajemstvím, že výdaje České republiky v souvislosti s členstvím budou přinejmenším v prvních několika letech převyšovat příjmy ve formě dotací z EU. Na tuto skutečnost věcně a neideologicky upozornil například ekonom Mojmír Hampl na internetových stránkách www.euroskeptik.cz.Je pravda, uvádí autor, že příjmy ze společného rozpočtu EU budou vyšší než členské příspěvky, čímž se vláda s oblibou chlubí. Příspěvky budou v roce 2004 činit 19 miliard Kč, v následujících letech pak přes 29 miliard ročně. Tyto částky budou přímými výdaji státního rozpočtu. Peníze, které od unie dostaneme, však budou z větší části účelově vynaloženy na určitý sektor či projekt. "Hlavní část peněz z rozpočtu EU bude dodatečným bonusem pro jednotlivé resorty preferované Evropskou unií (zemědělství, místní rozvoj, životní prostředí), ale o tento dodatečný bonus nijak nesníží jejich běžné potřeby a výdaje! V rozpočtu tak vznikne díra," uvádí Hampl. Kromě toho celkové výdaje státního rozpočtu nezahrnují jen členské příspěvky, ale i jiné položky. Jde zejména o společné financování některých programů. Zde je další kámen úrazu. "Abychom získali jednu korunu z EU, musíme sami 0,25 - 0,50 koruny přidat z vlastního, což samo o sobě je také negativní zprávou pro rozpočet," píše dále autor. Podle jeho propočtů by negativní vliv členství v EU na státní rozpočet v roce 2004 mohl představovat 9 až 19,5 miliardy korun, v letech 2005 až 2006 pak velmi zhruba v rozmezí 20 až 35 miliard korun. Vezmeme-li v úvahu další faktory kromě členských příspěvků a dotací (některé daňové a celní změny), celkový nápor na státní rozpočet bude ještě větší. Zmíněná stručná analýza se nezabývá dalšími dopady dotací, které rovněž stojí za povšimnutí. V čele zájmu veřejnosti by měly stát přímé platby zemědělcům, protože tento druh dotací je nejškodlivější. Přímé platby umožňují fungovat i méně efektivním zemědělským podnikům, které by za čistě tržních podmínek byly nuceny se přeorientovat na jiný druh činnosti anebo se sloučit s větším podnikem. Menší efektivita přirozeně znamená vyšší náklady a vyšší ceny pro spotřebitele. Běžný občan (nezemědělec) platí dvakrát: jednou vyšší daně (aby bylo na dotace), podruhé platí za potraviny mnohem vyšší částky, než jaké odpovídají světovým cenám. Z různých studií vyplývá, že potraviny v zemích s vysokými dotacemi zemědělcům jsou dražší než v zemích s nižšími dotacemi. V Japonsku, Švýcarsku, Jižní Koreji a v Norsku jsou dotace nejvyšší a potraviny nejdražší; naproti tomu na Novém Zélandě, Austrálii (kde jsou dotace velmi nízké) a částečně i v USA a v Kanadě (kde jsou zemědělské dotace celkově jen o málo menší než v EU) platí spotřebitelé za potraviny méně. Občané EU utratí za potraviny průměrně 11 procent ze svých výdajů, zatímco Američané jen 6 procent z výdajů. Zvláštním případem je Mexiko, kde dlouholeté vysoké dotace a jiné formy podpory drobných zemědělců na úkor průmyslu a služeb způsobily katastrofální zaostávání za sousedními USA. Po vstupu do EU tedy žádné orgie prosperity nepropuknou. Spíše si budeme muset dávat větší pozor na výdaje: soukromé i veřejné. Na světě neexistuje ani jedna prosperující ekonomika, která by zbohatla díky dotacím.