Obama chce stropy pro zemědělce

Diskuse o zastropování plateb se nevede jen v EU. I prezident Obama v rozhovoru na CBS NEWS v minulém týdnu obhajoval politiku restrikce zemědělských dotací v USA pro velké zemědělské korporace.

Česká lobby silně tlačí na plné odmítnutí zastropování, zdá se, že komisař Ciolos tento hlas vnímá, ale prosazuje stále svou vizi zastropování velkých, nyní podporovanou již i výborem regionů a EU. Hlas komunálních politiků například z Itálie volá po větší podpoře menších farem.

Specifikovat ale, která farma a zejména která velikost farmy je ta optimální je nelehká úloha. Diversifikace zemědělských činností je rozmanitá v celém spektru, od pěstitelů hub, přes chovatele jelenů a krokodýlů, až po žluté plantáže řepky.

Kdo a podle jakých kriterií rozhodne, že ten je malý a ten velký? Kdo zabrání tomu, aby nedocházelo k účelovému rozdělování farem a tím i k nárůstu nejen administrativy na farmách, ale i státní byrokracie?

Již nyní stojí české daňové poplatníky rozdělování zemědělských dotací z Bruselu více jak 3 miliardy Kč ze státního rozpočtu jako náklady na distribuci dotací z Evropské Unie.

Na druhé straně je celá řada argumentů, které podporují touhu velkým brát a malým dávat. Například změna struktury farem a držby půdy, důraz na větší diversifikaci činností, větší zaměstnanost - „více podniků bude potřebovat více účetních“, nebezpečí, které vyplývá z toho, že majitelé velkých podniků sídlí třeba v Londýně nebo v Praze a s venkovem je prakticky nic nespojuje.

Každý může svou trochou přispět do diskuze. I já mám svůj pevný názor. Jsem proti „zastropování“, protože to vnímám, jako omezení podnikání, jako další důvod k umělé zaměstnanosti lidí, kteří nevytvářejí hodnoty. Vidím to jako příležitost pro růst administrativy a různým skrčkám při dělení podniků.

Musím však uznat názor oponentů, kteří říkají proč podporovat stejně velké jako malé v oblastech, kde zemědělství zrovna nevzkvétá.

Cesta, podle mého přesvědčení, vede dvěma směry. Jedním směrem je návrat k selskému rozumu druhým jsou konkrétní kontrakty.

Selský rozum je třeba použít tam, kde chování zemědělce přímo ovlivňuje jeho vlastní ekonomiku v základních parametrech, např. ve snižování kvality půdy, ve vodní bilanci a tím i ve snižování úrodnosti a výnosů. A ten je třeba vyžadovat a neplatit za něj z veřejných prostředků.

Druhý směr, konkrétní kontrakty. Zemědělec přece je podnikatel jako každý jiný. Jestliže někdo požaduje něco navíc, nad rámec „selského rozumu“, ať je to třeba stát, EU, obec, vodárenská společnost, vlastník, CHKO, kdokoliv, kdo požaduje něco navíc, ať přesně řekne co, nabídne cenu a sepíše smlouvu v rámci svých finančních možností.

Když se mohl rozběhnout trh s uhlíkem, proč by se nemohl rozběhnout trh s veřejným zbožím. Stát by mohl jít příkladem.