Protierozní opatření zatím moc nefungují

Byla-li naše krajina po desítky let systémově zbavována možnosti zadržovat vodu, jistě si nelze představit, že se do ní žádoucí retence vrátí změnou podmínek hospodaření prostřednictvím Zásad správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC) okamžitě. Přesto se zdá, že se situace nejen nemění, ale na řadě míst se ještě dále zhoršuje.

Stále více to ostatně pociťují především zemědělci. Podle posledního monitoringu ohroženosti tuzemských půd suchem z května letošního roku bylo v ČR mimořádně ohroženo suchem již celkem 131 606 hektarů, přičemž dominantní podíl představuje plocha mimořádně suchem ohrožené půdy v okrese Břeclav (113 775 hektarů), a dále v okresech Vyškov (8 675 hektarů) a Kroměříž (3 375 hektarů). Netřeba dodávat, že na takových pozemcích prakticky nelze počítat s nějakým ekonomicky výnosným hospodařením. Naopak je třeba konstatovat, že ohroženost půdy suchem je do značné míry dáno lokální schopností krajiny zadržovat vodu.

A nejen vodu, ale třeba i pozůstatky chemických látek, kterými jsou ošetřovány porosty hospodářských plodin. To je ilustrativní například v okolí vodní nádrže Želivka, kde je největší úpravna pitné vody ve střední Evropě, a tamní pitnou vodou je dominantně zásobována Prahy a značná část středních Čech. Přesto je v uvedené oblasti, jak nedávno poukázal Svaz marginálních oblastí, zornění půdy ve výši 95 procent. Výsledkem je stav, kdy je třeba vodu s vyššími náklady čistit a to, že má voda tekoucí z kohoutků v Praze a širokém okolí nižší kvalitu, než by mohla mít – i když je v normě. Je přitom varující, že se hospodaření právě v takových oblastech, jako je okolí vodní nádrže Želivka, ani existencí GAEC nemění.

Stejně tak se nemění přístup některých zemědělských subjektů, které již v minulosti měly problémy s důsledky svého hospodaření, neboť vedly k poškození obecního i privátního majetku. V červnu letošního roku tak byla v posledních deseti letech již potřetí zaplavena bahnem z polí obec Němčovice, která jako první v ČR vyhrála soudní spor se zemědělskou společností o náhradu škody za sesun bahna do areálu obce v minulosti. Starosta obce Karel  Ferchman přitom připomíná, že obec byla v minulosti zaplavena bahnem pokaždé, když se na polích nad obcí pěstovala právě kukuřice. Bylo tomu tak i letos. V letech, kdy zemědělci na svažitých pozemcích nad obcí kukuřici nepěstovali, k problémům nedošlo.

Uvedené příklady tak v praxi zcela jednoznačně prokazují několik věcí. Jednak že stávající zásady GAEC nejsou, alespoň v některých lokalitách, dostatečně účinné. Za druhé, že v ČR jsou obrovské rezervy v systému kontrol, které mají nedodržování zásad GAEC odhalit. Zřejmé je i to, že sankce za nedodržování zásad nejsou dostatečné a že nastavení dotačních toků nemotivuje zemědělce ke změnám tak, jak by to bylo prospěšné pro krajinu, ale také i pro zemědělce samotné.

Neschopnost české krajiny zadržovat vodu se ostatně projevila naplno na počátku července při sérii bouřek a lokálních přívalových srážek. Je přitom jasné, že problémy s přívalovými dešti budou pokračovat. A otázkou tak je, jak jim čelit, neboť se každoročně ukazuje, že to zatím moc neumíme. Samozřejmě, že poškození privátního či veřejného majetku nelze zcela zabránit. Jistě ale lze současné škody o něco snížit. Třeba právě v Kocourově, obci, která se stala stejně jako v dřívějších případech jiné obce symbolem následků povodní v současné době.

V televizních reportážích z uvedené obce mohl pozorný divák zaznamenat hned několik příčin, které se na intenzitě škod jednoznačně podepsaly, ačkoli by tomu tak nemuselo ve skutečnosti vůbec být. Tou hlavní je dlouhý a svažitý pozemek nad místním potokem, který po několika desítkách metrů protéká obcí Kocourov. Na první pohled se zdá být vše v pořádku – na pozemku neroste žádná kukuřice, symbol největších rizik vodní eroze, ba dokonce půda není ani zorána, ale zatravněna. To ale nestačí. Právě NEPŘERUŠOVANÁ délka svažitého pozemku funguje jako urychlovač toku dešťové vody do koryta nevelkého potoka, který jí logicky nemůže pojmout. Na zmíněném svažitém pozemku by přitom stačilo vybudovat nějaký krajinný prvek (mez, biopás, hájek), nebo ještě lépe, vytvořit prostor pro akumulaci vody formou suchého poldru a nějakým vhodně nasměrovaným odtokem. Také by bylo třeba posoudit, jak to vypadá s dalšími přítoky příslušného vodního toku, a protipovodňovou prevenci řešit komplexně.

Na budování krajinných prvků jsou přitom dotace, budování poldrů je zase součástí případných společných zařízení v rámci komplexních pozemkových úprav nebo protipovodňových opatření, na která jdou každoročně v rámci ČR miliardy korun. V dotčené lokalitě, spadající do gesce státního podniku Povodí Vltavy, ale k žádným investicím do protipovodňových opatření nedošlo. Samotná Povodí samozřejmě každoročně vydávají značné finanční prostředky na protipovodňovou prevenci, nicméně na všechny lokality logicky nejsou peníze. I tady je však základní otázka: Vydávají se opravdu všude finanční prostředky účelně? A řeší se protipovodňová prevence komplexně? Nakonec, otázek je celá řada. Třeba ohledně motivace k budování a udržování krajinných prvků. Zdá se totiž, že není dostatečná.

Nakonec přece jen ještě pár slov k roli státu. Ten kontroluje v byrokracií zatíženém zemědělském podnikání kdejaké zcela marginální zásahy do krajiny typu uříznutých větví v místním křoví, ale nepřerušovaný táhlý svažitý pozemek nad potokem ústící třeba do obce Kocourov nikoho nezajímá…. Nejhorší je, že se dynamika erozních procesů, alespoň na některých místech, zvyšuje, čímž se snižuje produkční potenciál zemědělských pozemků, a to i v takzvaných úrodných oblastech. Což pro konkurenceschopnost rostlinné produkce v ČR nevěští nic moc dobrého.

Před několika lety jsem nadhodil otázku, kolik povodní bude v ČR ještě třeba, než se začne jejich prevencí někdo opravdu vážně, systémově a komplexně zabývat s cílem opravdu změnit chování člověka v krajině. Od té doby se do protipovodňové prevence investovaly miliardy. Že by se ale nějak zásadně měnil přístup některých podnikatelů, nebo i úředníků, zatím moc vidět není.

Petr Havel