Přichází sucho, vědci varují před devastací přírody. Česku se rychle krátí čas

Petr Marada je sedlák z jihomoravských Šaradic. Když začal hospodařit na pozemcích poznamenaných socialistickým zemědělstvím, zjistil, že krajina v okolí jeho vsi nedokáže odolávat výkyvům počasí. Vesnice se občas topila pod bahnem, které prudké přívalové deště odnesly 
z polí. Na jeho pozemcích najednou vznikala řeka, když po zimě slunce rozpustilo sníh. Půdu ohrožovala eroze.

Začal s tím něco dělat. V roce 2007 pomocí dotací vytvořil na místech, kde se přirozeně zadržovala voda, mokřady. Svá pole rozčlenil biopásy 
a biokoridory. Krajina, kterou ještě o několik let dříve charakterizovaly velké lány, na nichž se pěstoval jen jeden druh plodin, dostala přívětivější ráz. „Těmito opatřeními jsme zvýšili půdní úrodnost, snížili ohrožení erozí, 
v mokřadech čistíme vodu
a zvýšili jsme biodiverzitu rostlin a živočichů," přiblížil výsledek práce sedlák a zároveň akademik z Mendelovy univerzity v Brně.

Marada je bohužel ve svém oboru výjimka. Na naprosté většině zemědělské půdy 
v Česku hospodaří velké podniky, které ji mají v nájmu. Vytvářejí tak mohutné produkční plochy, které nedokážou čelit současným extrémním výkyvům počasí. „U nájemců nikdy nebude odpovědnost za půdu fungovat," uvedl děkan Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity Petr Sklenička.

Přitom právě jižní Morava se v posledních letech nejvíce potýká s ničivými suchy a přívalovými dešti, které naopak způsobují povodně. Po každé 
z nich se o něco více znehodnocuje zemědělská půda. Vědci varují, že bude hůř. Na Česko totiž doléhají klimatické změny. „Rostoucí teplota nám říká, že v krajině bude méně vody, což nám dokládá počasí 
v posledních letech," uvedl ředitel brněnské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu Jaroslav Rožnovský.

Předpokládá, že v příštích letech bude četnost a délka suchých období ještě narůstat. 
S vyššími teplotami bude ovšem narůstat také bouřková činnost. Bouřky meteorologové zaznamenávají dokonce už 
i v zimě. Voda, která by měla zůstat v krajině, naopak odplavuje úrodnou zem. „Je potřeba připravit krajinu tak, aby se dokázala vyrovnat s nedostatkem vody," doplnil Rožnovský.

Dostáváme se ale do začarovaného kruhu. Hektar kvalitní černozemě dokáže zadržet až tři a půl tisíce kubíků vody. „Čím víc se bude teplota zvyšovat, bude půda degradovat," upozornil Jiří Hladík z Výzkumného ústavu meliorací 
a ochrany půdy. Z nekvalitní půdy naopak voda odtéká. Je proto nejvyšší čas začít budovat opatření, která by dokázala vodu v krajině udržet a chránit půdu před erozí. „Při téměř devadesáti procentech pronajaté půdy jsou ale taková opatření skoro nerealizovatelná," tvrdí.

Děkan Sklenička je přesvědčený, že v této situaci má řešení v rukou stát. Uvedl, že jeho tým už před lety představil projekt za 200 miliard korun, který by ochránil území Česka. Projekt by mohl být financován z evropských fondů. Koncepce vždy sklidila uznání, ale to je asi tak všechno.

Nutno ovšem podotknout, že politici se nad nepříznivými vyhlídkami začali zamýšlet. Na ministerstvu životního prostředí v těchto dnech vzniká strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách České republiky. „Věřím, že v závěru roku bude přijata," řekl náměstek ministra životního prostředí Vladimír Dolejský.

Jestli to bude stačit, není jasné. Podle Skleničky je potřeba na politiky tlačit. „S velkou nadsázkou lze říct, že musíme doufat v předvolební povodně v Praze," dodal.

Akademici volají na poplach. Stav české krajiny se zhoršuje, a jestli se s tím nezačne něco dělat, dopadne to špatně. Politik a ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy Bedřich Moldan tvrdí, že náprava bude trvat desítky let.

Česká krajina se nachází ve špatném stavu. Co je toho příčinou?

V naší krajině se nehospodaří dobře. Všichni jsme doufali, že po listopadu 1989 se toho ujmou vlastníci půdy, kteří by hospodařili odpovědně. To se bohužel nestalo, a to z jednoduchého důvodu: vlastníci byli definitivně rozprášeni komunistickým režimem a už není cesty zpět. 
V České republice jsou po restitucích tři miliony vlastníků půdy. Jsou to ale lidé, kteří k tomu už nemají žádný vztah, takže výsledek je ten, že 80 procent půdy je pronajato. Nájemcům přitom jde jen o krátkodobý ekonomický prospěch. To je základní problém našeho zemědělství ve vztahu ke krajině. Zajímavé je, že se to projevuje i v dalších věcech, nejen na stavu krajiny. Nejsme soběstační 
v pěstování zeleniny nebo základních druhů ovoce.

Co tedy budeme muset udělat, aby se stav krajiny nezhoršoval?

Chybí tady dlouhodobější přesah. Zisk zemědělského závodu není dán jenom tím, co se ten rok prodá, ale musíme myslet i na roky další, kdy bychom měli zachovat úrodnost půdy. Tato dlouhodobá perspektiva nájemcům absolutně chybí.

Jak tedy změnit nájemce na odpovědné hospodáře?

S tím musí něco udělat stát. Není jiná cesta než stanovit pravidla, která do velké míry už existují, ale stát musí zajistit jejich vynucování. Když říkám stát, tak mám na mysli obecně veřejnou správu – nejen národní úroveň, ale celou vertikálu včetně obecních samospráv.

V České republice už tedy nemůže fungovat přirozený systém hospodaření, který se vytvářel po staletí a který funguje třeba na západ od našich hranic?

Bohužel ne. Rozhodně ne 
v krátkodobém horizontu. Není vyloučeno, že se to časem vyvine, ale teď to má spíše tendenci opačnou. Osvícených zemědělců je zanedbatelné procento. Dokonce
i když se na vesnici udělá něco prokazatelně dobrého, ti lidé se pak setkávají s obrovskou opozicí „normálních" lidí, kteří v tom vidí jenom to, že se jim bere práce a nějaký ekonomický zisk. Začalo to už za nacistů, ale komunisté to dotáhli do konce. Venkov se totálně zbavil elit, mám na mysli výkvět populace, který se přirozeně vytváří mnoho let. Když si třeba přečtete Naše od Josefa Holečka, zjistíte, jaký měli sedláci ke krajině vztah. To je nenávratně pryč. Teď je to velkými nájemci bráno jako výrobní prostředek, dokonce ještě hůř, než jak to brali komunisté, v tom smyslu, že půda je brána jako prostředek získání zisku. To je hrozná věc.

Vy jste byl na začátku 90. let ministrem životního prostředí. Začalo se s tím něco dělat už tehdy?

V době, kdy jsem byl ministrem, jsme toto nebezpečí takhle nevnímali. Bylo jasné, že zemědělství musí projít transformací, a nijak jsme do toho nezasahovali. Spíše jsme se zabývali otázkami, jak co možná nejdříve zlepšit čistotu ovzduší a toků, zacházení 
s odpady a nebezpečnými látkami, což bezprostředně ohrožovalo lidské zdraví. Tohle je záležitost, která vyplula na povrch přibližně po prvních deseti letech.

Co se stane, když stát nezasáhne?

Krajina bude trpět, za chvíli budeme mít i nedostatek potravin, protože tímto hospodařením se to zlepšit nemůže. Tady už se to může udělat jen na novém základě. Třeba na moderně pojatých osvícených zemědělských podnicích. Budou velké, ale budou hospodařit jiným způsobem. Jinou cestu nevidím.

Myslíte si, že politici začínají tuto devastaci krajiny vnímat?

Už začínají. Byl jsem překvapen, že u Starostů a nezávislých takové tendence byly. Jsou to starostové, takže je vidět, že nejsou v područí velkých podniků.

Jak dlouho náprava krajiny může trvat?

Je to dlouhodobý proces 
a já se toho už nedožiju. Jde 
o desítky let. Ta nejhorší zvěrstva, jako jsou třeba erozní procesy, se ale dají tvrdým vymáháním práva během pěti let odstranit.

Autor: Vilém Janouš