Rizika pro vlastníky

Dlouho očekávaná novela občanského zákona, které začne platit od prvního ledna příštího roku, v mnoha případech napravuje buď v čase zcela překonané, nebo z předlistopadového období zcela deformované vztahy a pojmy. Týká se to i vlastnictví pozemků a režimu s tím spojených povinností a právě vlastnictví. V praxi ovšem přinese novela statisícům vlastníků soukromých pozemků neřešitelné problémy.

Jde o to, že v novele se stávají stavby, které „nejsou pevně spojeny s pozemkem“, součástí pozemku. Což je ve vyspělých zemích zcela standardní – totiž, že k vlastnictví pozemku patří i to, co je nad ním, a to, co je pod ním. Na kolizi právního stavu v naší zemi s praxí obvyklou v zahraničí ostatně po celé polistopadové období upozorňoval Svaz vlastníků půdy i samotná Asociace soukromého zemědělství ČR. V tomto směru je tedy změna zákona filosoficky zcela správná. Vzhledem k tomu ale, že předlistopadový režim neuznával soukromé vlastnictví a na privátních pozemcích budoval cokoli, co uznal za vhodné, nastanou změnou občanského zákona jak pro stát, tak pro vlastníky pozemků situace, kdy literu zákona nebude možné naplnit.

Součástí soukromých pozemků a tedy privátním vlastnictvím se totiž od ledna stávají veškeré sypané protipovodňové hráze, upravená koryta vodních toků, náhony, studny, vrty, požární nádrže (pokud nejsou betonové), obecní rybníky a dokonce i přehradní vodní nádrže.  Změna se naopak netýká vlastních betonových přehrad a takzvaných inženýrských sítí. To ovšem v praxi znamená, že vlastník pozemku, na kterém se tyto vodní stavby nacházejí, dostává zákonnou povinnost se o ně starat, a například po povodních opravovat zmiňované sypané hráze či zpevňovat a udržovat koryta vodních toků. Třeba hráz, která se na Mělnicku protrhla po letošních povodních. Prvním nepřekonatelným problémem je tak finanční náročnost takových oprav. Na to drtivá většina majitelů soukromých pozemků nemá peníze, ročně totiž stojí údržba různých typů vodních staveb, vezmeme-li souhrn za celé území ČR, několik miliard korun. Druhým problémem je důvod, proč by to vlastník pozemku dělal, když z toho přímo sám nic nemá, neboť jde v zásadě o stavby ve veřejném zájmu. Jistě i sám vlastník je součástí onoho veřejného zájmu, zdaleka však není jediný. Bohužel, podle kvalifikovaných odhadů leží možná až 80 procent vodních staveb na soukromých pozemcích, včetně vodních děl jako Slapy nebo Orlík.

Správci vodních toků, tedy státní podniky Povodí či Lesy české republiky sice v reakci na zatím jediný veřejný apel na možné problémy vyplývající z novely uvedli, že jsou připraveni se o vodní stavby ve veřejném zájmu starat dál. Jenže nemohou. Stát totiž nemůže investovat do privátního majetku, neboť by tím porušoval zákonné podmínky využití státních peněz. Od prvního ledna tak nastane v případě desítek tisíců drobných a větších vodních staveb problém s jejich údržbou, neboť vlastníci pozemků na to nebudou mít finanční zdroje a stát nebude mít zákonné oprávnění tak činit.

O problému samozřejmě léta vědí jak na odboru vodního hospodářství a také na něj byli upozorněni samotní zákonodárci. Všichni to však považují buď za nevýznamný detail, nebo se o dopadech zvoleného řešení bojí mluvit. Je ale zcela zřejmé, že rozsah novely bude obrovský. O objemu peněz nutných na údržbu vodních staveb již byla řeč, navíc vzhledem k tomu, že většina takových staveb je na soukromých pozemcích, se v praxi dotkne nová právní úprava nejméně půl milionu lidí. Jediným řešením je urychlená novela vodního zákona, která minimálně dočasně vyjme dotčené stavby z režimu „součásti pozemku“. V opačném případě můžeme kromě řady jiných věcí zcela zapomenout na systémovou protipovodňovou prevenci. Tak či tak je v současné době na úřednících, aby vzniklou situaci urychleně napravili, neboť jinak bude mít „případ vodních staveb“ velmi negativní vliv na vnímání celé novely zákona. Což by bylo velmi smutné, neboť v současné době platný, vpravdě socialistický občanský zákon je samozřejmě naprosto žádoucí změnit. 

Je přitom jasné, že k cílovému řešení, které novela nastiňuje, tedy k tomu, co vše je přirozenou součástí pozemku, se musí naše země dříve či později dostat. Je ale naprosto nemožné zavést jej doslova ze dne na den. Otázkou je například, kolik peněz bude muset stát vydat na výkup pozemků, na nichž stojí zmiňované vodní stavby veřejného zájmu. Ani v případě úředních cen to nebude málo, a lze jen podotknout, že je to jeden z mnoha napohled zcela skrytých finančních deficitů předlistopadového režimu, jehož zastánci se holedbají mimo jiné tím, že naše země v té době neměla dluhy. Jenže dluhy byly a dodnes jsou obrovské, a skutečnost, že stát neodkoupil pozemky od vlastníků, na nichž stavěl hráze, přehradní nádrže nebo na ně svedl v rámci narovnávání vodní toky, je pouze jednou z nich. Nyní nastává čas dluhy postupně splatit. Ledaže by se příslušné pozemky vyvlastnily, případně by se té části svého pozemku, na které stojí vodní stavby, majitelé pozemků vzdali. Což ale půjde dost těžko.

Petr Havel