Rizika povinného členství

Ačkoli je myšlenka povinného členství v Agrární komoře ČR (AK ČR), kterou po letech opětně otevřel prezident komory Jan Veleba, stále překvapivě blízká mnohým lidem z oblasti zemědělství a potravinářství, jde ve skutečnosti o krok zpět, na který by doplatili všichni, včetně jeho zastánců.

Teze o povinném členství v AK ČR nejsou nové – tento problém se celkem emotivně řešil již v první fázi vývoje společnosti po změně režimu v roce 1989. Tehdy, stejně jako dnes, šlo přitom o jeden z mnoha projevů obecně rozšířeného postoje občanů naší země, který je charakterizován voláním po silných osobnostech, jejichž rolí má být spása společnosti „vládou silné ruky,“ v praxi za použití více či méně nedemokratických až diktátorských metod. Takové metody jsou i v současné době běžné po celém světě – je ale třeba dodat, že je tomu tak v režimech, které jsou obecně považovány za méně vyspělé.

Povinné členství v jiných profesních sdruženích, například v lékařské komoře, na které se zastánci povinného členství v AK ČR odvolávají, je přitom něco zcela jiného. Podstatným rozdílem je skutečnost, že u lékařů jde o sdružení lidí vysoce odborných a specializovaných profesí s povinným odborným vzděláním, které je navíc vždy jen výsekem nějakého, například zdravotnického resortu. Myšlenka jednotného členství v agrární komoře je naproti tomu resortním, tedy ne specializovaným sdružením, přičemž na rozdíl od lékařů nemusí podnikatel v zemědělství splnit podmínku speciálního vzdělání. Což je ovšem zcela jiná situace.

Právě povinnost členství v celoresortní organizaci obecně, a v zemědělství zvlášť, představuje rizika pro všechny, kteří by v takové organizaci museli ze zákona povinně být. Tak různorodá oblast podnikání, navíc postavená na využívání evropských i národních dotací, jako je zemědělství, nemůže mít na většinu problémů v resortu již z podstaty věci stejný názor. Zkušenosti s tím má i sama AK ČR, která si v minulosti zakázala veřejně prosazovat takové názory, které jsou v rozporu s názorem nějaké významné části zemědělců působících v AK ČR. Výsledkem byla nečitelnost komory všude tam, kde rozpory na nějaký problém existovaly. Je tedy jasné, že povinné členství v AK ČR by v praxi vedlo k vytváření neživotaschopných kompromisů obdobně, jako když se ve vládě dohadují politické strany s rozdílným politickým názorem. Takový přístup ústí do situací, kdy nikdo nic nesplní, nedodrží a nic funkčního neprosadí. A to je ještě paradoxně ten lepší případ. Druhou možností je prosadit na základě „legitimity“ vycházející z povinného členství různá legislativní a lobisticky motivované ustanovení silou, na úkor ostatních. Riziko zneužití vyšší koncentrace moci, které by v případě povinného členství v agrární komoře nastalo, je další možnou realitou. Že neumějí s mocí zacházet jak představitelé politické moci, tak manažeři působící v komerční sféře, vidíme kolem sebe na každém kroku. Sjednocení zemědělců v agrární komoře by bylo navíc značným impulsem k alibismu, který je vlastní kolektivnímu rozhodování, v němž se kdokoli může vymluvit při jakékoli kritice „na toho druhého“.

Současná struktura nevládních zemědělských organizací, bez povinného členství v AK ČR, je tak principielně správná a je to především tento princip, který umožňuje na základě soutěže názorů profilaci jednotlivých osobností jakožto obhájců určitých, na první pohled čitelných podnikatelských i politických názorů. České zemědělství přitom osobnosti potřebuje, i pro obecnou obhajobu své role ve společnosti zejména před lidmi z měst. Toho však nelze dosáhnout shora přikázanou jednotou ústící většinou v praxi jak do redukce a nečitelnosti prezentovaných názorů, tak především do redukce představitelů zemědělství, který tento obor hájí.

Samozřejmě – jedním z problémů zemědělství v ČR v minulosti byla značná nejednota prezentace oboru navenek, zejména vůči EU. Tam je skutečně strategické vystupovat jednotně. To se ale v poslední době daří, i přes to, že povinné členství v komoře uzákoněno není. I na tomto příkladě lze přitom demonstrovat, že i u nás demokratické principy vedou, byť někdy možná složitějšími cestami, ke kýženému cíli. Právě takový trénink ale naše společnost obecně potřebuje. Bude-li se přitom potenciál takových tréninků snižovat, vrátí se naše země zpět do jakési „osvícené totality,“ a systému celé řady povinností, které demotivují většinu lidí, kteří jsou aktivní, mají vlastní názory, a o něco jim jde. A to už tu bylo.

Petr Havel