Hořčice je stále světlejší. Výrobci se totiž bojí hyperaktivity u dětí

Možná jste si toho při letním grilování všimli. Plnotučná hořčice je stále  světlejší a místo žlutohnědé barvy, jakou si pamatujeme z opékání špekáčků v  dětství, je nyní spíše šedivá. S obvyklým naříkáním nad upadající kvalitou  potravin zde však nepochodíme. Výrobci totiž pod tlakem EU téměř přestali do  hořčic přidávat umělá barviva.

Přirozená barva hořčice je světle šedožlutozelená. "Při výrobě se dlouhodobě používalo přibarvování syntetickými  barvivy na sytě hnědooranžový tón a spotřebitelé jsou na tuto barvu zvyklí,"  vysvětlila iDNES.cz Kamila Míková z Ústavu chemie a analýzy potravin Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT).

"Někteří výrobci skutečně méně přibarvují, někteří vůbec," potvrzuje  Edita Charvátová z firmy Kand specializující se na výrobu a prodej  pochutin.

Česko totiž už v polovině roku 2010 přijalo směrnici EU, která nařizuje  označovat nejpodezřelejší "éčka" na obalech výrobků varováním.

A jelikož na přibarvování krásně žluté plnotučné hořčice se do té doby  používal hlavně syntetický tartrazin (E102) nebo SY žluť (E110), znamenalo to  pro výrobce či dovozce napsat na obal větičku: "Může nepříznivě ovlivňovat činnost a pozornost dětí."

Možným důsledkem požívání tartrazinu (ten se mimochodem získává z  kamenouhelného dehtu) je totiž mimo jiné vznik dětské hyperaktivity, přičemž SY žluť je podezřelá z téhož.

Vzhledem k tomu, že hořčice s takovýmto nápisem by na pultech obchodů díru do světa jistě neudělala, začali výrobci  syntetiku nahrazovat přírodními barvivy. Jelikož je však jejich cena  mnohonásobně vyšší a museli by zdražovat, přestali po čase někteří z  nich dobarvovat hořčice úplně.

"Dřív jste obarvil várku hořčice za dvacku, dnes to vyjde na sto padesát  korun," říká jednatel pardubického výrobce hořčice Alba Radim Kvaček. Jeho firma  přešla na přírodní barvení kurkumou, což je kořen, který se pěstuje v Indii a  údajně má i protirakovinotvorné účinky.

Jiní výrobci barví luteinem, další riboflavinem. Kromě ceny je nevýhodou  přírodních barviv také jejich nestálost na světle či v kyselém prostředí.

Používá se jich tedy méně, což barvu hořčice mění do šedivé. "I když existuje  potravinářský kodex na výrobu plnotučné hořčice, někteří výrobci stále  přibarvují umělým barvivem, někteří barvivem přírodním a někteří nebarví vůbec," říká Jana Rozehnalová z ostravského Pikantu.

O všem však rozhoduje cena. "Dneska je konkurence velká, takže jakékoliv  zdražování je problém," říká Kvaček s tím, že cenový boj se vede o haléře. Na trh se navíc začínají tlačit i výrobci z Polska, kteří sice  specifickou českou hořčici zatím příliš vyrobit neumí, ale opatřit si recepturu  ze starých českých norem pro ně do budoucna podle Kvačka nemusí být problém.

Pro českou hořčici je typický i její obal, tradiční kelímek. "Na Slovensku je  oblíbené sklo, v Rakousku tuby," říká Edita Charvátová z Kandu.

Na trhu je i řada hořčic německého a francouzského typu, které jsou  pálivější, a dále také různé ochucené hořčice. Jejich podíl však představuje jen  3 až 5 procent. "Většina Čechů zůstává věrná tradičním hořčicím, jelikož se  dobře hodí k českým potravinám," uzavírá Kamila Míková z VŠCHT.

Plnotučná česká anomálie

Český trh je specifický tím, že na něm má největší podíl plnotučná  hořčice, která se v jiných zemích nevyrábí. Na trhu má podíl 75  procent. Mele se ze semen bílé hořčice a je jemnější a méně palčivá  než hořčice dijonského typu, oblíbené v jižní Evropě, které jsou  konzervovány silným solením, s čímž souvisí jejich vyšší kyselost.

Ze směsi semen černé a bílé hořčice se vyrábí kremžská hořčice, která  se konzumuje jen v Česku a v Rakousku. Na spotřebě má pětinový podíl, nepřibarvuje se vůbec a díky vyššímu procentu cukru je nasládlá.

Tisk

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics


Kalendář


Podporujeme utipa.info