Prioritou je voda v krajině

Existuje-li v současné době nějaká priorita, které spojuje většinu zemědělců v ČR bez ohledu na velikost či formu hospodaření s rozhodující částí nezemědělské veřejnosti, pak je to jistě potřeba zlepšit stav naší krajiny především s cílem zvýšit schopnost nejen zemědělské půdy zadržovat vodu.

Společným jmenovatelem obav jsou stále četnější rizika větších či menších lokálních povodní a díky průběhu počasí v letošním roce také rizika sucha, přičemž oba zmiňované extrémy mají významné ekonomické dopady jak na hospodaření zemědělců, tak na ohrožení soukromého, obecního i státního majetku. Stále více je přitom navíc zřejmé, že je nutné co nejdříve přejít od obecných konstatování na téma prevence povodní a such ke konkrétním činům. A také, že všespasitelným řešením nejsou jen programy protipovodňové prevence, na které, bohužel, bez nezbytné koordinace s dalšími protipovodňovými kroky, vydává zejména ministerstvo zemědělství ročně stamiliony až miliardy korun.

Že jde o téma nanejvýš aktuální, dokazují témata hned tří odborných konferencí, v nichž hlavní roli hrála voda. Pouze v průběhu jediného týdne proběhly „Konference o českém zemědělství AgriCon“, odborný pracovní seminář organizovaný komisí pro životní prostředí Akademie věd ČR „Povodně a sucho“ a workshop pořádaný Pracovní skupinou Voda pod záštitou ministra zemědělství Mariana Jurečky „Voda v krajině“. Na všech uvedených akcích přitom zazněly apely na potřebu naléhavě řešit retenční schopnosti krajiny i celá řada konkrétních opatření z pohledu jednotlivých odborníků i státních a polostátních institucí. To je však jen začátek procesu, jehož největším problémem bude, jak už to v českých krajích bývá, efektivní koordinace. Ta přitom musí být interinstitucionální, meziresortní a nezatížená politickými deformacemi. Těžký oříšek.

Řadu konkrétních kroků je nicméně možné udělat prakticky okamžitě, a s vědomím, že stejně komplexně, jako se chová složitý organismus přírody, je nutné začleňovat takové kroky do komplexního řešení. Do něj by například měly zapadat i komplexní pozemkové úpravy, o nichž se v poslední době moc nemluví, přestože stojí v řadě případů v první linii jak protipovodňové prevence, tak v omezování rizik sucha. Nejde jen o takzvaná společná zařízení – na zvýšení retence krajiny se podílí i to, co je hlavním cílem KPÚ – zpřístupnění pozemků vlastníkům. Jedině v případě, že může vlastník se svým pozemkem nakládat, tedy se k němu dostat, může se také buď on sám, nebo jím zvolený nájemce, o takový pozemek zodpovědně starat.

Ačkoli i zemědělská veřejnost vnímá rizika vodní a větrné eroze jako následek neschopnosti krajiny zadržet vodu jako problém, nemá většina podnikatelů dosud konkrétnější představu, jaké ekonomické ztráty pro ně tato rizika konkrétně představují. Bylo by proto velmi žádoucí tato rizika vyčíslit, což řada zemí v minulosti již učinila, avšak u nás takový materiál stále chybí. Ze zahraničí je nicméně známo, že se i mírný úbytek povrchové vrstvy půdy projeví poklesem hektarových výnosů až o desítky procent. Konkrétní výčet ekonomických ztrát by jistě nejlépe přesvědčil ty, kteří na omezení rizik erozí dosud rezignují, neboť, jak je známo, o peníze jde vždy až v prvé řadě. Ke schopnosti půdy zadržovat vodu snad jen jedno ilustrační číslo, které zaznělo v prezentaci Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd (VÚMOP) – hektar hluboké černozemě dokáže zadržet až 3 500 kubíků vody.

Cest, jak dosáhnout nápravy nežádoucího stavu, je skutečně celá řada, důležitá je ale jejich veřejná prezentace. Například výsledky polních pokusů využití svazenky vratičolisté v Čejči v porovnání s obdobným pokusem v Rostěnicích při jiném období výsevu a jiném způsobu hospodaření. Nebo přínos šťovíku Rumex OK 2, který se zdaleka netýká jen všeobecného vnímání této plodiny jako energetické byliny. Příkladů jsou tisíce, a samozřejmě žádný není využitelný plošně, ale jen v určitých podmínkách.

Princip lokálního hodnocení by bylo také správné uplatňovat při monitoringu důsledků hospodaření v krajině. Právě vzhledem k téměř nekonečnému množství variant, které v krajině vznikají, se jeví jako stále méně efektivní uplatňování plošných regulačních opatření a sankcí za to, pakliže tato opatření nejsou dodržována. Naopak cílený monitoring procesů erozní ohroženosti (něco jako dozor nad kvalitou potravin), prováděný institucí s dostatečně velkým odborným zázemím (například VÚMOP) by byl spravedlivější, neboť by znamenal riziko sankcí pouze pro takové subjekty, na jejichž pozemcích by došlo k prokazatelnému zhoršení kvality půdy díky nesprávnému hospodaření, a zodpovědné hospodáře by tento proces nijak nezatěžoval.

Tak či tak, dynamika degradačních procesů v naší krajině a na polích stoupá. Měla by tomu tedy odpovídat i stoupající dynamika kroků, jejichž cílem je působit opačným směrem.

Petr Havel