Mýty o církvích

Proces navracení majetku církvím zcela nepochybně postupuje pomalu, přičemž největší brzdou tohoto procesu jsou komplikace vycházející z nedostatku vůle zcela konkrétních lidí ve zcela konkrétních kauzách, regionech a institucích. Bohužel je třeba konstatovat, že projevy nevůle vycházejí především z neznalosti historického kontextu týkající se zejména role církví v zemědělském hospodaření v zemích Koruny české.

Primárně přitom nejde „jen“ o nezpochybnitelný technologický přínos církví, především pak některých řádů zaměřených na obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, i když právě ten byl v minulosti značný a pozitivní pro stav krajiny, vodních režimů v ní a udržení reálného produkčního potenciálu půdy. Jde také o nedostatek znalostí o tom, jakým způsobem v minulosti církve nabývaly nebo ztrácely majetek, a co z toho nakonec zbylo na takzvané „církevní restituce“. Málokdo už dnes ví, že církve vlastnily historicky v zemích Koruny české zhruba třetinu veškerých lesních a polních pozemků nebo že o tento majetek přicházely v několika etapách, nejen po únoru 1948. V této souvislosti je možná vhodné připomenout, že i kdyby se ve všech nárokovaných případech vrátil církvím veškerý majetek, šlo by o jen o několik procent z někdejšího majetku – čili „:nic moc“. Oblíbeným mýtem je také teze o tom, jak se církve u nás napakovaly po Bílé hoře – skutečností ale je, že tehdy přišla k majetku především k panovníkům loajální šlechta. Kromě toho se v řadě případů majetek zabavený církvím opět po nějaké době církvím vracel, protože – a to je důležité, na něm nebyla vůle jiných vlastníků hospodařit a ani to vlastně noví nabyvatelé neuměli.

V této souvislosti je skutečně pozoruhodné argumentovat tím, že se o vydaný majetek nebudou církve umět postarat. Byť si samozřejmě není možné představit, že jsou v současné době mezi členy církví samí zemědělští a lesničtí odborníci, je prakticky jisté, že nakládání s církevním majetkem, pokud mluvíme o obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, bude pro naši krajinu přínosem. Nejde totiž o odbornost církví, ale o přístup církví ke krajině obecně, a právě tady je vhodné uvědomit si klíčový argument – že právě ve vztahu ke krajině byly církve historicky velmi dobrými hospodáři. Nebyly to totiž církve, které na území naší země vysazovaly smrkové monokultury, rozorávaly meze, vysoušely rybníky či narovnávaly velké vodní toky. Velmi schematicky lze naopak říci, že církve většinou v krajině uplatňovaly při hospodaření principy blízké dnešnímu pojetí ekologického zemědělství, a nešlo zdaleka jen o chemii. V porovnání s historií se přitom v tomto smyslu nezměnilo nic ani v současnosti. Například lesní pozemky v současné době obhospodařované (zejména v zahraničí) církvemi patří k nejkvalitnějším porostům, které mimo jiné podporují zadržování vody v krajině a omezují tak rizika erozí, povodní, such a fakticky všech negativních projevů klimatických změn, s nimiž se (nejen naše země) potýká. Není důvodu, aby tomu tak nebylo i nadále, i u nás. Nejen proto je proto zbytečné zdržování církevních restitucí proces, na kterém prodělává naše krajina i společnost.

To ovšem po intenzivní ideové masáži v druhé polovině minulého století značná část naší veřejnosti vůbec netuší. Proto se jeví jako nanejvýš potřebné osvěžit si nejen dlouhodobou historickou paměť sahající k počátkům církví v našich zemích, ale také tu o něco krátkodobější, týkající se způsobu hospodaření církví v 18. či 19. století, kde lze hledat a nalézat celou řadu inspirací pro přístup ke krajině v konkrétních příkladech jednotlivých řádů působících na našem území. Už i proto, že církve byly v minulosti fakticky prvními nestátními vlastníky zemědělské a lesnické půdy, jsou v řadě oblastí přirozenými partnery pro stávající privátní vlastníky a podnikatele v zemědělství představující jakýsi „návrat ke kořenům“ obhajoby práv vlastníků, ale i pojmů s tím spojených, jako je pacht, renta nebo třeba „přidávání přidané hodnoty“ k primární zemědělské a lesnické surovině. Kdo nezná svou minulost, nemá ani budoucnost – říká historická zkušenost. Proto, aby se o minulosti pokud možno v co nejméně zkreslené formě vědělo více než nyní, vzniká v současné době seriál článků na téma technologický přínos církví pro zemědělství. Ten bude v průběhu tohoto roku součástí časopisu Selská revue, který je pravidelně distribuován členům Asociace soukromého zemědělství ČR.

Petr Havel