Džem pro královský dvůr

Z každodenně médii předkládaného negativního obrazu naší ekonomiky a politiky by se mohlo zdát, že se v naší zemi nemá smysl pokoušet cokoli smysluplného dělat. A pokud ano, pak v blízkosti mocných, tedy zejména ve velkých městech. Venkov, zejména ten více civilizaci vzdálený, jakoby ani neměl v myslích řady lidí perspektivu.

Jenže minimálně v některých oblastech je to jinak. Například i tam, kde by to jen málokdo čekal, v příhraničních lokalitách Novohradských hor a jejich okolí, ze kterých vytvořil předlistopadový režim v řadě míst zcela cíleně zemi nikoho. I dnes lze mnohá tamní místa celkem výstižně charakterizovat pohádkovým výrazem pro území, kde lišky dávají dobou noc. Dlužno však dodat – pod zářícími hvězdami, a to i v přeneseném slova smyslu.

Že se přitom mezi tamními luhy a hvozdy najdou podnikatelé, kteří nabízejí kozí či ovčí sýry a výrobky z nich, a kteří jsou již v současné době aktivně vyhledávaní turisty, ještě zas tolik nepřekvapuje. Že se ale na postupně renovovaném hradu Pořešín setkáte s nabídkou vkusných a přitom levných šperků z ovčí vlny, to už za pozornost stojí, stejně jako domácí výroba jehněčích párků a dalších specialit na soukromé farmě v Janově vsi, poslední to výspě obydleného území v ČR před hranicemi s Rakouskem. Obdobnou výspou – poslední vesnicí na našem území je také Pohoří na Šumavě, kde žije a pracuje držitelka zlaté a dvojité zlaté medaile ze soutěže o nejlepší marmeládu světa (World’s Marmelade Awards) Blanka Milfaitová. Nejde samozřejmě jen o ten titul, ale o skutečné prosazení se na světové úrovni. Uvedené marmelády a džemy totiž podnikatelka – mimo jiné – dodává na anglický královský dvůr. Z obce, která má stěží deset skutečně obydlených domů.

Nejen tento případ ukazuje, že je na čase udělat něco s posílením jakési národní hrdosti. Měli bychom prostě více věřit nejen našim potravinám, ale i našim podnikatelům, velkým i malým, více poukazovat na pozitivní příklady a následně nepodléhat malověrnosti. Možná právě to je výzvou doby, i když to oficiálně nemá v programu žádná z politických stran. Přitom právě nedostatek sebedůvěry či hrdosti je často základní brzdou aktivního přístupu k životu a úspěchu v něm. Podnětem k tomu by se přitom měl stát vyváženější přístup médií k prezentaci naší reality. Nedávno jsem si například prohlédl fotoseriál jinak výborného fotografa Ludvíka Hradílka o rozpadajících se památkách v severočeském kraji. Je jistě správné na takový stav upozornit. Proč ale na druhou stranu nikdo nenafotil restaurované ruiny někdejších soukromých farem, které opravili (nejen) členové Asociace soukromého zemědělství ČR? Veřejnost také hltá negativní informace o potravinách na webu potraviny na pranýři. Kdo ale stejné veřejnosti předkládá pozitivní příklady, jako je třeba ten s marmeládou, nebo třeba to, že minulý měsíc přijal prestižní světový klub sýrařů za své členy některé představitele tuzemského mlékárenského průmyslu? I prezentace povodní a jejich dopad do zemědělství se odehrával podle katastrofického scénáře. Jistě, byla zaplavena pole, louky, vyplaveny rybníky, povodně přinesly velké problémy zelinářům. Na druhou stranu měly jak hospodářské rostliny, tak planě rostoucí byliny dostatek vláhy, takže máme letos dobrou nabídku velmi kvalitní biomasy. Nic prostě není černobílé, ale téměř vše se jako černé prezentuje.

Důkazy, že „když se chce, téměř všechno jde“, potřebuje přitom v současnosti zejména mladá generace, například při rozhodování se o budoucím povolání. Už dávno neplatí, pokud to vůbec někdy platilo, že základní životní perspektivu představuje „manažerská“ nebo „IT“ pozice ve velkých městských firmám, snad kromě národních či nadnárodních gigantů, kde je ovšem počet takových pozic značně omezen. Naopak – ti, kteří třeba i pod tlakem rodičů vsadili na takovou kariéru, nemohou sehnat zaměstnání, a pokud jej mají, musí se permanentně strachovat o to, co se bude dít zítra, kdo převezme jejich pozici a s kým se kamarádit, aby si svou pozici udrželi. To je ovšem voda na mlýn skepsi, spekulacím a celkové společenské nervozitě, která je stále více vlastní zejména lidem z měst.

To vše je šance pro venkov, jeho rozvoj, zemědělství, řemesla, výrobu potravin. Všechny tyto oblasti potřebují novou krev, nové odborníky a na rozdíl od nepřeberných městských příležitostí s nepřeberným množstvím nejistot mohou budoucím pracovníkům poskytnout příležitostí sice v porovnání s městem méně, ale zato s většími jistotami, poctivějším pojetím konkurence a vzhledem k tomu, že venkov všude začíná prakticky za posledním městským domem, také dostupnost civilizačních výdobytků, pokud o ně někteří stojí. Někdo ale musí směrem k mladé generaci vést příslušnou argumentaci. Ta přitom nemůže stát pouze na lákadlech typu výše dotací na zemědělskou produkci nebo projekty rozvoje venkova. Právě pro mladé je daleko podstatnější, zdali může být venkovský prostor také důstojným místem pro život a pro dobrý pocit z něj. Třeba z toho, že dodávám džemy pro královský dvůr. Nebo třeba puky pro nejvyšší soutěž NHL. I ty se totiž vyrábějí u nás – v malé firmě, v podstatě – na venkově.

Petr Havel