Budeme ještě jíst české vepřové?

Stavy prasat soustavně klesají a soběstačnost je v tomto ohledu už jen poloviční.

Říká se, že vepřové s knedlíkem a zelím je české národní jídlo. Není však vyloučeno, že z talířů se v budoucnu vytratí. Tedy ne, že by tato skvělá kombinace snad vymizela z jídelních lístků. Půjde „jen“ o to, že maso na přípravu do České republiky doputuje ze zahraničních jatek a že ty české budou bez práce.

V posledních dvaceti letech stavy hospodářských zvířat v Česku neustále klesají. V roce 1989 se v domácích vepřínech chovalo téměř pět milionů prasat, z toho 312 000 prasnic. V loňském roce to bylo však již jen 1,7 milionu prasat a chov prasnic se propadl na 112 000 kusů.

Soběstačnost České republiky ve výrobě vepřového masa je pouze padesátiprocentní. Loni se dovezlo už 215 000 tun vepřového masa, přičemž nárůst oproti roku 2010 činil deset procent.

Opožděná pomoc

Vepřové maso je stěžejním potravinářským produktem a Česká republika se v minulosti chlubila vynikajícími šlechtitelskými výsledky, což v konečném důsledku dlouhodobě znamenalo vysokou kvalitu této suroviny.

Po celá léta, lze říci, že nesčetněkrát vydávaly různé profesní organizace od Agrární komory ČR až po Svaz chovatelů prasat Čech a Moravy varování, že odvětví chovu prasat nesměřuje správným směrem.

Až přišel ministr zemědělství Ivan Fuksa a to, co léta nešlo, se stalo skutečností. Chovatelé prasat inkasovali podporu ve výši 325 milionů korun. Bohužel, podpory se dočkaly už jenom trosky původních stavů.

Příklady odjinud

Podobné podpůrné programy existují v Dánsku, Německu, Francii či Rakousku už mnoho let. Například v Dánsku platí stát na každou prasnici zařazenou do základního stáda v přepočtu 1225 korun ročně. A je známou věcí, že Dánsko reaguje vždy mimořádně pružně. Vyskytne-li se potřeba, stát například ihned vyplácí exportní dotace. Jsou různě vysoké a mají značný vliv na konkurenceschopnost dánských farmářů, kteří tento přístup otevřeně chválí.

V Dánsku navíc čerpá pomoc i zpracovatelský průmysl. Podpora porážek představuje u vepřového částku 375 korun na kus. To je při porážkové váze sto kilogramů jednoduše 3,75 koruny na kilogram živé váhy.

„Proč by tedy nevyváželi selata a nevozili k nám vepřové půlky?“ ptá se v této souvislosti Jaroslava Vlasáková, ředitelka Okresní agrární komory Pardubice.

Druhým příklad přístupu k rolníkům i vlastní potravinové bezpečnosti poskytuje Německo. Tam se vyplácí takzvaný příspěvek na porodní místo, což je v přepočtu 1625 korun na jedno porodní místo ročně.

Dále je to i příspěvek na čistý provoz v porodnách a výkrmnách, který na metr čtverečný plochy dosahuje 45 korun ročně.

Mimo to podpora odbytových organizací výrobců a zpracovatelů, včetně vývozu, činí v přepočtu 2,75 koruny na kilogram. Příspěvek zpracovatelům na dopravu představuje pak zhruba korunu na kilometr.

A co je horší, pokles stavu prasat se projevuje i tím, že je dlouhodobě narušena provázanost živočišné a rostlinné výroby.

Z loňské úrody je nutné vyvézt už 3,2 milionu tun obilí, které zde nenajdou odbyt. Česko tak vyváží základní suroviny a naopak dováží potraviny z nich vyrobené. Tím se snižuje zaměstnanost a přidaná hodnota se vytváří za hranicemi republiky. Zvýšení daně z přidané hodnoty na potraviny, stejně jako přetrvávající nižší evropské dotace českým výrobcům (oproti takzvaným starým členským zemím), snižují konkurenceschopnost našeho zemědělství a zvýhodňují dovozce potravin.

Nevyužitá šance

Zdá se, že význam zemědělství pro národní hospodářství si z politiků uvědomuje jen málokdo.

„Vlastní zemědělství, to je přece kapitál, který se může rozhýbat a který může znamenat zdroje pro ekonomiku, zaměstnanost a kvalitní domácí potraviny. Je zvláštní, že tuto jednoduchou rovnici chápou politici takových zemí, jako jsou Spojené státy americké, Brazílie či Argentina. Bohužel, Česká republika, která má velkou a úspěšnou agrární historii, jde už léta jinou cestou,“ říká k tomu Jan Veleba, prezident Agrární komory ČR.