Zodpovědnost za škody na životním prostředí schválena

Princip "znečišťovatel platí" se stává v Evropské unii realitou. Evropská komise před nedávnem přivítala dohodu mezi Evropským parlamentem a Radou EU o přelomové Směrnici o ekologické odpovědnosti. Shodu na opatření o ekologické odpovědnosti v rámci Unie hledaly zainteresované strany už od konce 80. let minulého století. Ekologickým hrozbám, ať už pro živočichy, rostliny, přírodní stanoviště a vodní zdroje, včetně znečištění půdy, bude EU napříště předcházet anebo budou včas napraveny.

Komisařka pro životní prostředí Margot Wallströmová prohlásila: "Jsem potěšena, že jsme konečně došli tak daleko, po 15 letech pokusů. Toto byl jeden z mých velkých závazků, když jsem se stala komisařkou, takže jsem teď hrdá na to, že mohu odevzdat tak důležitý dokument. Myšlenka, že platit musí ten, kdo znečišťuje, je úhelným kamenem ekologické politiky EU a s novou směrnicí bude tento princip poprvé uveden do praxe."

Evropský parlament schválil různé dodatky ke směrnici, z nichž nejdůležitější se týká finančních garancí - jejich použití je totiž podle směrnice dobrovolné. Bylo schváleno, že Komise zreviduje tuto záležitost ve zprávě za šest let po vstupu směrnice v platnost. Ve světle této zprávy a rozšířeného posuzování dopadu na životní prostředí bude rozhodnuto zda vytvořit systém celoevropsky harmonizovaného povinného finančního pojištění.

Stranami potenciálně odpovědnými za náklady na prevenci či nápravu ekologických škod jsou provozovatelé rizikových nebo potenciálně rizikových aktivit vyjmenovaných v jedné z příloh zmíněné směrnice. Spadá sem například vypouštění těžkých kovů do vody nebo ovzduší, provozy vyrábějící nebezpečné chemikálie, skládky a spalovny. Další ekonomické subjekty mohou být odpovědné za náklady na prevenci či nápravu ekologických škod způsobených na chráněných druzích a přírodních stanovištích. Odpovědnost ponesou ale pouze v případě, že budou shledáni vinnými, ať už z úmyslného činu či z nedbalosti.

Role úřadů v systému ochrany bude velice důležitá. Musí zajistit, aby se zodpovědní provozovatelé zaručili nebo financovali nezbytná preventivní či nápravná opatření. Zájmové skupiny veřejnosti a nevládní organizace budou moci požadovat na úřadech, aby úřady v nutných případech zakročily. Budou-li považovat rozhodnutí úřadů za nezákonná, budou je moci napadnout u soudu.

Protože směrnice zatím neukládá povinnost zajistit potenciální ekologickou odpovědnost vhodnými bezpečnostními produkty jako je pojištění, jsou členské státy Unie žádány, aby podpořily vývoj takových bezpečnostních nástrojů a jejich užití provozovateli.

Poté, co Směrnice o ekologické odpovědnosti vstoupí v platnost a bude zveřejněna v oficiálním věstníku, mají členské země 3 roky na její zařazení do národního práva.

Iva Nachtmannová