Názor zemědělské veřejnosti okresu Bruntál na připravovanou strategii zemědělské politiky v ČR pro období 2014-2020

Je smutné, že už málokdo z představitelů připravujících tuto strategii pamatuje, jak jsme byli kritizováni za výrobu, že EU chce, abychom zejména v horských a podhorských oblastech udržovali krajinu, zlepšovali životní prostředí a byli nápomocni k obnovení života na vesnicích, který zejména zánikem statků velmi utrpěl.

V době privatizace státních statků bylo jen málo odvážných, kteří na sebe převzali milionové dluhy po státních statcích a chtěli dále hospodařit. Většina bývalých zaměstnanců ze zemědělství utekla do jiných rezortů, samozřejmě jinak finančně hodnocených.

Zemědělcům bylo v letech 1990-2004 neustále vytýkáno vysoké procento zornění, příliš nákladná výroba. To mělo za důsledek přetransformování některých zemědělců na jiné komodity. Velmi rychle zareagovaly produkční oblasti, kde docházelo k prudkému snižování chovu prasat, skotu a stáje zející prázdnotou jsou ještě dnes toho důkazem.

Najednou nebylo nic ekonomicky únosné a nebylo téměř nic rentabilní. Jak zemědělci na horách, tak i v nížinách měli velmi složité období, které bylo zhoršováno i postojem peněžních ústavů. Přece jen ještě o něco složitější situaci měli zemědělci právě v pohraničí v tzv. ztížených půdně-klimatických podmínkách. To že tomu tak bylo, bylo patrné i na zemědělských objektech a na stavu mechanizace.

Dnes již nikdo nechce slyšet, že hospodaření na půdě bývalých členů družstev, často ještě dnes nevypořádaných, bylo podstatně snazší, než hospodaření na půdě státní a restituční právě v horských a podhorských podmínkách. Zde se museli zemědělci vyrovnávat s nároky restituentů jak v mrtvém, tak v živém inventáři a nastoupil ještě prodej státní půdy.

Jak prodeje probíhaly, o tom by mnozí zemědělci mohli hovořit a ne v tom kladném slova smyslu. To nebylo nikdy jednoduché, zejména v horských a podhorských oblastech. Je však objektivně nutné přiznat, že v dalším období po roce 2004 byla nastavena dotační politika v ČR tak, aby došlo k podpoře péče o životní prostředí a šetrného zacházení s půdou, namísto podpory neefektivní části výroby. Proto valná část zemědělců v horských oblastech přešla z orné půdy na trvalé travní porosty.

Ošetřování a údržba těchto ploch je prováděna s ohledem na protierozní podmínky. Ekologické hospodaření pak výrazně snížilo vstupy chemie do půdy. To příznivě ovlivňuje životní prostředí, ve kterém se nacházíme. To je největší přínos společnosti a ne to, že ekologičtí zemědělci produkují jen bio-seno. Kdo umí počítat, jistě zhodnotí tržby z trvalých travních porostů versus tržby z obilovin a technických plodin.

Zatímco zemědělec hospodařící na TTP má tržby (podpory) 12-14 tis. Kč z ha, zemědělec produkující obiloviny dle výnosu 40-50 tis. Kč z ha, u řepky 35-40 tis z ha, o cukrovce ani nemluvě. Argument nákladovosti neobstojí. Náklady jsou (měly by být) adekvátní vždy dané oblasti, bez nich to nelze. Jen v oblastech horských nákladovost hospodaření velmi negativně ovlivňuje horší klima, s nímž se pojí svažitost pozemků, jejich kamenitost, nesouvislost, nepřístupnost atd.

Dnes jsou zemědělci v horských oblastech za takto nastavené podmínky státem kritizováni a začíná se objevovat názor, že tomu, kdo to má těžší, ještě ubereme. Uvedu příklad, tzv. strategie vývoje zemědělství zpracovaná MZe ČR. Tým ministerských pracovníků dospěl k názoru, že podpory do méně příznivých oblastí jsou vysoké a neadekvátní. Aby „podpořil“ zaměstnanost, zvýšení stavu skotu, omlazení zemědělství, život na vesnici, sníží dané podpory o 35-45 %.

Tento tým „odborníků“ se domnívá, že zemědělcům nezbude nic jiného, než zintenzivnit zemědělskou výrobu tak, že zřejmě bude opět rozorávat TTP a pěstovat obiloviny, že navýší stavy skotu a tím bude muset zvýšit zaměstnanost. Opak bude pravdou, snížení příjmů zapříčiní snížení stavu skotu jen na požadovanou míru, což povede ke snížení stavu zaměstnanců, o atraktivnosti zemědělského oboru nemluvě. Porovnejme si průměrné mzdy v zemědělství a v jiných odvětvích, o náročnosti tohoto povolání není pochyb.

Je zde neopominutelný fakt, že zemědělci v těchto oblastech chtěli dostát požadavkům tolik propagovaného Cross Compliance. Zavádějí zlepšení welfare zvířat, zlepšení životního prostředí finančně náročnými stavbami dlouhodobého charakteru. Dokáží vyrovnaně hospodařit i se  stávajícími nízkými příjmy a dnes se dovídáme, že tyto příjmy budou reálně poloviční.

Prosím, ať nám tedy poradí „tzv. experti“ na strategii zemědělství, jak dané podmínky splnit. Zemědělci si poradí, nebude to ale vždy ku prospěchu společnosti. Mají několik možností:

1. prodat farmu
2. snížit stavy zvířat na minimum
3. snížit stav zaměstnanců
4. TTP si nechat a sklidit na bio-paliva
5. rozorat co se dá a věnovat se jen rostlinné výrobě

Jaký to bude mít dopad na zaměstnanost a ráz krajiny, to ať posoudí ti, kteří příslušné návrhy prosazují. Je zarážející, že některé nestátní organizace tyto návrhy podporují. V našem případě se jedná zejména o AK ČR. Nutno dodat, že po těchto krocích nám šmahem přicházejí žádosti a uvědomění o ukončení členství v AK, což v žádném případě není žádoucí a prospěšné. Ale pokud bude AK ČR takto postupovat vlastně proti svým členům z horských oblastí, není se čemu divit.

Členové horských a podhorských oblastí se právem domnívají, že představenstvo AK ČR řeší především produkční oblasti a na „horáky“ zapomínají! Jinak by při projednávání dotačních pravidel od roku 2014 v kolegiu ministra nemohlo dojít k dané situaci.

AK ČR je, myslíme si, velmi silná nevládní organizace na to, aby v případě zájmu tuto nepříznivou strategii ovlivnila. Bohužel, zde AK ČR nesehrála svou roli ve prospěch zemědělství hor a podhor.

Jistě, nikdo není nenahraditelný, ale z etického a morálního hlediska je třeba se na to dívat jako na pohrdání prací a úsilím zemědělců hospodařících právě ve ztížených půdně klimatických podmínkách. 

Ing. Nováková Miloslava

ředitelka AK Bruntál